Mlčoch, Lubomír OFS

Ze studijního pobytu ve Švýcarsku jsme se vrátili o něco dříve: táhlo nás to domů, neměli jsme tam stání, protože nás volali naši dva vnoučci - dvojčátka, dosud pojmenovaní jako plod A a plod B. Ultrazvukový snímek z 11. týdne je fascinující: dva již nepochybně človíčci -bratři jsou na něm proti sobě jakoby „na besedě“. Doma mne dále čekalo písemné pozvání na Velehrad, na Plenární sněm katolické církve, a to v roli „experta“ na sociální nauku církve. Roční odstup od těchto událostí a letošní vzrušené společenské diskuse o osudech nenarozených mi připomenuly, jak otec arcibiskup Otčenášek při mši svaté u Panny Marie v Týnském chrámu před třemi lety řekl nám věřícím: Čtěte list Pokoj a dobro, je to list k sociálním otázkám v naší zemi - i když právě k ochraně nenarozeného života se list bohužel nevyjadřuje. Pokoj a dobro v naší zemi bez jasného slova v této věci „života a smrti“- jak se nám to jen mohlo stát...?

     Na Velehradě jsme se pak sešli v bratrské a sesterské lásce, biskupové i laici, kněží a řeholní sestry, „experti“ s hlasem poradním i zvolení zástupci a zástupkyně lidu Božího s právy hlasovacími... Pracovní dokument, který nám byl předložen, nesl název „Nenechme si vzít budoucnost“. Po diskusi a schválených změnách se nový text jmenuje podle jednoho z hlavních dokumentů II. vatikánského koncilu „Radost a naděje“. Jak pocit ohrožení budoucnosti tak radost a naděje byly míněny především pro nás věřící. Mezitím se do centra pozornosti většinově nevěřící společnosti dostala otázka obav z budoucnosti – teď už pro celý národ, protože vymíráme. A i rok po prvním zasedání Sněmu zůstává otázka: jak nabídnout našim bratřím a sestrám mimo církev „radost a naději“?

    Letošní rok mne vrací v myšlenkách zpátky, k mým rodičům. Narodil jsem se rok před koncem války - a v ten mír mohli rodiče jen věřit. Otci bylo 43 a matce 38 let a měli tehdy již 4 syny a 2 dcery (nejmladší Marii už bylo 10 let). Po válce se narodila ještě má mladší sestra. Pamatuji, jak jedním z mých největších dětských tajemství a záhad o Dušičkách byl hrobeček ještě dalšího staršího bratříčka, který zemřel po narození. Na zdi mi visí obrázek - fotka z roku 1911, snímek mé „choceňské“ rodiny, a uprostřed je má maminka ve věku 5 let, spolu s rodiči (babičku znám jen z obrázku), se třemi sestrami a dvěma bratry („strýc Jaromír“ tam ještě není,  a „strýc“ Jaroslávek také ne, protože zemřel jako dítě). Málem bych zapomněl, ještě tam není strýc Jožka, nejstarší, asi už byl „ve světě“.  Otec měl 4 sestry a bratra - mého kmotra, a teprve od něho jsem se dověděl krátce před jeho smrtí, že měli ještě dva bratříčky, Lojzíčka a Fabiánka, kteří zemřeli jako malé děti. Z širší rodiny se mi vybavuje jeden z hanáckých strýců, který měl smysl pro humor a radostnou mysl: dával „k lepšímu“, že jich doma bylo 11 sourozenců, a když měli v neděli k obědu slepici, dostával spodní část nohy („pařát“), a to ještě musel dát dva prsty sestře Arně.           

      Letošní mediální debaty připomínaly, že k „liberalizaci“ – tedy k legalizaci práva ženy –matky nechat zabít své vlastní dítě ve svém lůně, došlo v roce 1958. To jsem končil základní školu a moc jsem z toho všeho neměl pojem; jasně se mi však vybavuje ten údiv a nepochopení mé maminky z toho, že „rodiče teď nechtějí přijmout děti“. Nemám při ruce statistiky od toho roku 1958 (i když jsou k dispozici), vím jen, že v letech sedmdesátých a osmdesátých se počet „umělých přerušení těhotenství“ pohyboval kolem 100.000 ročně (v tehdejším Československu). Tedy za 10 let 1milion počatých a nenarozených, za dvacet, třicet, čtyřicet let několik milionů bratříčků a sestřiček, kterým jejich rodiče nedopřáli dar života... 

     Když Ministerstvo kultury nechalo našim historikům připravit publikaci dokumentující soužití česky a německy mluvících obyvatel na území naší vlasti od nejstarších dob, nejvíce mne oslovilo a překvapilo to, že sudeto(němečtí) historikové interpretují toto dávné soužití jako společné sdílení země české dvěma bratrskými kmeny, které jen mluvily odlišnou řečí... Naše česká publikace v tomto smyslu objektivně informovala jak to vidí a co říkají ti druzí. „Odvěký boj“ Čechů s Němci viděný docela jinak - trochu ideálně a idealisticky. Odsun a vyhnání 3 milionů sudetských Němců po 2. světové válce - za jejich pomoci rozpoutané - je pak tragickým koncem staletého relativně mírumilovného a snad dokonce dobrého a milého života v lásce našich předků a předků bratří německy mluvících... Na konci války a při „divokém odsunu“ jich přišlo o život prý „jen“ několik desítek tisíc, těm třem milionům jsme neodepřeli život, ale právo na domov...        

    T. G. M. měl svého času takovou rodinnou teorii (to jsme se ještě s bratry Němci, s „našimi Němci“ jakž takž snášeli), že rodina by měla mít 3 děti: 2 jako „náhradu“ za rodiče a to třetí - pro vlast. (Tuto „teorii“ znám od svých rodičů, ale nikdy jsem od nich neslyšel chloubu, že by oni dali vlasti děti „nadplán“: děti byl dar od Boha, tedy nikoli jejich „zásluha“.) V době, kdy již mezi Čechy a Němci u nás byla vykopána válečná sekyra, psal představitel rodiny geniálního moravského ševce svou vizi o republice pro 40 milionů (česky, německy, slovensky, maďarsky a kdovíjak mluvících). Už zakrátko potom se ale v hlavách některých německy mluvících fanatiků rodily plány na poněmčení, genocidu či vystěhování česky mluvících bratří... A my česky mluvící bratři jsme jim tyto plány jen trochu vrátili - po válce, kterou prohráli... Náš dnešní premiér má jinou demografickou teorii: je to jakási demografická konstanta, podle níž je v české kotlině prostor právě pro 10 milionů lidí. Pokud my Češi vymíráme, migrací se úbytek jaksi automaticky doplní na oněch 10 milionů... A co může vláda dělat, je jen pokus o ovlivnění země původu imigrantů: nejraději bychom v této roli viděli bratry Slováky - když už my Češi vymíráme, a nedá se nic dělat...     

    Roční výročí prvního zasedání Plenárního sněmu katolické církve a probíhající příprava zasedání druhého jsou stále ve znamení nejistoty jak a koho oslovit. Převažuje přání, aby dokument měl esejistickou podobu a aby mířil „do vlastních řad“, dovnitř církve. Připomínám si denní modlitbu za Plenární sněm, kterou nám při jeho vyhlášení svěřili naši biskupové, a všem nám, kteří se ji modlíme a budeme modlit, přitom slíbili své požehnání. Tato modlitba má vznešené a vysoké intence odpovídající historické ojedinělosti sněmu v naší zemi a v naší dnešní situaci. Všemohoucí Trojjediný Bůh je vzýván, aby pomohl církvi v naší vlasti k oživení a růstu jeho Království. Dovoláváme se pomoci Boží při moudrém rozpoznávání vůle Boží a při hledání cest, po kterých bychom měli jít tak, aby se církev stala živým nástrojem evangelizace a obnovy, světlem světa, kvasem a solí země... 

    Nenechme si vzít budoucnost: ani jako národ, ani jako církev. Jen víra v Trojjediného Boha nás může zbavit strachů a obav z budoucnosti. Bůh Otec stojí na zápraží a vyhlíží návrat svých marnotratných synů a dcer, je pohnut lítostí, s bolestí v srdci čeká, kdy dojdeme k poznání, že jsme - jako  národ a jako církev - zhřešili. My „starší bratři“ (a „starší sestry) a synové a dcery Otce nebeského jsme voláni  Duchem svatým, abychom zvěstovali, že tento milující Otec nebeský dal svého Jednorozeného Syna, aby nás přivedl k sobě. Radost a naděje je možná pro každého, kdo se v srdci rozpomene - a zapláče sám nad sebou: jak by byl asi vypadal dnes ten náš syn – nebo to byla dcerka?- a komu by byl více podoben? Jak by to asi u nás vypadalo, kdybychom našim německy mluvícím bratřím dokázali po té strašné válce a po tom všem, na čem měli svůj podíl, odpustit? Existoval by vůbec pojem „pohraničí“? 

     My starší synové Otce nebeského však máme jakési vnitřní zábrany, jakési citové zablokování. Dělá nám potíže přijmout jako kříž všechna selhání naší matky církve v minulosti dávné i méně dávné, nechceme se hlásit k nesení prohřešků proti bratrské lásce  katolíků německy mluvících po těch 300 let, kdy se nám zdá, že jsme trpěli v Rakousku, a pak to všecko, co se stalo a nemělo stát po Mnichovu,- s tím už teprve se necítíme být my česky mluvící starší bratři spojováni. A přitom: církev je jen jedna, jen jedno je Tělo Kristovo... Potřebujeme nahlédnout to skvělé obrácení, které zažili po vyhnání ti z německy mluvících našich bratři, kteří tehdy dokázali postavit své křesťanství nad jazyk a národnost, a dokazují to mnohdy dodnes, když velkoryse a nezištně pomáhají své staré vlasti a církvi v ní - přestože a navzdory tomu, že byli vyhnáni. A pokud jde o naše vlastní bratry a sestry česky mluvící - jak smýšlíme ve svém srdci o „bratrech komunistech“, bratřích loupežnících a tunelářích, celnících - hříšnících našich časů? Dokážeme se modlit za správce nevěrné, soudce nespravedlivé, kteří utiskují sirotka i vdovu, protože se Boha nebojí ? Dá se z našeho smýšlení a jednání, z našich srdcí i skutků rozpoznat, že i na všechny tyto „mladší“ a marnotratné syny a bratry čeká Bůh Otec a vyhlíží jejich návrat? A konečně, dovedeme se modlit za to, abychom měli srdce otevřené a citlivé k našim bližním, kteří kdysi dávno udělali tak špatný krok, že zabili své vlastní děti? Bůh Otec nám dává tu obrovskou šanci a dar zvěstovat i těmto otcům a matkám nevěrným, že i když oni zapomněli, Bůh na jejich nenarozené nezapomněl. Radost a naděje je pak v té úžasné zvěsti, že nám i jim chce Bůh odpustit a přijmout nás do svého a našeho věčného domova. Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři žijí v lásce.      

(Napsáno 8. května 2004, na svátek Panny Marie, Prostřednice všech milostí, která je „v řádu milosti naší matkou“. Téhož 8. května je Státní svátek - Den osvobození.)

                                                    Lubomír Mlčoch OFS