Eucharistie a všední den - 1

Holota, Benedikt OFM

O podstatě eucharistie jsme již rozjímali. Vrcholem dějin spásy a naší historie spásy – je Bůh v těle. Osobně.

 

 

 

 

 

 

 

 

V eucharistii je Bůh v těle u nás s krajní, rozhodující a nepřekonatelnou uchopitelností. Ve svatém přijímání  k nám přichází ten, který je spásou světa. On sám nás přijímá. Nás, kteří přijímáme jeho. V přijímání zažíváme Boží odpuštění lehkých hříchů a sjednocení s Bohem.

 

 

 

 

To je jedna část – premisa – naší úvahy. Druhou je náš všední křesťanský den. Na ten se podíváme trochu blíže.

 

 

 

 

 

 

 

 

Známe jej. Je v prvé řadě světský. Když vycházíme z kostela ze mše svaté, jsme usebraní. Velice brzy zase vstupujeme z Božího světa do toho, co je pozemské, všední, světské, nesvaté – do rušného života. Do světa tisícerých věcí, starostí, kde běží jedno přes druhé a všechno mluví páté přes deváté. Kde každý sleduje vlastní cíle a přání, kde probíhá boj o život, kde si lidé nerozumějí. Kde jsou různé světové názory, kde je hlad a starosti, kde je vnitřní samota.

 

 

 

 

 

 

 

 

Když vystoupíme ze svaté atmosféry mše, vstupujeme do všedního dne, do světa plného světskosti - profánnosti. V tomto světě se zdá být Bůh nepřítomný. Mluví se v něm o tisícerých věcech. Noviny, televize, rozhovory lidí jsou přeplněny vším možným. V tomto chaosu se leckdy objeví krátká zpráva, odraný kostelní letáček či zajímavé kázání vyprávějící o věcech, které svět nebere vážně. Všední den je skutečně světem oddáleným od Boha a my musíme stále znovu do něj vycházet. Ve světě je tak trochu tma  a chladno a my se cítíme osamělí.

 

 

 

 

 

 

 

 

Právě to je všední den – a na nás, kdo vycházíme ze svatého okruhu liturgie do všedního života, působí tento světský, od Boha vzdálený všední den ještě mnohem tíživěji. Kdo se ovšem v tomto všedním, světském životě definitivně usídlili, ti ani necítí, jak je svět Bohu vzdálený. My ovšem, kteří známe odpovědnost za svůj křesťanský život před Bohem i lidmi, a přesto se musíme s tímto profánním světem důvěrně stýkat, pociťujeme tento Boha prázdný svět jako něco obzvláště tíživého.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zraňuje nás do jisté míry nutně, protože nosíme v srdci Boha a svou odpovědnost před ním, a přesto jsme stále vysíláni do světa, který je cizí  našemu vnitřnímu naplnění Bohem.  S úzkostí se ptáme, jak se vlastně dá vydržet tento rozpor v našem životě, rozpor mezi všedním dnem a Bohem v našem srdci.

 

 

 

 

            Nejsme stále v nebezpečí zesvětštění?

 

 

 

 

            Nezačínáme také měřit věci měřítky profánního, všedního, Bohu vzdáleného světa?

 

 

 

 

            Nejsou nám věci všedního dne příliš blízké, důvěrně známé?

 

 

 

 

            Nečiní si nárok na naše srdce?

 

 

 

 

            Nezačínáme pozorovat, že se nám Bůh, jeho vůle, jeho láska, jeho důvěrná blízkost, jeho milost a odpuštění - začínají stávat pouhou ideologií?

 

 

 

 

Boží volání naléhá k uchu našeho srdce čím dál z větší dálky a my se stáváme stále více všedními, profánními a Bohu vzdálenými. V našem jednání se začínají mísit pohnutky nebe i země, a ačkoliv se snažíme plnit svoji povinnost, a třeba se při tom i hodně namáháme, stejně nakonec nevíme, zda jsme jednali správně. Náš život se dostává do polosvětla, šera, do dvojsmyslu, do polovičatosti: napůl to – napůl ono.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jdeme tápavě, hledáme, ptáme se, jsme znepokojeni svým všedním životem. Nakonec nevíme, komu jsme vlastně sloužili, zda skutečně Bohu a bližnímu – nebo zda jsme zevšedněli a svou činností platíme daň nezbytnosti. A tak v činnosti pokračujeme, protože už nemáme sílu dělat něco jiného. I naše srdce se stává průměrným, unaveným, dvojznačným a nejasným – a my to už vůbec ani nepociťujeme. Všední den nás pohlcuje.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdá se, že si nic tolik neodporuje, že nic není tak vzdáleného, jako eucharistie a všední den. Svatá oslava Boží blízkosti na jedné straně – a všední den na straně druhé. Věčná síla, převaha nad smrtí, Boží nekonečnost, věčný život bez hranic – a profánnost, vzdálenost od Boha, nejasnost, lopota, zasvěcení smrti, průměrnost… Jaká propastnost! Copak to necítíme?

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdybychom to už nepociťovali,

 

 

 

 

kdyby se nám setkání s vtěleným slovem Božím v eucharistii, něco tak nesmírného, vysokého, svatého a božského, kdyby se to, co se při tom děje, v našem srdci scvrklo na  unavenou náboženskou povinnost, pak by všední den sám - i naše všední srdce - tuto nejvyšší událost našeho i božského života pohltily a učinily z ní kus všedního dne. My však víme – když věříme – čím večeře Páně je a poznáváme z toho, jaká vzdálenost mezi těmito skutečnostmi našeho života, mezi eucharistií a všedním dnem zdánlivě leží.

 

 

 

 

 

 

 

 

Teď jsme se teprve dostali k jádru věci: Eucharistie je svátostí všedního dne.

 

 

 

 

 

 

 

 

1.    Především to vyplývá z tradice této svátosti v církvi a jejím učitelském úřadě. Tridentský koncil ve XIII.  zasedání, v 2. kapitole říká výslovně, že eucharistie je „pokrmem duší, kterým jsou syceny a posilovány“. Hledí se tu na eucharistii jako na denní pokrm. Co může být všednějšího než denní pokrm? Každý den jíme a pijeme – krmíme se. Jen zřídka je v čistě lidské oblasti jídlo nějakou velikou, krásnou, lidskou, vnitřně vznešenou slavností. Jídlo a pití je k udržení života. Eucharistie je denním pokrmem křesťanů, kterým se musejí stále znovu živit a posilovat. Člověk stále znovu slábne a stále znovu dostává hlad.

 

 

 

 

2.    Eucharistie je prostředkem, kterým jsme osvobozováni od všedních hříchů a chráněni před hříchy smrtelnými. To se říká ve stejné kapitole Tridentského koncilu. V těch slovech zaznívá celý náš všední, lopotný život se svou každodenní ubohostí, morální slabostí, ochablostí a morálním ohrožením člověka. Eucharistie je zde označena jako „antidotum“, jako protilék, který nás osvobozuje od všedních hříchů a chrání před smrtí duše. A nejen to: touto svátostí bychom měli být spojeni navzájem svazkem víry, naděje a lásky, abychom všichni mluvili totéž a nebyli rozděleni. Proto je nám podáván tento chléb života, abychom každý den spolu vyšli alespoň trochu, abychom se navzájem snášeli, nesli břemena jeden druhého v pokoji a trpělivě, s nadějí – a také s trochou lásky. Z toho je vidět, že Nejsvětější svátost oltářní je svátostí všedního dne.

 

 

 

 

3.    Pohlédněme na eucharistii ještě pozorněji: kdo je nám to podáván v této svátosti? Ukřižovaný a jeho smrt, jeho život, kterým zachraňuje naše žití. Vtělené slovo, které je naší spásou. Ježíšův den je ovšem něčím více než pouhým všedním dnem – je tajemstvím kříže. I když ten, kterého přijímáme jako někoho, kdo nás zachraňuje svým životem a smrtí - je také někdo více než ten, kdo na sebe vzal všední lidský den. Zůstává však přece jen skutečností, že jeho smrt, která nás zachraňuje, je ve své podstatě právě jen zhuštěným všedním dnem, který se tu projevuje ve své nejvnitřnější podstatě. Neboť čím byl Velký pátek? Byl zmarněním, bolestí, ničivou silou politiky, zradou přátel… Tento Velký pátek byl marností života, nenávistí nepřátel, osamělostí, Boží vzdáleností, vydáním na pospas tuposti lidské politiky a smrti. Co to všechno je? Dá se říci, že je to zhuštěná, čistá esence toho, co se nám kousek po kousku, pomalu a stále znovu podává ve všedním dnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak bychom se mohli divit, že všední den je všední, když jsme pochopili, že každým svatým přijímáním se přiznáváme ke kříži Páně. Přijímáme ukřižovaného, zemřelého, z mrtvých vstalého a oslaveného Pána, který svoje oslavení získal přes absolutní, nulový bod smrti. S naším Pánem přijímáme nejvnitřnější životní zákon všedního dne, zákon umírání, který se nám podává kus po kuse, jakoby po kapkách, jako ve stále novém nácviku ukřižovanosti. V eucharistii přijímáme Ukřižovaného a zvěstujeme smrt Páně, dokud znovu nepřijde. Na Nejsvětější svátost se nemůžeme dívat především jako na zvláštní pokrm. Tím samozřejmě také je. Ale eucharistie je nejdříve posvátným aktem Božím v nás a na nás, který nám samotný všední den připravuje, protože eucharistie zavádí do našeho života zákon Páně. Není to tak, že by nám všední den připravovala náhoda nebo zákony země a našeho života. Že by pak jakoby z úplně jiné strany přicházel Bůh a pomáhal nám tuto cizotu a bezbožnost vydržet.

 

 

 

 

 

 

 

 

V podstatě je nám všední den dáván od Boha v Ježíši Kristu spojením, které s ním máme v milosti křtu a ve stále obnovované Svátosti oltářní. Když přijímáme Ježíše Krista, přijímáme jeho život a tím také život ukrytý v temnu víry, ukřižovaný a umírající. A to znamená – v profánním vyjádření – náš všední den. Neboť v něm žijeme, na svůj všední den jsme stále znovu a znovu přibíjeni a křižováni, v něm umíráme – a v něm je také naše umírání s Kristem ukryto. Ukryto v obyčejnosti, průměrnosti a samozřejmosti všedního dne. Přijímáme denně všední den jako takový od Krista, kterého přijímáme v eucharistii. Takto od Boha přijatý všední život je spojený se silou, s vnitřním jasem a milostí, abychom ve všedním dnu obstáli.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ježíš Kristus a jeho síla.

On a jeho Duch.

 

 

 

 

On a jeho vnitřní světlo.

 

 

 

 

On a jeho denní odpouštění.

 

 

 

 

On a jeho vnitřní posvěcování jsou nám spolu darovány Bohem ve svátosti eucharistie.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nestačí toto ale jen znát a pojmově tomu v hlavě rozumět. Třeba to dělat. Třeba to nacvičit. Pozvolna začít, nechat pomalu proniknut do vnitřního člověka spontánním prožitím, nechat to vnořit do hlubokých vrstev našeho života, srdce a celé bytosti, ze které žijeme svůj skutečný život.

Benedikt Holota OFM

(z myšlenek K. Rahnera)

 

 

 

 

(příště dokončení)