Rozhovor pro Český rozhlas o likvidaci klášterů komunistickým režimem

Holota, Benedikt OFM

Bratře Benedikte,

 

 

 

 

1. V jakém klášteře jste pobýval v době „akce K“?

 

 

 

 

V té době – před 55 lety – jsem byl v našem františkánském klášteře u Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí v Praze jako student 4. semestru teologie na Karlově univerzitě.

 

 

 

Dokázali jste si představit, že by komunistický tlak na katolickou církev mohl nabýt tak otevřeně násilnou podobu?

Že přijdou těžká léta, na to nás připravoval náš formátor Dr. Jan Ev. Urban, který byl jedním z odsouzených v „monstrprocesu“ s řeholními představenými. V první instanci dostal trest smrti provazem. Později byl rozsudek změněn a prožil si se svým chatrným zdravím 14 let v těžkých kriminálech.

Že to bude tak ďábelské, že to bude o létech v tvrdých kriminálech, o práci v uranových dolech, v zimě a hladu, ponižování – a že metody výslechů budou horší než ve středověku – jednoho z našich otců vynesli od výslechu mrtvého –, to jsme ovšem nečekali. Otec Jan Urban na to ale připravoval: „Bratři, můžete zemřít i mučednickou smrtí.“

 

 

 

2. Jak tedy vypadala ona osudná noc ve vašem klášteře?

Toho 13. dubna 1950 vstoupil před půlnocí do mé cely otec kvardián Stanislav Juřík a pevným hlasem mě probudil: „Vstaň a sprav se!“ Za ním stál uniformovaný člen SNB se samopalem v ruce. Otevřenými dveřmi jsem zahlédl na chodbě civilistu s pistolí v ruce.

Když otec kvardián odešel, zůstal v cele „esenbák“ se samopalem. Mlčky jsem vklouzl do hábitu a bosýma nohama do sandálů. Když to „esenbák“ viděl, řekl: „Člověče, voblečte se pořádně. Nevíte, kam dete!“ Oblékl jsem se tedy tepleji: vzal jsem si svetr a boty. „Můžete si vzít s sebou dvě knížky.“ Chtěl jsem si vzít tři: Písmo a dva díly breviáře. To mi nedovolil: „Jen dvě!“ Vzal jsem si tedy Písmo, jeden díl breviáře a vyšli jsme z cely do refektáře, kde už byli shromážděni někteří otcové a bratři. Než jsem přišel k ostatním, důkladně mě prošacoval jeden civilista. Když byl takto shromážděný celý konvent, vyvedli nás přes nádvoří hlavním vchodem k autobusu. Při cestě nádvořím jsem si všiml, že je nebe plné hvězd…

 

 

 

Dozvěděli jste se například záminku, na základě které policisté a milicionáři vtrhli do kláštera?

Nedozvěděli. Ale z předchozího procesu nám bylo jasné, že nejhlubším kořenem takového počínání je nenávist. Vůči Bohu a všemu duchovnímu. A za tou nenávistí – osobně se domnívám – byl strach. Strach, že Bůh přece jenom je! Proto ten křečovitý boj proti víře.

 

 

 

3. Neuvažovali vaši představení o tom, že vzhledem k rostoucímu tlaku by konvent mohl odejít do emigrace?

Neuvažovali.

 

 

 

Například želivský opat Bohumil Vít Tajovský přiznával, že před svým uvězněním byly jeho představy o možné  podobě komunistických represí dosti naivní…

Z toho, co mně otec opat sdělil po svém návratu z vězení o způsobu, jakým byl donucován k podepsání prohlášení, která byla naprostým popřením sebe sama, byly jeho představy o možných represích velmi naivní.

 

 

 

 

 

 

 

 

4. Jak vypadal váš denní režim v internačním táboře v Králíkách?

Předně nám stále v předchozí internaci vtloukali do hlavy, že jsme svobodní, že máme pouze přikázané místo pobytu. Na Králíkách jsme byli soustředěni s bratry dominikány, jezuity, premonstráty, redemptoristy, kapucíny, bylo tam i několik kalasantinů a my františkáni. Otcové si na Králíkách vymohli, že směli každý den sloužit mši svatou.

 

 

 

 

První místo, kam nás soustředili, byly Hejnice. Slavit se směla pouze jedna mše pro všechny. Boží režie je podivuhodná. Na první mši v internaci připadlo toto čtení z Písma:

 

 

 

 

„Stali jsme se podívanou pro svět, anděly i lidi… Tupí nás, a my jim přejeme všechno nejlepší. Pronásledují nás, a my to trpělivě snášíme. Pomlouvají nás, a my pro ně máme jen laskavá slova. Jsme jako odpadky, které lidé odhazují. Všichni námi pohrdají, a to i teď!“ (1Kor 4,9-13).

 

 

 

Co si asi mysleli ti, co vás při té mši hlídali?

Mlčeli.

 

 

 

 

Dopoledne i odpoledne byla v Králíkách práce buď na polích, nebo jsme na nádražích vykládali vagóny, pletli košíky, chodilo se na práci do lesa. Já jsem pracoval v kovárně. Byla tam i malá farma šneků, které na podzim po zavíčkování prodávali do Francie. Museli jsme se uživit.

 

 

 

 

 

 

 

 

Je známo, že v internačních táborech byly společně umístěny různorodé řehole a když chtěly například v ženských táborech řeholnice i nadále dodržovat pravidla svých řeholí, docházelo mezi řády k jisté nevraživosti. Jaká byla v tomto směru situace v Králíkách?

Mezi mužskými řády internovanými na Králíkách byla naprostá jednota. Vždyť pro nás o ni prosil náš Pán: „Otče svatý, zachovej je ve svém jménu …, aby byli jedno, jako my!“ (Jan 17,11b).

 

 

 

6. Měli jste během internace nějaké kontakty s vnějším světem?

Měli. Mohli jsme přijímat návštěvy, ale jenom někteří. Při hovoru se nechalo ledacos říci formou náznaků, kterým dozor ovšem nerozuměl.

 

 

 

 

 

 

 

 

Podařilo se vám například získat informace o myšlenkovém obsahu 2. vatikánského koncilu?

Druhý vatikánský koncil probíhal až v r. 1962-1965. Kněží získávali potřebné informace od biskupů.

 

 

 

 

 

 

 

 

Jakým způsobem se podobné informace dařilo získávat?

Cesty byly velmi různorodé. Většinou jsme je my, nekněží, neznali. Při výslechu se pak hodilo něco nevědět. Situace byla stále velmi vážná. Člověk musel počítat i s tím nejhorším. Když jsme se například v předchozím internačním klášteře v Bohosudově zeptali vládního zmocněnce: „Pane veliteli, kdyby přišel ,zeshora´ příkaz, abyste nás nechal postřílet – splnil byste ho?“ Bez váhání prohlásil: „Splnil.“ Tenkrát jsme si ani neuvědomovali, jak blízko k tomu bylo. Hlídali nás ostře nabitými samopaly. Jeden ze strážců při sledování bratří, kteří ve volném čase hráli volejbal, poťukl samopalem o zem. Vyšla rána přímo do jeho srdce. Grimasa bolesti – krátký výkřik – a zůstal ležet na zemi mrtvý.

 

 

 

 

S tím jsme museli počítat i my. Když zemřít, tak zemřít jako kněz. Jak se ale ke svěcení dostat? Potřeboval jsem písemný souhlas svého představeného, který byl internován v Želivě. Požádal jsem maminku našeho otce Inocence Kubíčka, která ho jezdila navštěvovat do Želiva, aby se pokusila bez velkého rizika předat moji písemnou žádost o svěcení. Paní Kubíčková statečně prohlásila, že to „nějak“ udělá. A udělala. Když se po návštěvě s otcem Inocencem loučila, proti návštěvnímu řádu ho mateřsky objala a vložila mu do kapuce hábitu moji složenou žádost o svěcení, aniž si toho dozorce všiml. To obejmutí se ovšem neobešlo bez jeho křiku. Tak se moje žádost dostala k provinciálovi. Za nějaký čas jsem obdržel písemný souhlas. To už jsem byl v pracovním táboře na Klíčavě. Jakou cestou se ke mně dostal – nevím. Předal mi ho jeden bratr.

 

 

 

 

 

 

 

 

7. Je známo, že jedním ze způsobů, jimiž se komunistický režim snažil omezit řeholní život, byl tlak na mladé řeholníky, aby vystoupili z řádu a uzavřeli občanský sňatek. Setkal jste se s něčím takovým v Králíkách?

V Králíkách jsem se s tím nesetkal. Tam nás lákali do státního semináře. My františkáni jsme odmítli. Ale později, v pracovním táboře na Klíčavě, nám to nabízeli nepřímým způsobem tím, že v horkém létě posílali mladé svazačky v těch minimálních plavkách k nám přímo na pracoviště do lomu, aby nás zvaly na jakýsi kulturní program. Bratr jezuita Dománek těm svazačkám, které trpěly nedostatkem textilu, odpověděl velice slušně, ale tak trefně, že se mezi námi vícekrát neukázaly. Po nějaké čase se mezi námi neukázal ani bratr Dománek…

 

 

 

 

 

 

 

 

8. Kdy jste byl propuštěn a  jak jste se vyrovnal s proměnou dobového klimatu?

V internaci jsem byl asi dva roky. Pak následovalo pět let pracovních táborů, než jsem se dostal do civilního života. Najít zaměstnání bylo spojeno s obtíží. Nemohl jsem zůstat bez práce, abych nebyl stíhán jako příživník. Můj kádrový profil byl ovšem každému zaměstnavateli Kainovým znamením. Další potíž byla v tom, že jsme se na svobodě nesměli navzájem setkávat. Takové setkání několika bratří františkánů se zaplatilo kriminálem. Dokonce byla stíhaná i společná modlitba před jídlem.

 

 

 

 

Pán Bůh se ale postaral: proti všem očekáváním jsem se vrátil k práci konstruktéra, kterou jsem opustil před vstupem do františkánského řádu.

 

 

 

 

Za své zkušenosti posbírané v době totality jsem Pánu nesmírně vděčný. Nevím, jak by dnes vypadala moje víra, kdyby můj život šel bez zkoušek a křížů tak, jak jsem si ho představoval. Ve stínu každého kříže je skryté dobro. Čím temnější je stín kříže, tím větší dobro v sobě nese. Vyhnout se kříži znamená připravit se o dobro, které člověku kříž nabízí.

 

 

 

 

Na otázky odpovídal Benedikt Holota OFM

Kresby převzaty z Poutníka 5 a 10/98