Klářina zahrádka

Schneider, Johannes OFM

 

 

 

 

 

 

 

 

 2. Klára, zářivé jméno - Zářící kříž

 

 

 

 

 Chceme-li se dozvědět o nějakém člověku to podstatné, pak se musíme vrátit zpět až k jeho samotným kořenům. Tak nás zpravuje sestra Cecilie v procesu svatořečení Kláry,

 „že slyšela od matky svaté Kláry, že když tuto dceru nosila pod srdcem a stála před křížem a modlila se, aby jí Pán pomohl v nebezpečí porodu, uslyšela hlas, který jí řekl, že porodí velké světlo, které velmi osvítí svět. Na otázku, v kterou dobu to bylo, že to (svědkyně) slyšela, odpověděla, že to bylo přibližně tehdy, když svatý František odešel z tohoto života“ (Proces 6,12).

 

 

 

 

 Životopis sv. Kláry (2) doplňuje tuto svědeckou výpověď zprávou, jak jí matka dala jméno Klára, a jeho výkladem jako jasná, svítící, zářící:

 „Osvícena tímto proroctvím dala narozenému děvčátku při znovuzrození svatým křtem jméno Chiara (Klára) v naději, že se přislíbená jasnost podle předpovědi nějak vyplní.“

 Klářina bytost má tedy co dělat se světlem, svatostí a jasem. Snad je přece něco na legendě o studni, když František na otázku bratra Lva, zda viděl v zrcadle vodní hladiny zářit měsíc, odpověděl: „Ne, ne sestru lunu, ale Boží milostí jsem v něm viděl skutečnou tvář naší sestry Kláry, a ta byla čistá a zářící svatou radostí.“

 Zdá se, že jedna sloka Sluneční písně to potvrzuje: „Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné.“ František užívá v tehdejší italštině ještě neobvyklé slovo clarite, aby popsal tvář měsíce. Ve spojení s oběma druhými přívlastky „vzácné a pěkné“ lze si těžko představit, že by umbrijský básník s clarite neměl na mysli onu ženu, jejíž jméno bylo Chiara a kterou její ctitelé ve světě označovali jako „krásnou v tváři“ (Proces 18,2). Pozdější sbírka to zdůrazňuje přehnaným vyjádřením: „byla mladá, chytrá a moudrá, krásná a líbezná ve tváři, krásného a dobrého vzhledu.“

 Toto „zářící světlo“ Klára přišlo tedy na svět 1193 (anebo 1194), potom co se její matka ve svých porodních obtížích modlila „k Ukřižovanému před křížem v kostele“. To mohl být každý kostel v Assisi, třebas katedrála sv. Rufina, s níž Klářin rodičovský dům sousedil. Mohl to však být i zcela určitý kostel s určitým křížem. Kousek za městem bylo totiž zvláštní místo uctívání kříže, jehož počátky sahají podle jistých pramenů až do raně křesťanské doby. Kolem 250 po Kristu jistý biskup Feliciano z Foligna v očekávání svého mučednictví  zcela naléhavě nabádal obyvatele Assisi, aby vždy uctívali svatý kříž. Toto napomenutí připomíná ještě dnes malá kaple sv. Feliciana asi 300 m na jižním svahu od Assisi. Když se tato kaple k uctívání kříže, které vyrostlo v poutě, stala pravděpodobně příliš malou, vybudovali ještě asi o 300 m níže na základech pozdně římské Mithrovy svatyně větší kostel; ten byl zasvěcen dvojici svatých římských bratří Kosmovi a Damiánovi, a měl současně sloužit jako hospic pro poutníky, kteří táhli od severu do Říma. Současně skrýval i malou mariánskou svatyni, takže jej později papež Řehoř IX. mohl nazvat „San Damiano di Santa Maria“.

 Pro kostel sv. Damiána byl pak - patrně krátce před Klářiným narozením kolem 1190 - obstarán kříž v nadživotní velikosti od mnichů malujících ikony z Monte Luco u Spoleta. Tento obraz kříže, skutečná ikona, kterou ještě dnes lze vidět v bazilice sv. Kláry (a jeho kopii u sv. Damiána), představuje umučení Páně zvláště z hlediska evangelisty Jana. To, že byl tak velký a jistě nákladný obraz kříže obstarán pro relativně malý kostel, který byl podle Tomáše z Celana „pro své stáří takřka na spadnutí“ (1 Cel 8), lze vysvětlit nejspíše tím, že biskupovi z Assisi, jenž byl pro sv. Damiána příslušný, a věřícímu lidu šlo o prastaré uctívání kříže slíbené svatému biskupu mučedníkovi Felicianovi.

 Bylo snad nemyslitelné, že by paní Hortulana při svých porodních obtížích hledala útočiště právě v onom kostelíku za městskými hradbami, který skrýval uvedené uctívání kříže, jakož i Mariinu svatyňku, a kromě toho byl zasvěcen dvěma svatým lékařům, Kosmovi a Damiánovi? Představme si, že se mladá matka před tímto obrazem kříže v kostele sv. Damiána naléhavě modlila k Ukřižovanému, od něhož slyšela hlas, že zrodí zářící světlo, které osvítí celý svět. U obrazu kříže ze sv. Damiána s jeho jasnými, zářivými barvami a zlatem, uprostřed tmavého kostela, lze si už zcela vnějškově představit asociaci s jasným, zářícím světlem. Ikona sama oslovuje a vyzařuje zvláštní světlo. Světlo Zmrtvýchvstalého, který s nohama nad černotou podsvětí, a rozpjatýma rukama nad černotou hrobu triumfuje jako světlo života (srov. Jan 8,12), dosvědčuje obraz kříže jako ikona s pravým janovským poselstvím, které se zdá připomínat Ježíšovo slovo před jeho umučením: Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina. Když však porodí dítě, nemyslí už na bolesti pro radost, že přišel na svět člověk (Jan 16,21). Před tak zářivým poselstvím kříže se mohla modlit Klářina matka při svých porodních obtížích a zaslechnout hlas: „Porodíš zářící světlo.“

*

 Asi o dvanáct let později, kolem roku 1206, modlil se opět kdosi v jistých porodních obtížích před obrazem kříže u svatých lékařů Kosmy a Damiána: „Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl (quod conceperat corde: co počal srdcem)“ (1 Cel 6,10). Modlitba mladého Františka v jeho duševních porodních obtížích před tímto křížem se nám zachovala: „Nejvyšší, slavný Bože, osvěť temnotu mého srdce...“ František se modlí před jasně zářícím obrazem Ukřižovaného, „jenž ho mile a přívětivě oslovil a řekl: Františku, což nevidíš, že se můj dům rozpadá? Jdi a oprav jej!“ (Legenda 3 druhů 13). Druhové, kteří o tom podávají zprávu, připojují k tomuto úkolu ještě právě tak důležitý, vnitřní zážitek:

 „Po té rozmluvě ho naplnila tak veliká radost a osvítilo ho takové světlo, že v duši opravdu cítil, že je v ní přítomen Kristus, který k němu mluvil“ (Leg3dr 13).

 

 

 

 

 Opět jde o podobný jev. Někdo se v největší nouzi modlí před křížem, z něhož vyjde laskavé oslovení, které s sebou přináší světlo a osvícení. V prvním případě jde o tělesné zrození „zářivého světla“, dítěte, které se má jmenovat Chiara, zářící. V druhém případě se jedná o duchovní zrození v srdci mladého muže, jenž je v nitru osvícen reálnou přítomností Krista, pravého světla (srov. List věřícím 11).

 

 

 

 

 S tímto světlem, které mu dává Ukřižovaný, pouští se František do vykonání úkolu obnovit dům Páně. Nejdříve si vyžebrá olej pro lampu před ikonou: tak důležitý byl pro něj tento divuplný kříž se svým namalovaným Umučením. Nebyl si však jistý, zda tohle je ten „svatý a pravý příkaz“, o jehož zaslechnutí a poznání Pána prosil. V průběhu této předběžné práce vyšlo z ikony ještě jednou světlo.

 

 

 

 

 

 3. Osvícená slova - Jediné povolání

 

 

 

 

 Klára si ve své Závěti živě vzpomíná na onu prorockou píseň o příchodu Chudých paní ke sv. Damiánu, s kterou jí nemohl později nikdo jiný seznámit než sám František:

 „Neboť tehdy, když světec ještě bratry ani druhy neměl, brzy po svém obrácení znovu vybudoval kostel sv. Damiána, ... uchvácen velikou radostí a osvícen Duchem Svatým předpověděl to, co potom Pán splnil. Tehdy totiž vystoupil na zeď jmenovaného kostela a silným hlasem francouzsky volal na několik chudáků, kteří tam tehdy byli: »Pojďte mi pomoci při stavbě kláštera svatého Damiána! Budou tam přebývat paní, jejichž slavným a svatým životem bude v celé své svaté církvi oslavován náš nebeský Otec!«“ (Závěť Kláry 4).

 

 

 

 

 Tři druhové (24) uvádějí totéž. Jeden z nich, Rufin, byl bratranec Kláry, a snad přišel k Františkovi jejím prostřednictvím. Je možné, že Rufin jako jeden z nejužších důvěrníků Františka, který mu potom svěřil i tajemství stigmat (1 Cel 95), už hned na začátku své společné cesty s Františkem věděl o této tajuplné předpovědi. Právě on by mohl na otázku, kdo by mohl být míněn těmito předpověděnými „paními“ (dominae), dát odkaz na svoji sestřenku, kterou už jako dítě pro její „svatý život“ měli všichni občané „ve velké úctě“ (Proces 1,3).

 

 

 

 

 V Klářině zpětném pohledu zaznělo toto proroctví o jejím vlastním povolání na začátku povolání Františka samého, a to, když „brzy po svém obrácení znovu vybudoval kostel sv. Damiána“. Proroctví je tím co nejúžeji spojeno s úkolem, který dostal z obrazu kříže. Znovu se setkává s jevem „radostného osvícení, a sice na témže místě, kde František prosil o osvícení srdce, a odpovědí Ukřižovaného také byl opravdu osvícen. Klára připisuje osvícení, o němž podává zprávu, působení Ducha Svatého, což potvrzuje i užití francouzského jazyka Františkem“ (2 Cel 13; 127).

 

 

 

 

 Udivující na tomto proroctví je toto: Paní, o nichž František mluví či francouzsky zpívá, se v tomto vidění vynořují už před jakoukoli myšlenkou na bratrské společenství. Klára výslovně zdůrazňuje, že František to vyslovil v době, „když ještě bratry ani druhy neměl“. Potom připomíná na jedné straně své sestry, na druhé pak i bratry. Neboť ti začali příslib svého zakladatele, že se o Chudé paní „bude láskyplně starat a věnovat jim zvláštní pozornost“ (Řehole Kláry 6,2), z různých důvodů stále více zanedbávat. Možná, že se mezi bratry šíří názor, že Klára a její sestry jsou jen nezbytný „přívěsek“ k prvnímu řádu. Paní Klára se energicky brání proti takovému pohledu na její postavení vůči řádu Menších bratří. S odvoláním na proroctví Zakladatele obou řádů zdůrazňuje, že ona sama a její sestry tu byly už od počátku prorocky přítomné, ohlášené Duchem Svatým. Klára tedy ví, že byla přítomná v hodině povolání sv. Františka.

 Františkovu předpověď o příchodu paní k sv. Damiánu lze vidět jako organické rozvinutí příkazu: „Znovu zbuduj můj dům!“ Tento příkaz je zpřesněn tím, že nejde jen o kostel z kamenů, ale o to, že se z tohoto domu má stát „duchovní stavba“ (2 Cel 204). František mluví o „stavbě kláštera u sv. Damiána“. Má tedy přestavět hospic pro poutníky na klášter (monasterium).

 Byla-li již myšlenka na znovuvybudování kostela v očích obyvatelstva absurdní, pak musel František nyní, když chtěl k tomu ještě přistavit ženský klášter, pro který široko daleko nebyla ve výhledu žádná žena, platit za zcela pomateného. Avšak i Františkovi samému nezbylo nic jiného, než toto prorocké vnuknutí do jisté míry slepě poslechnout, přičemž pravděpodobně zasvětil do této věci také assiského biskupa, až se teprve o šest let později, v roce 1212, vynoří zcela mladá žena, na níž se toto proroctví mělo vyplnit.

 Cesta Františka a jeho bratří, a cesta Kláry a jejích sester, mají podle toho jeden a týž původ, přičemž je zřejmá sice ne historická, ale duchovní přednost ženské přítomnosti. Když po tom pátráme dál, dá se tu vyložit jeden Františkův výrok uchovaný bratrem Tomášem z Celana, podle něhož „jeden a týž Duch z tohoto světa vyvedl jak bratry, tak ony chudé panny“ (2 Cel 204).

 

 

 

 

*

 V jediném příkazu vycházejícím z obrazu kříže jsou obsažena dvě povolání: Františkovo a Menších bratří, a Klářino a Chudých paní. Obojí, a to jen obě společně, mohou zcela splnit příkaz znovuvybudovat dům Páně. Dá se zde mluvit o jednom doplňujícím se povolání, ne o dvou povoláních vedle sebe nebo po sobě, ale o jediném, Duchem navzájem spojeném. To platí tím spíše, že k lidskému setkání Františka a Kláry došlo až později, takřka jako vyplnění příslibu a prorockého přiřazení, které se zjevilo v obraze kříže ze sv. Damiána.

 Teolog Hans Urs von Balthasar (+ 1988) poskytuje k tomu model, který nám může pomoci hlouběji pochopit toto přiřazení povolání Františka a Kláry:

 „V církvi existují různé druhy poslání. Jednotlivá jsou »osaměle k Bohu, tak jako na začátku byl Adam osaměle k Bohu«, takové poslání Pavla, Augustina, Ignáce... Existují však i »zdvojená poslání«, která se mají doplňovat jako »polovice luny«... Za pravzor pro ně může platit spojení Marie a Jana Ukřižovaným, aby tvořili panenskou prabuňku církve“ (Unser Auftrag. Bericht und Entwurf, Einsiedeln 1984).

 

 

 

 

 Von Balthasar uvádí jako příklady Jana od Kříže a Terezii od Ježíše, Jana Eudesa a Marii des Valées, Františka Saleského a Janu de Chantal, a na jiném místě také Františka a Kláru. Ve svém díle Christlicher Stand (Einsiedeln 1977) říká k tomuto tématu:

 „(Bůh) nezřídka svádí povolané dohromady ve dvojicích tak, že už to nejsou dva oddělení povolaní, ale »dva v jednom volání«. Taková povolání mohou mít stejnou nutnost a naléhavost jako volání samo, a může o nich platit, co je psáno o přirozeném spojení Bohem: »Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!« (Mt 19,6). Vzorem takového spojení, na rovině (evangelních) rad odpovídajícího svátosti těla, zůstává Pánem zařízené a současně požehnané spojení Marie a Jana.“

 Takovým závazným způsobem cítí František povinnost vůči Kláře, a to od počátku, takže první způsob života, který dává jí a jejím sestrám, zakončuje příslibem věrnosti na způsob slibu: „... chci a slibuji (volo et promitto) za sebe i své bratry, že se o vás budu starat stejně láskyplně jako o ně a věnovat vám zvláštní pozornost“ (Řehole Kláry VI,2). Ono volo et promitto odpovídá původní formuli slibů v Řeholi, podle níž bratři tento život nejprve přijímají a „chtějí“ se ho držet, aby jej pak navždy „slíbili“ (Řehole 2).

 

 

 

 

 František by nikdy o své újmě nevyslovil takový příslib odpovídající téměř řeholnímu slibu, kdyby se nemohl odvolat na „Boží vnuknutí“, na jehož základu si Klára a její sestry vyvolily tentýž život: „Protože jste se z Božího vnuknutí staly dcerami a služebnicemi nejvyššího Krále, nebeského Otce, ... chci a slibuji...“ (Řehole Kláry VI,2). Toto Boží vnuknutí však nemá ze své strany svůj původ jen v osobní historii Kláry, ale právě už předtím v onom proroctví, které osvícením Ducha Svatého ohlásilo příchod paní ke sv. Damiánu. Boží vnuknutí pochází jako úkol z onoho kříže, který promluvil jak k těhotné Klářině matce, tak i k hledajícímu Františkovi.

 Na tomto obrazu kříže jsou po pravé straně Ježíšovy krvácející rány v boku zobrazeni zářícími barvami Maria a Jan, právě ono „spojení Ukřižovaným“, které Von Balthasar označuje za pravzor a typ takových „zdvojených poslání“ v církvi. Právě v okamžiku tohoto spojení je na obraze kříže ze sv. Damiána zřetelně zdůrazněno, zvláště když jiné podobné obrazy kříže (jako v dómu ve Spoletu) ukazují obvykle Marii a Jana odděleně vlevo a vpravo vedle Krista. Zde však vidíme hlavu Krista, jak se sklání k pravé straně, straně své rány v srdci, pod níž stojí Maria a Jan, tak jako kdyby právě vyslovil svůj odkaz: Ženo, to je tvůj syn, a k učedníkovi: To je tvá matka (Jan 19,26.27).

 

 

 

 

 Johannes Schneider OFM

Kirschen im Winter

Aleph-Omega-Verlag Salzburg 2005

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM