Čech, Zdirad

2. dubna                                           + 1815

Jan Croci, syn Josefa Croci a Antonie Marie rozené Giorgi z perugijské vesnice Gaiche, dostal v dětství poctivé vychování a zaujat katechismem, toužil sloužit Bohu. Proto vstoupil jako devatenáctiletý do františkánského konventu sv. Bartoloměje v Cibottu a s hábitem dostal i jméno Leopold. Po noviciátu odešel studovat literaturu, filozofii a teologii do konventu v Norice a v pětadvacátém roce života obdržel kněžské svěcení. Protože už jako student získal skvělou pověst pro své vědomosti i schopnosti sdělovat je posluchačům, určili představení, že bude profesorem. Jenomže pro Leopolda to bylo málo a za katedrou dlouho nevydržel. Kajícník, ctitel Matky Boží a znalec františkánské duchovní literatury toužil po životě misionáře. A protože Itálie té doby byla stejně podivná jako naše země v době našich životů, nemusel se vypravovat na nějakou dlouhou zámořskou cestu, ale stačilo mu vyjít ze vrat konventu. V čele skupiny bratří procházel umbrijskou krajinou, kázal Krista lidem, kteří na Něho zapomínali, připomínal poslední věci těm, kteří mysleli, že marnosti světa jsou největším blahem, přiváděl na cestu Života ty, kteří ještě nezbloudili nenapravitelně. A miloval děti, obětavě je připravoval pro chápání duchovních věcí a jejich první přijímání proměňoval na slavnosti dlouho přítomné v paměti účastníků. A pak přišel Napoleon a začal obracet Umbrii naruby. A protože taková věc se dělá lépe bez řeholníků než s nimi, všechny vyhnal a zavřel jejich kláštery. Otec Leopold se stal farářem v Monteluce, a protože síla řeholního bratrství je silnější než rozvratná síla nějakého císaře, brzo se kolem něho seskupil nový konvent bratří. Tak mohl ve třiaosmdesáti letech svého pozemského života klidně odejít do Nebe.

Protože dobrý Bůh, Pán zástupů, proměnil na jeho přímluvy Monteluku na místo zázraků, mohl papež Lev XIII. v roce 1893 připojit jeho jméno do seznamu blahoslavených. Kresbu postavy blaženého misionáře provází jeho znak.

Zdirad Čech