Brocanelli, Vincenzo OFM

6. Vytvářet setkání

 

 

 

 

a) „Smyslem“ takových setkání je vytvářet společně Boží království, které už je částečně přítomné ve všem, co je dobré v srdci lidí a co se uskutečňuje, když se pracuje společně pro příchod a vytvoření rodiny, všeobecného společenství, a má za cíl konečné setkání s Bohem.  „Boží království – tvrdí biskupové z Maghreba –  se  nezaměňuje s žádnou skutečností tohoto světa, ani s církví. Není společenské povahy. Je uvnitř každé lidské skutečnosti jako zárodek života v jeho prameni… Hranice království proto neprocházejí napříč lidmi, mezi křesťany a nekřesťany, věřícími a nevěřícími, ne: procházejí srdcem každého člověka… Základní obrácení, ke kterému se máme vzájemně vyzývat, není v zásadě přechodem od jedné lidské skupiny ke druhé, ale vstupem do zákonů všeobecného Božího království, do kterého blahoslavenství a velikonoční tajemství představují  cestu.“ (1)

b )Způsob, jak vytvářet a žít setkání, je dán evangeliem a – pro nás – pokyny Františka z Assisi, se kterým jsme se již setkali a které můžeme shrnout následujícím způsobem:

1. Na prvním místě je osoba

 

 

 

 

Abychom vytvořili skutečný vztah, je třeba mít především ohled na osobu druhého, a to bez předsudků. František nedává přednost nějaké činnosti a nepředkládá učení, ale hledá člověka, osobu. Je tím, kdo jde v ústrety osobám, k druhým; pokládá každého, bez rozlišování, za bratra, sestru, protože je synem nebo dcerou jediného Boha a Otce. V každém odhaluje dobro, které už tady je a které je dílem jediného Boha. Proto se staví do „evangelního“ vztahu se všemi, stává se přijetím, nasloucháním, a rozvíjí postoje sympatie a zdvořilosti. Pro františkána je osoba na prvním místě a je víc než kultura, výchova, náboženské vyznání.

Osoba je tedy v centru pozornosti a starostlivosti františkána. Vycházeje z této ústřednosti osoby, františkán začíná vytvářet otevřené lidské bratrské společenství a odhaluje ve všech a v každém základní povolání společné pro každého člověka, kterým je výzva k růstu lidskosti, k vytváření jediné lidské rodiny.

2. Přijímat druhého a mít na něho ohled

 

 

 

 

Podle pokynu sv. Františka jdeme mezi lidi, i mezi nekřesťany, a snažíme se především nalézt vztahy ohledu a důvěry. František se nehádá a nikoho nesoudí, ale je „tichý, pokojný a skromný, mírný a pokorný, a uctivě hovoří se všemi, jak se patří“ (Řeh 3), a přijímá laskavě „přítele nebo protivníka, zloděje nebo zbojníka“ (NepŘeh 7). Dokonce se „podrobuje každému stvoření“ (NepŘeh 16).

Také dnes, ať už se nachází v jakékoliv souvislosti či historické situaci, františkán přijímá pozitivní pohled na druhého, objevuje a uznává u něho hodnoty, které druhý má, respektuje ho, a proto dokáže žít mezi druhými, mezi všemi, s prostotou, přináší dobrotu a pokoj Pána, a svědectvím dobrého příkladu vyzývá lidi k dialogu a ke sdílení života. A to všechno „pro Boží lásku“, neboť dobro pochází od Boha a má se Bohu vrátit (NepŘeh 17 – FP 49).

 

 

 

 

Respektovat druhého znamená také mít ohled na zvláštní vlastní cesty osudu každé osoby: „Druhý má právo na naše svědectví, ne na naše podmanění“ (Renzo Bertalot).

Jak říká František, máme přijímat jako křesťané a františkáni,  vyznávat svou identitu, a to s ohledem na identitu druhých. Když hledáme a pracujeme společně, jednoho dne objevíme jinou identitu, základnější a společnou všem, tedy všeobecnou.

3. Prožívat sdílení

 

 

 

 

Vzájemnost prožitá u Damietty se pro nás stává sdílením každodenního života v tom smyslu, že se stává „příbuzenstvím“ s druhým – když usiluje vstoupit do podmíněnosti druhého – a prožívá „soucítění“, jehož prostřednictvím každý na sebe bere tíhu břemena a hledání druhého.

Když jsme přesvědčeni, tak jako František, že všichni jsme dětmi jediného Boha, a proto jsme všichni bratři a sestry, nemůžeme přijmout, že jsou okolo nás nelidské podmínky života či „lidské tváře znetvořené“ nespravedlností, násilím, vylučováním nebo potlačováním. Vždy, když se František s někým setkával, také něco sdílel, někdy svůj hábit s chudým, nebo gesto solidárnosti a bratrského přátelství, nebo modlitbu či svědectví víry a naděje.

Podstatné je při každém setkání  být solidární se slabostmi, těžkostmi druhého. Přijít a setkat se znamená podělit se s druhým o vlastní čas, vlastní schopnosti, vlastní víru a – když je to třeba – také o vlastní dobra.

Sdílet také znamená pomáhat méně šťastným nést jejich mnohé kříže. Svědectví přicházející z Palestiny hovoří a různých křížích, které je nucen lid této země nést: kříž check point, kříž nezaměstnanosti, kříž vystěhovalců, kříž zdi, kříž uprchlíků,  kříž opuštěnosti církví: „Z druhé strany kříže, kdekoliv je kříž, je tu vždy přítel, kterého je třeba navštívit, vyslechnout, doprovázet“ (Missione a Popoli, červen 2004).

Sdílet je též dílo spravedlnosti. Utrpení jsou spojená se „strukturami hříchu“: jsou vytvářené mechanismy špatné komunikace, nespravedlivé chudoby, mezietnickým pronásledováním, hledáním alespoň minima lidské důstojnosti a přežití. A my jsme voláni přijmout takové nespravedlnosti hned při vzniku, abychom přispěli k jejich uzdravení, a ne abychom se jich stranili.

Sdílení je dílo spravedlnosti, neboť darů, které jsme přijali od Boha – podle Františkova učení – nejsme vlastníky (kdybychom si přisvojovali toto právo, byli bychom lupiči dobra, které patří jen Pánu!), ale jen správci pro dobro druhých a na Boží slávu.

A sdílení s druhým nás vede k pohledu na misie jako na „vzájemnost“. Bez vzájemnosti nedojde k setkání s druhým. Setkání s druhým v dějinách, v jeho paměti, a vyprávění o svém životě; setkání, ve kterém každý trochu poodstoupí od svých jistot či náboženských dvojznačností; setkání, ve kterém rány, slabosti a omezení druhých se otvírají Božímu odpuštění; setkání, jehož prostřednictvím se znovu začne vytvářet Boží království na zemi.

4. Jít společně s druhým

 

 

 

 

Když někoho potkáme, jdeme kus cesty společně. Františkán, který potká druhého, vydá se s ním na cestu v solidárnosti a v hledání  konkrétního osvobození a podstatného růstu. My františkáni máme povolání  kráčet se všemi bez rozdílu, abychom společně vytvářeli družnější společnosti, bratrštější, novou společnost, ve které by bylo místo a ohled pro všechny.

A zde máme na mysli toliké iniciativy spolupráce, které jsou mezi křesťany a muslimy či pravoslavnými na podporu nuzných.

Ve Františkově životě každé setkání bylo příležitostí k novému obrácení či k novému očištění a duchovnímu růstu. Také naše setkání, ať jsou věnované solidárnosti, nebo jsou multikulturní a mezináboženské, obsahují volání k vnitřnímu obrácení. Když objevujeme a přijímáme lidské a duchovní hodnoty prožívané bratry, s kterými se setkáváme, i když jsou odlišné, jsme podněcováni znovu objevit krásu a hloubku naší víry a žít ji s větší věrností. Při každém setkání jsme všichni – křesťané i nekřesťané – voláni vstoupit do procesu obrácení, každý podle vlastní specifické cesty.

Díky druhému, kterého potkávám, obnovuji také svou víru. „Kontakt s druhým je podněcující. Jistě, může svést z cesty, může vzdálit od sledované cesty. Může však také sehrát úlohu odhalení a pomoci každému jít vlastní cestou s větší pravdivostí.“ (2)

Naší primární úlohou není ani tak obracet druhé, ale obracet se s nimi, „abychom byli společně obráceni k novému stvoření. Není už ,my´a ,oni´, přehrada zmizela ve vzájemné závislosti a společné naději. Druhý je ten, který mi chybí, abych byl to, co jsem. Druhý je ten, který mi dává být ve spojení s Bohem, jak spolu s ním usiluji  poznat plán Otce. Druhý je ke mně poslaný, tak jako já jsem poslaný k němu“.(3)

Kráčet společně také znamená jistý způsob soutěžení v dobrém. Bratr Ján Mohamed Abd-El-Jalil, marocký konvertita, který se nedávno stal Menším bratrem (1904-1979), svědek a hlavní osoba setkání mezi muslimy a křesťany, napsal ve své duchovní závěti: „Musíme prohloubit a zintenzívnit význam dobra ve světě … věřit v tuto Boží sílu, jejímž ohniskem uchování a vyzařování je církev; a podnítit nás samých jako prostředníků, plně se vědomých a aktivních… Vstoupit do vznešené soutěže: tím, že budeme usilovat především více jim zpřístupnit plnou pravdu formou odpovídající jejich specifické kultuře.“ (4)

 

Závěr

To, co můžeme nabídnout dnešnímu tragicky rozdělenému světu, není bohatství ani jisté nástroje moci nebo diplomatické obratnosti, ale prostě my sami, to, co jsme a co bychom měli být: bratři všech, povolaní vytvářet mosty, setkání na různých úrovních a ve všech směrech. Naše primární poslání je přispívat k vytváření Království spravedlnosti, smíření a pokoje. A dojít k tomu, abychom žili setkání, znamená hloubku dialogu (který by nebyl možný bez opravdového setkání mezi oběma stranami), podporovat vzájemné poznávání, oceňování a respektování a tím přispívat ke zrození nového lidského bratrství. Podporovat a žít setkání znamená právě tak být doopravdy církví, tj. „svátostného setkání s Bohem“.

 

 

 

 

---

 

 

 

 

1         CERNA, Křesťané v Malhrebe: smysl našich setkání, Řím 7.5.1979.

 

 

 

 

2         Genevieve Comeau, Grace a l´autre. Le pluralisme religieux, une chance pour la foi, Ed. Do l´Atelier, Paříž 2004.

 

 

 

 

3         Pierre Lefebvre, scheutista (misionář CICM), v Spiritus, září 2002.

 

 

 

 

4         I francescani in Maroko, Vivere l´incontro con l´altro, Řím 2004.

 

 

 

 

 

 

Vincenzo Brocanelli OFM

 

VITA MINORUM 1/2005

 

 

 

 

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM