Klářina zahrádka 10, 11

Schneider, Johannes OFM

 

 

 

 

 

10. Ovoce lásky

 

 

 

 

 Já jsem vás vyvolil a určil k tomu, abyste šli a přinášeli ovoce a vaše ovoce aby bylo trvalé (Jan 15,16).

 Ve světle Ježíšova slova jeho učedníkům v Janově evangeliu bych se chtěl pokusit vyložit následující výrok sv. Kláry: „Nebeské království je přislíbeno a udělováno od Pána jen chudým, neboť dokud se milují věci časné, ztrácí se ovoce lásky“ (1. list Anežce).

 

 

 

 

 Kdo přilne k věcem tohoto světa – „Časná věc“ je taková, která časem opět zaniká. Celé viditelné stvoření je „časná věc“ a pomíjí. Nemáme tedy v tomto světě nic milovat, celé to krásné Boží stvoření? Tři příklady nám ukážou, jak sv. Klára přece jen milovala „časné věci“:

 Jednou potřebovala Klára ve své nemoci malou pokrývku, protože tam však nikdo nebyl, začala kočička vláčet k ní pokrývku, jak jen mohla. Tu jí Klára řekla: „Ty ošklivá, nedokážeš ji přinést? Proč ji vláčíš po zemi?“ Tu začala kočička pokrývku stáčet, takže se už nedotkla země (Proces 9,8).

 Klára také napomínala služebné sestry, aby stále chválily Boha za všechny věci a v nich, když uvidí pěkné kvetoucí stromy, lidi nebo jiné tvory (Proces 14,9). Napomíná tedy, aby „časné věci“ tak milovaly, že by v nich byl chválen Bůh.

 Za své těžké nemoci, patrně v posledním roce před svou smrtí, prosila Klára sestry, aby jí přinesli třešně. Když se jeden Františkův druh náhodně zadíval na třešeň v klášterní zahradě, uviděl větev plnou zralých třešní. Otrhal je a přinesl svaté Kláře. Snědla třešně s velkou úctou a poslala je i ostatním nemocným. Klára tedy jedla v nevčas časné ovoce z časné třešně. A neztratila ovoce ze stromu věčného života.

 Ztrácí se ovoce lásky – Stále jde o lásku. Ať milujeme časnou věc nebo získáváme ovoce lásky, hledáme lásku. Láska je Boží vynález. Avšak každý dobrý vynález potřebuje „návod k použití“. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce (Jan 15,10). Ježíšova přikázání jsou návodem k použití pro lásku. To je mé přikázání: milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás (Jan 15,12). Máme se naučit tak milovat, jako miluje Ježíš, avšak ještě mnohem více se máme učit, jak Ježíš miluje nás. Učit se milovat začíná zkušeností, že jsme milováni Ježíšem.

 Zůstaňte v mé lásce – Klára nazývá lásku v prvém ohledu ovocem. V tom záleží láska, píše Jan, ne že my jsme milovali Boha, ale že on si (nejdříve) zamiloval nás (1 Jan 4,10). Láska není naše dílo, ale Boží ovoce v nás. Ježíš říká: Zůstaňte v mé lásce (Jan 15,9), tak jako on sám zůstává v lásce Otce a jen tím přináší ovoce. Zůstaneme-li jako vinné ratolesti ve vinném keři Ježíši, potom v nás Otec přinese „ovoce lásky“. Ježíš nás určil k tomu, abychom šli a přinášeli ovoce. Nejdříve však musíme jít k němu, abychom zůstali v jeho lásce.

 Klára se rozhodla zůstat v jeho lásce: „Z celého srdce miluj toho,“ říká, „který se z lásky k tobě zcela obětoval“ (3. list Anežce). Nejdříve je Ježíšova milující oddanost. Ta je naší „první láskou“, od níž stále znovu odpadáme (Zj 2,4). Touto první láskou není moje první láska k Ježíši, neboť pak by to byla opět jen „časná věc“, která dojde jako víno na svatbě v Káně (Jan 2,3). První láska je: že on si nejdříve zamiloval nás. A větší lásku nemá nikdo než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13).

 

 

 

 

 „Ovoce lásky“ je tedy to ovoce, které ve mně přináší láska toho, jenž za mne dává svůj život. „Ovoce lásky“ není ani moje ovoce, ani moje láska. Můj příspěvek spočívá v tom, že jsem vnímavý pro lásku a její ovoce. Tuto vnímavost vidí Klára uskutečněnou v chudobě, když říká, že „nebeské království je udělováno od Pána jen chudým, neboť dokud se milují věci časné, ztrácí se ovoce lásky“.

Kázání při modlitbě hodinek 22.2.2004

v kostele klarisek v Brixenu

 

 

 

 

 

 

 

 

11. Zcela se proměň

 

 

 

 

Budeme proměněni podle obrazu nebeského člověka: 1Kor 15,49).

Přetvořujeme se k jeho podobě (2Kor 3,16).

Klára uvádí slova sv. Pavla podle vlastní zkušenosti, když píše Anežce Pražské: „Sama se celá přetvoř nazíráním v obraz jeho božství“ (3. list). Zdá se, že Pavel ukazuje do budoucnosti, když říká: Budeme proměněni. Klára píše pro přítomnost: „Celá se přetvoř.“ Pro ni začíná toto přetváření v Kristův obraz nyní, a – co víc udivuje – naším vlastním konáním. „Sama se přetvoř!“ Klára vyzývá Anežku k proměnění celé její osoby.

 

 

 

 

Přetvoření kontemplací – Není však proměna sebe sama v Kristův obraz přeceněním sebe samého? Klára k výroku o přetvoření sebe sama v obraz božství připojuje něco podstatného, aby ukázala, čím se to děje: „Přetvoř se nazíráním – per contemplationem.“ Co myslí Klára kontemplací?

 

 

 

 

„Ponoř svou mysl do zrcadla věčnosti, svou duši do odlesku slávy, své srdce do podoby božské podstaty, a sama se celá nazíráním přetvoř v obraz jeho božství“ (3. list Anežce).

Proměna kontemplací je výsledek tří prostých kroků: „Ponoř svou mysl, ponoř svou duši, ponoř své srdce.“ Tři kroky se týkají tří základních sil člověka: mysli, duše a srdce.

 

 

 

 

Tato trojice mysli, duše a srdce připomíná největší přikázání lásky: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). I zde jde o celek lidské osoby, totiž milovat Boha celým srdcem, celou duší, celou myslí.

 

 

 

 

Mysl, duše a srdce k Bohu – Klára má na mysli tutéž celost člověka se srdcem, duší a myslí, když říká: „Sama se celá nazíráním přetvoř.“ Za trojím krokem, zaměřit mysl, duši a srdce na Boha, stojí přikázání zcela milovat Boha těmito třemi základními silami. To znamená: proměnění celého mého Já kontemplací se může uskutečnit jen celostní láskou k Bohu. Proto Klára uzavírá svůj myšlenkový postup slovy: „abys pocítila sladkost, … kterou Bůh uchoval svým milým“ (3. list Anežce). Kontemplace v Klářině chápání je tedy školou Boží lásky.  Co miluji, to nazírám; co nazírám, tomu se stávám podobným.

 

 

 

 

Mysl před zrcadlem věčnosti – „Ponoř svou mysl do zrcadla věčnosti.“ Jako první krok staví Klára svou mysl před zrcadlo věčnosti. V okruhu myšlení a rozhodování zůstává člověk svobodný. Mohu svou mysl zaměřit na Boha, i když Boha nezakouším. Jako první krok je jednodušší na Boha myslet než Boha milovat.

 

 

 

 

Duše v odlesku slávy – „Ponoř svou duši do odlesku slávy.“ Duše je nositelkou mých pocitů, odlesk zasahuje mé pocity. Sláva je to, co mě na Bohu okouzluje a přitahuje. O něco dále označuje Klára slávu jiným slovem: „Z celého srdce miluj toho, … jehož kráse se podivují slunce i měsíc“ (3. list). Milovat krásu není těžké. Kristus je stále krásný, i v utrpení. Po vidění Ukřižovaného mu František dvakrát říká: „Tys krása, tys laskavost“ (Chvály Boha nejvyššího).

 

 

 

 

Srdce v podobě božské podstaty – „Ponoř své srdce do podoby božské podstaty.“ Srdce je střed, nejvnitřnější bytí mé osoby. Je-li mým nejvnitřnějším bytím srdce, co je potom božskou podstatou? Nelze pak místo „božská podstata“ říci také „božské srdce“? Tím je velmi prostý i ten krok, k němuž zve Ježíš: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdce, (Mt 11,29). Ponořit své srdce do podoby božské podstaty tedy znamená: spočinout na Ježíšově srdci a v jeho bytí jako učedník, kterého Ježíš miluje.

Johannes Schneider OFM

kázání při modlitbě hodinek 23.2.2004

v kostele klarisek v Brixenu

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM