Jarzabek, Marian OFMConv.

 Odvrať svou tvář od mých hříchů

 

 

 

 

 

 

 

 

 a zahlaď všechny mé viny (Žl 51,11)

 

 

 

 

 

 

 

 

 Když zkoumáme životopisy sv. Františka z 13. století, nelze přejít lhostejně kolem spojení mezi milostí vtělení Božího Syna a „životem pokání“ Božího muže. Neboť František byl tak vzrušen ponížením Boha, jak se projevilo Vtělením, že „sotva mohl myslet na něco jiného“. Milost vtělení Božího Syna a neustálé rozjímání o ní ho nutily, aby změnil svůj život, a tím se staly zdrojem a vzorem „kajícího života“.

Vtělené Slovo Otce vzorem Františka jako kajícníka

 

 

 

 

 

 

 

 

Zahledění se na Betlémské Dítě se pro Františka stalo příčinou, že nastoupil cestu života v pokání. Kristus pokorný a zbavený všeho, položený na seně v jeslích, a později stejně pokorný a chudý ve svém pozemském životě, stává se ideálem a pravdivým vzorem Františkova putování v pokání. Stojí proto za to, podívat se blíže na jeho zvláštní prožívání tajemství Vtělení. To je tak živé a realistické, že se o Františkovi mluví jako o „svatém od Vtělení“. Tomáš z Celana v jeho životopise uvádí:

 „Konečně přišel světec, všecko nalezl připraveno, viděl to a radoval se. Postavili jesle, přinesli seno a přivedli i vola a oslíka. Je uctěna prostota, povýšena chudoba, zvelebena pokora a z Greccia se stává nový Betlém...

 Boží světec stojí u jeslí, vzlyká bolestí a zároveň je proniknut svatou zbožností a podivuhodnou radostí... Pak shromážděnému lidu káže o narození chudého Krále a blahořečí městečku Betlému. Často, když chce vyslovit jménu »Ježíš«, říká pln převeliké lásky »děťátko betlémské«... Když vyslovoval jméno »děťátko betlémské« nebo »Ježíš«, olizoval rty jazykem, jako by chtěl ještě názorněji ukázat sladkost tohoto jména“ (1 Cel 85.86).

 

 

 

 

 

 

 

 

 Tak vroucně prožívané tajemství Vtělení Božího Syna Františkem nemohlo zůstat bez vlivu na úhrn jeho života. Věděl, že od Vtělení má Bůh nová práva na člověka a jeho život. Stvoření na to nesmí zapomínat. Od té doby, co Bůh přišel k nám, aby nám skrze Krista dal Boží synovství, nelze už žít tak, jako by se nic nestalo. Když totiž člověk dostává spásné plody Vtělení, je třeba, aby změnil svoje zaměření a vedl život, který ho odliší od člověka jen tělesného. Milost Vtělení proto vyžaduje „kající život“, obrácení, které bude projevem vděčnosti. Právě to objevil František v tajemství betlémských jeslí. Vtělené Slovo Otce stalo se pro něj vzorem myšlení a postupování na celý život. Dvěma ctnostem načerpaným z tajemství Vtělení přiznal proto jasnou prioritu: pokoře a chudobě.

Pokání

 

 

 

 

 

 

 

 

 Třebaže je člověku milost udělena křtem, posílena biřmováním, živena Eucharistií, přece ho nedělá bezhříšným. I když sama ze sebe má spolehlivou moc posvěcující, přece nikoho nenutí k dobrému. Člověk stále zůstává svobodný a může na Boží dar odpovědět ano nebo ne. Žel, má smutnou možnost protivit se milosti a souhlasit se zlem. Třebaže povoláni, abychom se stali svatými, ve skutečnosti „všichni často chybujeme“ (Jak 3,2) a proto „stále potřebujeme Boží milosrdenství“ (Lumen Gentium 40). Tajemství spásy bylo obnoveno z Božího milosrdenství právě za tím účelem, aby hříšný člověk byl spasen. „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mt 9,13), prohlásil Ježíš, a na odpouštění hříchů ustanovil svátost pokání: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,23).

 

 

 

 

 

 

 

 

 Svátost pokání vyžaduje od křesťana vnitřní kajícnost, čili obrácení, bez něhož by sama svátost neměla žádnou účinnost. Ježíš začal svůj veřejný život právě hlásáním pokání: „Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Všechen hřích je vždy více či méně závažným odmítnutím Boží lásky, a tedy vzdálením se od něj, od jeho zákona a evangelia. Jen Bůh jej může odpustit, avšak odpuštění vyžaduje tu vnitřní změnu, která vede člověka, aby se vrátil ze své cesty. „Vstanu - říká marnotratný syn, jenž pohrdl otcovou láskou a opustil domov - a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě“ (Lk 15,18). Jestliže křesťan přistupuje k svátosti pokání a vyznává své hříchy v takovém naladění, dostane jejich odpuštění: odpuštění tak velké a velkomyslné, že v něm rozmnoží milost anebo - kdyby ji ztratil - plně mu ji navrací jako v den křtu.

 Když Ježíš mluví o hříšné ženě, prohlašuje: „Odpouští se jí mnoho hříchů, když mě nyní prokazuje tolik lásky“ (Lk 7,47). Čím více je lítost nad hříchy spojena s láskou, čím více vyplývá z lásky, tím více uschopňuje duši k bezmeznému a bohatému odpuštění. „Láska překrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8), takže akt dokonalé lítosti, to je vycházející z lásky k Bohu, může zjednat ospravedlnění i mimo svátost. To však neznamená, že svátost je zbytečná nebo že ji lze obejít, neboť Bůh chce, aby všechny těžké hříchy byly vyznány. Ostatně, jak učí sv. Tomáš, není pravé lítosti bez úmyslu vyzpovídat se, který by byl aspoň vnitřně vyjádřen. A kromě toho, kdo by si mohl být jistý, že pociťuje dokonalou lítost za svoje hříchy, a že tedy dostal odpuštění? Avšak svátost tím, že pomáhá kajícníkovi zdokonalit lítost, ujišťuje ho o Božím odpuštění a o znovuzískání Božího přátelství. V tom spočívá velká hodnota svátosti pokání, v němž působí Kristus, jenž hříšníka obrací a oživuje ho svou milostí.

 Koncil povzbuzuje věřící, „aby zkroušeným srdcem podrobovali své hříchy církvi ve svátosti pokání tak, aby se ze dne na den stále více vraceli k Bohu“. Mocí všeobecného kněžství věřící nejen jsou pasivním subjektem svátostí, ale i jejich udělovateli v tom smyslu, že spolupracují při jejich uskutečňování. Pokud jde o zpověď, spočívá spolupráce právě v tom, aby „zkroušeným srdcem podrobovali své hříchy církvi“, to znamená připravovali matérii svátosti. To se vykoná nejen nezbytnou zpovědí z těžkých hříchů, ale i nepovinnou, avšak velmi hodnou doporučení, zpovědí z všedních hříchů. V každém případě věřící, vědomý si vlastní zodpovědnosti vůči svátosti, má se k ní přibližovat se srdcem opravdu zkroušeným. Jen tímto způsobem dostane pomoc, aby se „ze dne na den stále více vracel k Bohu“, a každá zpověď se stane krokem vpřed na cestě k celkovému obrácení.

Marian Jarzabek OFM Conv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pokuta w žyciu franciszkanina swieckiego

 

 

 

 

 

 

 

 

 Glos sw. Franciszka 2/2006

 

 

 

 

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text pod obr.: Venturini: Jesličky v Greccio

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokání v životě  sekulárního františkána (2)

 

 

 

 

 

 

 

 

Ctnost pokání

 „Pokání“ je svátost, která odpouští hříchy, je lítostí a vnitřním obrácením, z něhož se rodí změněný život, a kromě toho je ctností vedoucí člověka k zadostiučinění za vlastní viny zvláštními vynahrazujícími skutky. Mezi nimi na prvním místě stojí pokání ukládané zpovědníkem kajícníkovi; třebaže všeobecně spočívá v nevelké činnosti, má zvláštní hodnotu jednak proto, že je spojeno se svátostí, a tudíž má dále účast na nekonečných usmiřujících zásluhách Krista.

 Svátostné pokání však nevyčerpává povinnost náhrady za vlastní hříchy, které tíží člověka. Ovšem, sama církev nám připomíná tuto povinnost, když po rozhřešení přikazuje, aby kněz řekl: „Všechno dobré, co vykonáš, i zlé, co přetrpíš, ať ti pomáhá, abys nepodléhal hříchu a rostl v lásce Boží.“ Milosti odpuštění odpovídá zároveň povinnost vyhýbat se hříchu, jakož i zadostiučinění za něj. Netýká se jen pokání vnitřního, duchovního, ale i vnějšího, tělesného.

 Je to pokání v plném smyslu takové, jaké hlásal Ježíš a kterému dal příklad sám na sobě: „Kristus je skutečně nejvyšším vzorem kajícníků: chtěl snést trest ne za svoje hříchy, ale za hříchy ostatních“ (Pavel VI.). Kristovo umučení a smrt jasně dosvědčují, že pokání nemůže být jen duchovní, ale musí být i tělesné, fyzické; musí zahrnovat celého člověka. Poněvadž celý člověk hřeší, proto také celý člověk musí dělat pokání. Tím spíše, že nepořádkem, který vnesl prvotní hřích, tělo se stále bouří proti duchu a brání mu konat dobro. Vyznává to sv. Pavel: „Pozoruji, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu“ (Řím 7,23). Chce-li vrátit řád a podrobit tělo duchu, musí člověk tělo umrtvovat. To „neznamená odsouzení těla, které přijal Boží Syn; umrtvování ovšem směřuje k osvobození člověka, jenž je velmi často kvůli žádostivosti jakoby svázaný smyslovou částí své bytosti“ (Pavel VI.). Pokání osvobozuje člověka od břemena hříchu, aby správně postupoval v Boží službě.

 Církev „naléhá především na to, aby byla uskutečňována ctnost pokání vytrvalou věrností povinnostem vlastního stavu, přijímáním obtíží vyplývajících z vlastní práce a ze spolužití s lidmi, z trpělivého snášení trápení pozemského života a bolestné nejistoty, která jí vládne“ (Pavel VI.). To je nejvýznamnější a nejvíce posvěcující pokání, neboť nezáleží na osobním rozhodnutí, ale na vůli Boha, jenž každému stvoření předurčuje a vybírá to, co více odpovídá, aby nahradil hřích a dosáhl svatost. V životě každého člověka je vždy určitá míra utrpení postačujícího, aby se stal svatým, jen když je přijme s pokorným a podřízeným srdcem.

 Církev však kromě toho povzbuzuje všechny křesťany bez rozdílu, aby odpověděli na Boží příkaz pokání nějakým aktem dobrovolným, kromě zříkání, jaká vyžaduje obtížnost každodenního života. Tyto dobrovolné akty projevují dobrou vůli věřícího, upřímnou touhu po obrácení, vědomí povinnosti náhrady velkodušnou a aktivní láskou za urážky způsobené Bohu, za odpor kladený jeho nekonečné lásce. Jestliže se potom k tomu všemu připojí vroucnější láska k Bohu a k bližnímu, která vede křesťana, aby konal pokání rovněž za hříchy druhých, potom se stává podobným Kristu, jenž vzal na sebe a přemohl ve svém nevinném těle hříchy celého lidstva. Když tímto způsobem následuje Mistra, nebude už křesťan žít pro sebe sama, ale pro toho, který si ho zamiloval a vydal sám sebe za něho. Bude žít také pro bratry, a „doplňovat na svém těle to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap za jeho tělo, to je církev“ (Kol 1, 24). Tímto způsobem pokání, začaté pokorným aktem lítosti a náhrady za vlastní hříchy, zakončí se aktem vroucí lásky, jenž připodobňuje věřícího ukřižovanému Kristu a úzce ho spojuje s ním v utrpení dobrovolně přijatém pro spásu bratří.

 Pokání se tímto způsobem stává vznešeným apoštolským dílem, které má nenahraditelnou hodnotu, neboť některá vítězství nelze dosáhnout bez zaplacení vlastní osobou. „Nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12, 24).

 

 

 

 

 

 

 

 

 Takový přístup k pokání podle příkladu sv. Františka znásilňuje v kladném smyslu a navrhuje nám analýzu celého našeho asketického života.

Askeze v životě sekulárního františkána

 

 

 

 

 

 

 

 

 Je třeba si uvědomovat, že současné podmínky lidského života vyžadují nové asketické zásady a způsoby, neznámé dokonce předválečné generaci. Sekulární františkán, zahleděný do pokroku techniky, obdivující výsledky v různých oblastech (mezi jinými v oblasti sportu), si neuvědomuje, kolik stojí tyto výsledky úsilí rozumového i tělesného. Kolik odříkání a obětí je skryto v každém obdivovaném, odměňovaném či nedoceňovaném díle. Každé z nich pohlcuje mnoho energie jednotlivců i celých společenských skupin.

 Správně říká sv. Pavel, že oni se snaží získat věnec slávy, který vadne. Sekulární františkán má být každý den připraven na závod o získání vyššího stupně dokonalosti přemáháním vlastních chyb, vášní a zlých sklonů. Potom bude jeho úsilí korunováno věncem, jenž nikdy nezvadne.

 Jestliže se sekulární františkán snaží uzavřít svůj život jen do čísel, příjemností a rekordů, a počítá s lidským míněním, potleskem a odměnou, potom zabíjí vlastní osobnost, jejíž touhou je svoboda a štěstí. Zotročením osobnosti pak je podléhat každému zlozvyku, hříchu a náruživosti, jakož i spoléhat na časné štěstí, přepych a výhody pro sebe.

 Proměny ve způsobu myšlení současného člověka mají nepochybně vliv na změnu jeho vztahu k askezi, k vnitřnímu životu, pro který je askeze nezbytnou podmínkou. Nadpřirozený vnitřní život vyžaduje, jak kdysi tak i dnes, pokoru ze strany člověka a spolupráci s Boží milostí.

 Pro dnešního člověka, jak světského tak i řeholníka, se život stává ze dne na den stále obtížnějším. Nervová únava, stálý nedostatek času, honění se, nestálost, pohyb, spěch, nejistota, to je velká zkušenost dnešní civilizace. Když k tomu dodáme důsledky války, jak fyzická tak i psychická zatížení způsobená nelidskými utrpeními, pak musíme konstatovat, že jsme stále podrobováni zákonu utrpení, zříkání, zápasu o lepší a spokojenější život.

 Tyto podmíněnosti vyžadují nemalé sebezapírání a vnitřní práci, abychom učinili život v lidském prostředí snesitelným. Abychom jej učinili záslužným pro život věčný, přinášející nevadnoucí věnec slávy, třeba jej proměnit milostí a nadpřirozeností - spojit jej se spásným dílem Kristovým.

 Současný františkánský život nepostrádá výše uvedené obtíže, které s sebou nese poválečná doba. Bolestně jsou tyto známky pociťovány v životě společném i apoštolském. Jedině láska k Bohu a k bližnímu umožňuje snášet obtížné podmínky způsobované prací mimo společenství, bez vymezování počtu hodin, v podmínkách nejednou téměř misijních. Ztížená účast na společném životě kvůli apoštolským úkolům mimo dům či jiné okolnosti nedávají náležitou úlevu. To všechno může a musí představovat obsah asketického úsilí, abychom nepromarnili to, co je určitě podle Boží vůle a má sloužit k jeho větší oslavě.

 Vzájemné snášení se v společném životě a v práci dává mnoho příležitostí k asketickému úsilí. Je to dokonalý materiál k budování svatosti. Thomas Merton zdůrazňuje, že největší zkouškou řeholního života je život společný, dokonce i u trapistů, kteří mezi sebou nemluví, ale vyostřují svoje vzájemné kritické pohledy, a ještě víc na druhé.

 Všechno, co nezáleží na nás, tedy: zdraví, nemoc, utrpení, vnitřní zkoušky, styky s bližními - to všechno je znamením Boží vůle. Avšak zamilovat si Boží vůli a věrně ji plnit - za takových okolností, jaké On pro nás pokládá za nejlepší - to je prostředek posvěcení. Nepochybně takový postoj vyžaduje mnoho zapírání, oběti, občas hrdinství - což zahrnujeme pod název asketických cvičení. Dnešní člověk nemusí utíkat ze společenství na poušť, žít v odloučenosti, trýznit svoje tělo žínicí nebo bičováním. Život sám přináší tolik trápení, že příležitostí, jak projevit Bohu lásku, je dostatečný počet.

 Existuje určitá známka přísnosti napomáhající askezi sekulárního františkána, které se člověk skládající profesi nemůže zříci, nemá-li sejít z cesty vedoucí k dokonalosti. Nelze dovolit, říká papež Pavel VI., aby do řeholního života vtrhlo pohodlí tohoto světa. Ovšem, to s sebou přináší mnoho příležitostí ke zříkání, zapírání a odtrhování se od příjemností, jaké dává svět a na něž si člověk skládající profesi stačil zvyknout, když je ve světě. Daleko posunutý výběr masových komunikačních prostředků, volba apoštolských prací podle potřeb církve a ne podle vlastního zalíbení, jakož i nejednou závislost na druhých v práci: to jsou nové okolnosti vyžadující asketická cvičení.

Praktické úvahy

 

 

 

 

 

 

 

 

 Chceme-li účinně ovládnout tu či onu náruživost, je třeba používat příslušnou metodu a uložit si konkrétní plán práce na sobě. K stanovení si plánu vnitřní práce je nejlepší čas při výročních duchovních cvičeních, a jeho kontrola uskutečňovaná obvykle během měsíčních duchovních obnov.

 Zásadní myšlenky, které je třeba vzít do úvahy při uvažování na téma některé ctnosti či chyby, mohou být tyto:

 1. Kdy se mohu v daných podmínkách cvičit v této ctnosti a jakým způsobem, anebo přemáhat pozorovanou chybu?

 2. Jaké prostředky mám užívat, abych při těchto příležitostech zvítězil?

 Podněty k práci nad nabýváním ctnosti či zbavováním se chyby mohou být myšlenky o následování Krista a svatých, jakož i touha dospět k spojení s Bohem.

 Při vnitřní práci na zbavení se chyb či nabytí některé ctnosti je třeba poznat sebe, chtít se změnit k lepšímu za každou cenu, odvážně směřovat vpřed, nenechat se srazit pády a neúspěchy, a nespoléhat na vlastní síly.

 Život sekulárního františkána, to je stav usilování o dokonalost. Nemůže být ani meze, ani odpočinku v práci nad sebou. Každý odpočinek je ustupováním a nenahraditelnou duchovní škodou.

 Jako předmět práce na sobě je třeba na začátku vzít ty chyby, které ztěžují společný život a více zraňují v životě společenství. Nejlépe nám je ukáže někdo nám nakloněný z okolí anebo duchovní rádce. Předmět práce se nemá tak snadno měnit.

Marian Jarzabek OFM Conv.

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pokuta w žyciu franciszkanina swieckiego

 

 

 

 

 

 

 

 

 Glos sw. Franciszka 2/2006

 

 

 

 

 

 

 

 

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM