Polczyk, Waldemar OFM

 Ras-el-Tin, v listopadu roku 589

 od útěku Mohameda z Mekky do Mediny

  Milý Ahmede, pokoj ať je s Tebou!

 Ve jménu Allaha, Boha soucitného a milosrdného.

 Jak už jistě víš, milý bratranče, Allah (ať je požehnáno jeho jméno!) nám dal oporu v boji s nevěřícími. Dobyli jsme již téměř celou Palestinu, brání se už jen Akko. Tak Allah (ať je požehnáno jeho jméno!) trestá pýchu nevěřících a jejich ukrutnosti a věrolomnost. Kolikrát už s námi uzavírali mír, který potom hanebně porušovali! Jako by toho bylo málo, ti synové ďáblovi ani vůči sobě neměli slitování. Pamatuji, co nám říkali křesťanští zajatci, že křižáci vyloupili Konstantinopol, třebaže jeho obyvatelé, také věřící v proroka Ježíše, vztyčili na hradbách kříže!

 Můj pán, sultán Melek-al-Kamel, obránce pravé víry, světlo všech věrných, nad nímž spočívá milosrdný pohled Allaha, a jehož osobní stráži velím, už zakrátko připojí celou Sýrii k Egyptu. Vpravdě není Boha mimo Allaha, a Mohamed je jeho prorok! Chtěl bych Ti podat zprávu, můj milý bratranče Ahmede, světlo mých očí, o návštěvě jistého zvláštního ďaura, rodem z Itálie, který se jmenuje Frančesko.  Tak tedy jednou večer naše přední stráže hlásily, že ze strany tábora nevěřících (kéž by je Allah srazil z povrchu země!) blíží se k nám dva lidé. A musíš vědět, můj milý Ahmede, že můj pán, štít a meč islámu, vydal ve své moudrosti rozkaz, že každý bojovník, jenž mu přinese hlavu nevěřícího, dostane za odměnu zlatou minci. Zpočátku jsme nevěděli, co od nás chtějí: zda přinášejí nějakou zprávu od věrolomných velitelů vojsk nevěřících, anebo se chtějí zříci své klamné víry, podle které prorok Ježíš by měl být Bohem (ať mi Allah odpustí rouhání!). Musíš totiž vědět, Ahmede, že mnozí nevěřící, když nemohli vydržet hlad a žízeň, odříkali se své víry, když jim byl darován život a jídlo.

 Brzo je chytily naše stráže, které je neušetřily ran a slibovaly jim smrt na mučení, a spoutané je přivedly před tvář světla islámu, mého pána sultána Meleka, nechť Nejvyšší prodlouží jeho dny a dá mu vidět vnuky jeho vnuků! Když byli uvedeni před tvář mého pána sultána, pozdravili ho s přáním štěstí a pokoje od Boha, který je jeden. První z nich se nazýval Frančesko a druhý Illuminát.

 Jak jistě víš, Allahem milovaný Ahmede, mojí povinností jako velitele osobní stráže je nehnout se od mého pána ani na krok. Stojím vždy trochu z boku a zezadu, abych každou chvíli mohl zaštítit mého pána, na němž spočívá Allahovo políbení. Mohl jsem tedy bez těžkosti jasně vidět ty nevěřící. Přiznám se ti, že pohled na ně mne podivně zneklidnil. Nebyli jako jiní nevěřící, chtiví po penězích, kteří nedokážou ovládnout vzrušení při pohledu na bohatství mého pána, sultána Meleka. Oba si nijak nevšímali ani přepychových koberců z perského města Isfahanu, ani zlatých náhrdelníků či prstenů zdobících Allahem blahoslavené ruce mého pána sultána, ani skvělých zbraní. Připomínali naše svaté muže, derviše, avšak v jejich očích neplanul onen oheň svatého zápalu. V jejich zraku jsem četl… pokoj a pochopení! Viděl jsem různé oči nevěřících plné závisti a nezkrotné touhy získat bohatství, oči plné zvířecího strachu, když je milosrdný Allah vydával do našich rukou, uhýbavý a krysí pohled zrádců, kteří přecházeli do naší služby. Avšak oči těchto dvou byly plné pokoje a porozumění. Jeden z nich, jménem Frančesko, se na nás díval jako na dobré známé, beze stínu pohrdání anebo strachu.

 Sultán jim upřímně odpovídal a zeptal se prostřednictvím tlumočníka, kterým byl jeden Žid, jenž zná latinský jazyk, zda se chtějí stát vyznavači pravé víry, případně zda mají nějaké poslání. Oba odpověděli odvážně, že nijak nemají v úmyslu stát se Saracény. Na ta slova mi ruka mimovolně sjela po rukojeti mé damašské šavle, avšak můj pán, sultán Melek, velice šlechetný vládce, neprojevil žádný hněv. Potom jeden z těch nevěřících, jménem Frančesko, pokračoval, že byli vysláni ne od lidí, ale od Boha Nejvyššího, aby ukázali mému pánu i jeho lidu cestu spásy a aby mu hlásali evangelium pravdy.

 Nato vykládal sultánovi o Bohu jediném a trojím, i o Spasiteli všech Ježíši. Musím se Ti vyznat, že k mému nemalému údivu můj pán, slunce islámu, sultán Melek, jim pozorně naslouchal. Co víc, poprosil tyto dva muže, aby u něj zůstali jako hosté. Na znamení svého pohostinství pak podle našeho zvyku přikázal pohostit je vodou. Avšak onen muž Frančesko namítl: „Chceš-li ty spolu se svým lidem obrátit se ke Kristu, potom velmi rád zůstanu s tebou, jestliže však se zdráháš opustit mohamedánský zákon pro víru Kristovu, potom přikaž, aby byl rozpáleno co největší ohniště; já spolu s tvými imámy vstoupíme do ohně a tak budeš moci poznat, která víra je pravá.“ Můj pán však namítl: „Nevěřím, že by kdokoli z mých imámů nebo dervišů chtěl vkročit do ohně anebo čelit mučení na obranu své víry.“ Viděl totiž on i já, jak jeden z našich nejznamenitějších imámů, ctihodný Jussuf-el-Makavi tiše se vytrácel ze stanu, jen co tlumočník přeložil slova onoho muže Frančeska.

 František odpověděl sultánovi: „Nechceš-li mi slíbit svým jménem a jménem svého lidu, že vyjdu-li nedotknutý z ohně, přejdete na víru Kristovu, pak vstoupím do ohně sám. Pokud shořím, připiš to na vrub mým hříchům, způsobí-li však Boží moc, že vyjdu z ohně celý a zdravý, potom uznejte Krista, jenž je Boží moc a moudrost.“

 Ve stanu nastalo naprosté ticho. Bylo slyšet jen zrychlené oddechování sluhů a sultánovy osobní stráže. Židovský tlumočník se celý strachy schoulil, jako kdyby cítil vinu za slovo, které tlumočil. Také můj pán poprvé od začátku rozmluvy projevil rozčilení. Hlasem zrychleným z tlumeného hněvem odpověděl, že tuto výzvu nepřijímá, neboť se obává nepokojů ve svém vojsku, kdyby Frančesko vyšel z ohně netknutý. Z toho bylo vidět, že to nijak nevylučoval. Ostatně já sám, milý Ahmede, byl jsem jaksi podivně přesvědčen, že ten muž vyjde netknutý z ohně.

 Přesto přikázal, aby přinesli dary: zlaté a stříbrné kalichy, hedvábné župany, krásně cizelovaná sedla a damašské šavle. Jak velký však byl náš údiv, když Frančesko i ten druhý muž s pohrdáním odmítli ony dary, jako kdyby byly pro ně bláto. Všiml sem si však, že můj pán se na ně neurazil, ba co víc, jeho úcta k Frančeskovi nesmírně vzrostla. Hlasem plným úcty ho požádal, aby přijal ony nádherné dary a rozdal je mezi chudé vyznavače své víry a odevzdal chrámům za spásu jeho duše. Frančesko však na to nechtěl přistoupit.

 Sultán vyšel ze stanu, aby se s oním mužem rozloučil. Jako velitel jeho osobní stráže jsem šel hned za svým pánem. A uslyšel jsem, a dodnes nevím, zda jsem se nepřeslechl, jak můj pán prosil Frančeska, aby se za něj modlil k Bohu, aby ten mu ukázal pravou víru. Můj pán také dovolil, aby se Frančeskovi druhové mohli bez překážek usazovat u hrobu proroka Ježíše v Al-Kuds, který židé i křesťané nazývají Jeruzalém, i na jiných místech.

 Až se můj pán po vítězné válce vrátí do Egypta, požádám ho, aby mi dovolil vydat se do Al-Kuds a promluvit si s Františkovými bratry.

 Ať Tě Allah zachová ve své ochraně!

 Sallam!

Waldemar Polczyk OFM

 Biografia Serafickiego Ojca - w listach opisana

 GLOS SW. FRANCISZKA 10/2006

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

  Text pod obr.: Giotto: František před sultánem