Klíčová, Marcela

Po procitnutí z křesťanství vlažně přežívajícího do křesťanství žíznícího jsem absolvovala kurs katechetický, biblický, několik žírných exercicií a hledala jak dál saturovat svou potřebu Boha.

Ač jsem nepatřila mezi pravidelné čtenáře POUTNÍKA, do ruky se mi dostalo číslo s aktuální informací o Institutu františkánských studií, a tak jsem noticku vzala jako ukazatel další cesty. Františkánská spiritualita mne vždycky přitahovala, jako osobní privilegium jsem brala, že jsem se narodila 3. října, bydlím mezi dvěma významnými františkánskými lokalitami – bratry observanty v Husovicích a sestrami klariskami v Soběšicích, ke sv. zpovědi chodím k bratrům kapucínům a na liturgické slavnosti spěchám k bratrům minoritům.

Po bezproblémovém získání doporučení ke studiu jsem musela udělat dvě významná rozhodnutí, která s sebou nese specifikum studia Institutu. Přednáší se totiž jak v Praze, tak v Olomouci. Pro mne, žijící v Brně, to znamenalo určité dilema, ale nakonec vyhrála Praha – především pro možnost prožít polední přestávku slavením mše sv., a pak taky – lákalo mne chodit do donedávna neslavně proslulé Bartolomějské se duchovně vzdělávat.

Druhé rozhodnutí bylo ještě náročnější – zkoušky ano, či ne? Institut nabízí možnost pouze přednášky navštěvovat, anebo se na konci semestru podrobit zkouškám. První varianta mě lákala více, a tak jsem zvolila tu druhou.

Pak už jsem se mohla směle – tedy spíše nesměle – byl to můj první průnik mezi zasvěcené osoby – vypravit na první přednáškovou sobotu do krypty kostela sv. Bartoloměje. Přivítala mě atmosféra vstřícná, pokojná, ale současně i nabitá očekáváním. Nejdůležitější však pro mne byl dojem samozřejmosti. Samozřejmosti přijetí. Něco jako když přijdete domů.

Prostředí krypty se mi pro studium františkánské spirituality zdá ideální a poté, co jsem poznala i arcibiskupský palác, ve kterém přednášky probíhají v Olomouci, i více inspirativní.

Formační studium probíhá ve tříletých cyklech, přičemž do tohoto běhu je možné vstoupit každý rok. Tento systém má jistě mnoho výhod, ale současně v sobě skrývá i určité záludnosti. Pro mne, která jsem neměla o existenci Františkánských spisů ani ponětí, nebylo zrovna optimální pronikat do františkánské hagiografie od Assiské kompilace přes Angela Clarena a k Tomáši z Celana se dostat až v posledním roce studia, ale zase tento způsob „odzadu“ nutil k samostudiu, větší soběstačnosti a současně i komunikativnosti s pokročilejšími kolegy.

Můj vstup ke zkouškám nebyly tak pozitivní. Jako vůbec první jsem dělala zkoušku ze spirituality sv. Anežky České. Mám ráda historii, Přemyslovna Anežka patřila vždy k mým oblíbencům, téma navíc přednášela předsedkyně IFS sestra Ludmila, a tak jsem, abych udělala dojem, přečetla snad všechnu doporučenou literaturu. Poté, co jsem studium úspěšně dokončila, mohu říci, že k žádné jiné zkoušce jsem nebyla tak nabitá jako k Anežce a současně, že u žádné jiné jsem nebyla tak blízko nezdaru jako u této. Ale naučila jsem se při ní něčemu, co se nezapomíná jako historická data a zaregistrovala jedno důležité slovo – formace.

Sv. Anežka mně však pomohla i jinak. Již delší dobu se zajímám o osobu prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Když jsem si v knihovně v elektronickém rejstříku vyhledala knihu Blahoslavená Anežka od J. K. Vyskočila, „vyběhla“ mi i kniha o Arnoštovi z Pardubic. Přiznám se, že až poté jsem „objevila“, že Jan Kapistrán Vyskočil patří do rodiny – byl františkánem a dokonce mnohaletým provinciálem.

Pokud jde o studenty Institutu, platí to, co je pro celou františkánskou rodinu charakteristické – velká různorodost. Chodí sem muži, ženy, lidé všech věkových skupin, vzdělání vysokoškolského i základního, z řádu prvního i třetího, řeholního i sekulárního, a konečně podobně jako já – lidé hledající, pouzí laici. Jsou tu lidé, kteří cílevědomě usilují o termínové složení zkoušek a ukončení studia a jsou tu i tací, kteří do Institutu docházejí snad od jeho založení a nechtějí na tom nic měnit ani do budoucna.

Všechny však pojí opravdovost, s níž se snaží proniknout do františkánské spirituality, aby dokázali nést ducha sv. Františka co nejautentičtěji do dnešní společnosti. A zde je někdy cítit určitá obava a bezradnost. Trochu paradoxně uklidnění přináší vědomí, že sám sv. František je pořád „in“ i v 21. století, a tak nás snad nenechá „out“.

Marcela Klíčová