Jáchym, Radim OFM

 Po léta mě dráždilo vytrvalé označování sv. Františka za "Chudáčka z Assisi". Italské "Poverello" je něžné, ital­ština vůbec má nepřeberné bohatství způsobů, jak vytvářet zdrobněliny i zvětšeniny (např. Bernardone = velký Bernard), avšak čeština nemá odpovídající možnosti překladu; sám pře­kládám "Chudičký", vím však, že sotva se to ujme. Nesnáším ale "Chudáčka", neboť tento výraz má v češtině zlehčující význam, který Františkovi nepřísluší. Dlouho jsem si s touto otázkou nevěděl rady, až jsem objevil u Johannese J rgensena důležitou stopu, odkud se "Poverello" do františ­kánské literatury dostal.

 Ve své Poutníkově knize z františkánské Italie (české vydání Vinice Páně 29, F. Obzina Vyškov 1942, slovenské Zážitky pútnika, Serafín Bratislava 1995) uvádí Jörgensen na začátku X. kapitoly: "[...] při čtení jedné z těch knih, kde Sabatier ...vypravuje o »le Poverello«, jak ustavičně s po­puzující vytrvalostí nazývá svatého Františka. Svatý Franti­šek zajisté byl chudý »par excellence«, le (= francouzský člen »ten«) »Poverello«, byl ten, jehož životní úlohou vlastně bylo, býti chudým - ale přes to přese všecko zní to afektovaně, skoro nikdy ho nenazývá jiným jménem [...]"

 Jörgensen ve své Poutníkově knize vlastně doslovně jde ve stopách Sabatierových, který je jeho starším současníkem, avšak na více místech se s ním kriticky vypořádává. Sám o něm říká v II. kapitole své knihy: "Tento bývalý reformovaný duchovní a nyní církevní dějepisec v duchu Renanovu vytvořil novou epochu svou knihou o svatém Františkovi. Směle možno říci, že znova vzbudil zájem velikého kulturního světa o svatého Františka, nejprve svým Životem svatého Františka a potom svými výbornými vydáními řady starých františkán­ských spisů, jakož i tím, že dal popud nemalému počtu mlad­ších učenců [...], aby studovali otázku františkánskou."

 Sabatier má skutečně ve studiu františkánských pramenů podobný význam jako Renan v otázce života Ježíšova: dal pod­nět, s kterým se pak museli katoličtí odborníci vypořádat, a tím nepřímo má zásluhu o naše prohloubení znalostí o Fran­tiškovi. Herderův Lexikon für Theologie und Kirche o něm uvádí m.j.: "Paul Sabatier (1858-1928), protestantský círke­vní dějepisec, studoval medicínu, pak teologii pod silným vlivem Renanovým, byl 1885 až asi 1890 pastorem, potom žil z velké části v Assisi. Za svou spisovatelskou slávu vděčí z velké části svému Vie de S. Francois d\'Assise (1894), který se dočkal na 50 vydání a mnoha překladů, přišel však na církevní index (!). Podnětná, třebas v mnohém odmítnuta byla jeho vydání pramenů: Zrcadlo dokonalosti a dalších. Pro jeho osobní postoj je příznačný jeho výrok: »Mé srdce je katolické, můj rozum racionalistický.«"

 Když toto všechno víme a zvážíme, můžeme se výrazu Poverello podívat blíže na zub. Především, v našem patrně nejlepším italsko-českém (středním) slovníku J. Rosendorf­ského se tento výraz nevyskytuje, ač v něm nacházíme výrazy poveraccio, poveretto, poverino prakticky se stejným význa­mem; to sice neznamená, že by v italštině neexistoval, urči­tě však nepatří mezi běžné. V italském vydání "Pramenů" Fonti francescane v indexu se uvádí použití tohoto výrazu na 21 místech v nejrůznějších souvislostech a pro různé osoby, velmi často v ženském rodu. úplný výčet by byl velmi zajíma­vý a poučný, přesáhl by však účel tohoto příspěvku, proto uvedu jen několik příkladů. František sám jej používal o dru­hých, nejen o bratřích, dokonce o Matce Boží. Angelo Clareno mluví o popolo poverello. Často jej používá sv. Klára, i o sobě, např. ve 4. listu sv. Anežce nazývá sebe tua madre poverella. Naproti tomu je tento výraz poměrně zřídka použit přímo o Františkovi: Bonaventura ho nazývá il poverello di Cristo, jednou prostě poverello, a v souvislosti se sv. Klá­rou figlia del padre San Francesco, poverello. Příslušný latinský (původní!) výraz je pauperculus, výjimečně pauper.

 Když pominu v Pravidlech pro život v poustevnách mož­nost "synů" vyprosit si od "matek" almužnu come dei poverel­li (latinsky: sicut parvuli pauperes), pak jediné místo ve vlastních Františkových spisech, kde František tento výraz vztahuje výslovně sám na sebe a z kterého také Sabatier vychází, je v jeho Odkazu (Závěti), když František v čl. 11 říká, že toto není jiná řehole, ale jen jeho napomenutí a odkaz, který io frate Francesco poverello zanechávám. Nejpřekvapivější ovšem je, že latinský originál zní: ego frater Franciscus parvulus (proto máme český překlad já, maličký [a ne chudičký] bratr František). Tentýž výraz použi­je František ještě jednou v samém závěru Odkazu: Ego frater Franciscus parvulus, kde však je do italštiny přeložen přes­něji: io, frate Francesco, il pi  piccolo dei frati.

 Nemáme tedy podle latinského originálu jediné místo, kde by František sám o sobě použil výraz pauperculus = pove­rello, neboť uvedené místo v Odkaze je pouze volným a nepřes­ným překladem do italštiny. Kromě toho všechna místa, kde se výraz poverello či poverella (včetně původního latinského pauperculus) vyskytuje, mají význam adjektiva a ne substan­tiva (a také proto se těžko překládají do češtiny). Je tedy poverello Francesco, chudičký František, případně těžko pře­ložitelné "il" Poverello = "ten" chudý, ne však substantivum Poverello ve významu Chudáček.

 Buďme tedy vděčni Paulu Sabatierovi za zvýraznění onoho něžného Poverello, používejme je však bez přehánění v jeho původním významu adjektiva a zejména v českém překladu opa­trně jako chudičký František a ne Chudáček.

 Radim Jáchym OFM