Nebyl jsem hrdina (Vzpomínky na totalitu z příkazu generála)

Holota, Benedikt OFM

Roztoky v Prahy

Do Roztok u Prahy jsme se přesunuli z Klíčavy s bratrem Chrysostomem, Leonardem a Emilem. Bydleli jsme v barácích u potoka v Tichém údolí. Byl tam s námi benediktin bratr Berka, několik školských bratří, otec redemptorista Houska, do práce přicházel i inspektor saleziánů dr. Míša, několik slovenských jezuitů, a ostatní si už nepamatuji. Prvé dny práce byly pro mne romantické, Na staveništi mi postavili pod širým nebem kovadlinu, výheň a hromádku kovářského uhlí. Přivezli železný materiál, a asi čtrnáct dnů jsem pod širým nebem vykovával od rána do večera stavební kramle. Když pršelo, musel jsem utéci někam pod střechu. Později přibylo práce: ostření krumpáčů, kování lanových spojek pro lodní drapáky, oprava bagrů, buldozerů, vibrátorů pro  betonáž, motorků pro transportéry a jiná práce v údržbě.

Zpočátku nás stavitel do práce nechtěl. Pod vlivem stranického školení byl přesvědčený, že jsme lenoši a nemožní pracovníci. Ale velmi brzo změnil svůj názor. Když byla nějaká kolize, chodil se dokonce s bratřími radit, jak z toho ven.

Do kostela jsme chodili v Roztokách denně. Farářem tam byl otec Matějka. choval se k nám velmi vstřícně.   Zpovědníka jsem si našel v otci Reinsbergovi u Panny Marie před Týnem. Byl mi v té době velikou oporou. Jeden rok jsme s bratřími o Velikonocích zpívali v Týnu chorál. Ale hned z toho byl malér u bezpečnosti.

Když jsem přišel z práce, měl jsem  leckdy věci ve skříňce trochu přeházené. Podle toho jsem poznal, že jsem měl „návštěvu“. Mši svatou jsem na baráku sloužit samozřejmě nemohl, protože o mém svěcení se nesměl nikdo dozvědět. Pan biskup Matoušek mě zavázal přísným mlčením.

Po nějakém čase k nám přišel náš otec Aleš, takže jsme tvořili jednu františkánskou světnici. Protože u Vltavy bylo vlhko a práce byla těžká, začal jsem mít potíže s plícemi. Nakonec jsem se dostal do plicní léčebny v Kostelci nad Černými lesy.

Pomalu jsem docházel k názoru, že mám-li  si uchovat zdraví v obstojném stavu, budu muset změnit pracoviště. Před odchodem jsem udělal ještě jednu dobrou zkušenost. S přibývající prací mi dali na pomoc Frantíka, chlapce po vyučení, s jednoho pracovníka, který byl nad námi ustanoven mistrem. A to byla právě ta zkušenost.

Můj nový mistr mě prověřoval v trpělivosti. Každý den jsem musel po něm uklízet nářadí roztahané po celém dvoře, dodělávat po něm práci a řešit všechny nepříjemné situace. Když jsem měl hotovou práci na opravě motorku u transportéru s chybělo už jen dotáhnout několik šroubků, bral mi práci z rukou s poznámkou: „Ukaž, já to dodělám a jdi na něco jinýho.“ Dotáhl šroubky a šel práci odevzdat. Když mě to nějakou dobu zlobilo,  začal jsem přemýšlet,  jak na to. Pokusil jsem se trochu hlouběji poznat jeho život a zjistil jsem překvapující věci: mistr měl snad necelou polovinu žaludku, manželství na rozsypání a syna snad v nápravném zařízení. Došel jsem k závěru, že od vlastně jinak jednat nemůže, že je nemocný a na víc nemá. To mi stačilo, aby mě přestalo jeho chování dráždit. Byl jsem s ním potom tak trpělivý, že se někteří bratři až divili, co toho vydržím. Tato zkušenost mi byla později v životě velmi platná, když jsem se setkal s člověkem, který příliš vyčerpával moji trpělivost. Té jsem ale nikdy neměl nazbyt.

A ještě něco z Roztok. Na jednom lodním drapáku jsem měl napnout pás transportéru ve výši asi šesti metrů. Kategoricky jsem se mistrovi opřel: „V takové výšce bez lešení pracovat nebudu!“ Nechal tam dát dvě fošny, které byly zapřeny mezi nosníky. Při práci jsme kurtu napínali „hupcukem“. Brzda ale povolila a páka „hupcuku“ mě uhodila do hlavy. Sesunul jsem se přesně na jednu z těch fošen. Kdyby tam nebyla, byl bych spadl na železnou palubu drapáku.

Také jsem opravoval motor lodního člunu a jel jsem to vyzkoušet. Chyba byla ovšem v tom, že jsem na plavbu lodí neměl „papíry“. Vyjel jsem od penicilinky směrem proti proudu a nad malým ostrovem, který je uprostřed Vltavy naproti penicilince, jsem  se chtěl s lodí otočit, jet po proudu, a těsně pod ostrovem se vrátit k přístavišti. Jenže sotva jsem se otočil, motor zhasl! Proud mě unášel přímo na jez - a já motor nenahodit a nenahodit! Už jsem přemýšlel o tom, že skočím do vody a nějak doplavu ke břehu. Zkusil jsem motor nastartovat ještě jednou - a motor se rozběhl. Byl jsem zachráněn.

To bylo asi napomenutí, abych toho v Roztokách už nechal. Začal jsem se ohlížet po lehčí práci. Řekl jsem si: „Když svatý Petr po ukřižování Pána byl přesvědčený, že to s Božím královstvím skončilo, vrátil se k původnímu řemeslu a šel chytat ryby.“ Také jsem pomýšlel na to, vrátit se k původnímu svému „řemeslu“ - k práci konstruktéra.

(pokračování)

Benedikt Holota OFM