Františkova radost

Říský, Bernard OFM

Františkova osobnost je přes celá staletí stále přitažlivá. Nejvíc oslovuje jeho pokorná, dětská  otevřenost vůči celému světu a jeho radostnost. Jeho otevřenost světu a životu ho učinila patronem ekologie a jeho radostnost přítelem všech  lidí mladého srdce. Osloven Láskou chce se jí přiblížit a svou cestu nachází v uskutečňování evangelia. tuto svou cestu předkládá svým bratřím jeho smysl jejich zasvěcení: Řehole a život Menších bratří je zachovávat Radostnou zvěst. Je však možno zachovávat Radostnou zvěst bez radosti? Protože milost předpokládá přirozenost, pohleďme, jak a z čeho vyrůstá Františkova radost.

Základy osobnosti se budují na genovém dědictví. Otec Petr Bernardone byl cílevědomým obchodníkem. Šel tvrdě za svou představou, vstoupit do řad assiské šlechty. Při tom mu však nebyla cizí ani něžnost, jak vidíme ze jména – Francesco – které dal svému prvorozenému synu po svém návratu z Francie. Obojí – jeho tvrdost i něžnost – mu způsobilo velké utrpení, když mu František vzal naději, že po něm převezme živnost i jeho plány na šlechtický stav.  Matka mu dala citlivé a něžné srdce. Učila ho písním své vlasti a lásce k hudbě. František svým zpěvem – i bohatstvím – se stal králem assiské mládeže. Zpěv byl řečí jeho srdce. Když se před biskupem vzdal všeho i svého otce, naplněn štěstím si cestou do Gubbia zpíval a přepaden loupežníky, kteří ho zbili a blázna – herolda  velikého krále – hodili do sněžné jámy, vstal a pokračoval v cestě za zpěvu Boží chvály.

Často vyjadřoval svůj vztah k Pánu zpěvem a hudbou – třeba jen prožívanou v srdci a vyjadřovanou dvěma klacíky, které mu sloužily za housle a smyčec.

Ani slzy prolévané nad vlastními hříchy a nad tím, že Láska není milovaná, mu nezastínily radost z Boží lásky.

Ani utrpení a bolesti, když ležel  v chatrči na zahradě u sv. Damiána, mu nevzaly radost. Prosil bratry, aby mu hráli a zpívali Boží chvály. A právě tam složil Píseň bratru slunci, základ italského písemnictví. Celé stvoření mu bylo bratrem a sestrou. V tomto sourozeneckém vztahu si prožíval vztah ke společnému Otci, jehož něžná láska pečuje i o nejmenší tvorečky. Proto dával pozor, aby nezašlápl ani mravenečka a káže ptáčkům a vybízí je ke společné chvále Boží dobroty. Ti  se mu odvděčili tím, že po celá staletí dva bílí holoubci se nevzdalují od jeho sochy v Porciunkuli.

Otcova láska se mu zjevuje v přírodě, ale přímo ho sráží na kolena v tajemství Vtělení: Tak Bůh miloval svět, že dal za něj vlastního Syna.  Františkova pokora je uchvácena radostí z důstojnosti, které se mu dostává skrze jeho Pána – je synem Božím. Tak prožívá radostnou zvěst a napomíná své bratry, aby tuto radost nikdy neztratili: „ÄŽábel nejvíc jásá, když může Božímu služebníku vyrvat radost ducha.“

Pán dal za člověka život. František prožívá v slzách chudobu svého Pána v jeho narození, staví první jesličky v Grecciu, aby sobě i všem lidem živě představil chudobu Betlémského dítka, ležícího jako bezmocné novorozeně. Františkovo srdce jásá a touží, aby se celé tvorstvo radovalo s ním, chce se rozdělit o svou radost. A tak Pánova chudoba je pro něj výzvou, aby sám, ani jeho bratři nikdy nic na světě nechtěli vlastnit – a v této vznešenosti nejvyšší chudoby si prožívá hlubokou radost.

úžas nad Pánovým utrpením mu proměňuje i sestru bolest v radost, protože smí se svým Pánem – a pro něho – trpět. Jeho cílem není sama bolest, ale skutečnost, že ve svém utrpení se smí podobat svému Pánu a být jeho živým obrazem. Na absolutní lásku František odpovídá svou bezmeznou láskou, která touží se co nejvěrněji připodobnit Pánu – a dar stigmat potvrzuje pravdivost Františkovy lásky a připodobňuje ho Pánu v jeho utrpení i vzkříšení. A tak František prochází ve svých bratřích se svým vítězným Pánem dějinami lidstva jako důkaz, že láska všechno promění, a jako výzva i dnešnímu světu k následování Lásky.

Bernard Říský OFM