Cesta ke sjednocení (2)

Houška, Petr Alk. OFM

Liturgie opěvuje Boha jako krále, jemuž všechno žije. Bůh je určitým způsobem přítomen v celém stvoření, nejen v člověku, protože jinak by nic nemohlo existovat. Této Boží přítomnosti říkáme podstatná. „Duch Hospodinův naplňuje zemi,“  čteme v knize Moudrosti (1,7). Z toho plyne, že i největšímu hříšníkovi je Bůh nějak přítomen. Kdyby odtáhl svou ruku, stvořená bytost by zanikla. Nesmírně víc je Boží přítomnost  v člověku skrze milost. Je to přítomnost vyššího řádu, nadpřirozeného, která se realizuje u pokřtěného, je-li bez těžkého hříchu. A konečně vrcholný způsob Boží přítomnosti v člověku je sjednocení či zbožštění, přetvoření, což se u mystiků analogicky nazývá také duchovní zasnoubení nebo pak i duchovní manželství.

Svatý Augustin dobře rozuměl tomu, co je to ta podstatná Boží přítomnost. V knize „Vyznání“ píše: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se, já netvor, na to, co je krásné, co jsi stvořil. Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl.“ Nakonec dospěl Augustin přes milost posvěcující, když byl pokřtěn, až k milosti sjednocení.

Jak bychom se měli disponovat pro sjednocení s Bohem? Naší cestou musí být Ježíš, a to ukřižovaný. Sv. Bonaventura píše v závěru svého díla „Putování mysli do Boha“: „…umlčujme v sobě starosti, žádostivosti a představy, přecházejme s ukřižovaným Kristem z tohoto světa k Otci…“

Budeme asi muset věřit sv. Janu z Kříže, že řeholní komunita poskytuje dost příležitostí k tomu, abychom byli „opracováni“ těmi druhými. Sv. Jan z Kříže měl s tím dobré zkušenosti, když strávil osm měsíců v klášterním vězení v Toledu a poslední útočiště před smrtí nalezl v klášteře v Ubedě, jehož představený byl jeho rozhodný odpůrce. Ale ono docela stačí, když se musíme vyrovnávat se svou vlastní povahou v konfrontaci s povahami těch druhých. Jisté je, že řeholní život nemůže být bez kříže, protože ani  ke sjednocení  s Bohem se jinak nedojde.

Dnes více než kdy jindy nás ohlušuje okolní svět, žijeme v civilizaci zvuků a obrazů, v říši internetu a mobilů. Technické vymoženosti jsou jako takové dobré, mají člověku sloužit, nemají však být jeho otrokářem. Je škoda, že i z řeholních komunit se vytrácí silentium. Je to nezbytný prostředek, aby člověk mohl naslouchat Bohu, je to stav ztišení duše před Bohem, který se chce s duší sjednotit. Na počátku řeholního života jsme zasvěcováni do meditace, což je první výchozí stupeň vnitřní modlitby, kdy spolu pracuje obrazotvornost, fantazie, rozum a vůle. Tento způsob vnitřní modlitby po létech se už nedaří, a tak je třeba přecházet k modlitbě srdcem, k modlitbě afektivní, která je vlastní modlitbou františkánskou.  Pomocí vzbuzování citů rozněcujeme vůli, aby se pevně odhodlala ke konání dobra a odvracela se od hříchu. Jako pomůcka nám poslouží krátké povzdechy, žalmový verš, výrok Kristův apod. „Kdo jsi ty a kdo jsem já?!“ modlíval se sv. František. Opakovat i mnohokrát jeden a týž povzdech a hluboce jej prožívat, dokud cítíme, že nás nějak oslovuje, že v tom nacházíme duchovní potravu. Velmi užitečné je vzbuzovat úkon víry, rovněž naděje a lásky – to je něco jako přímý kontakt s Bohem. Rovněž úkony lítosti, pokory, kajícnosti. Před svatostánkem je to všechno snazší, protože jsme, jak vždycky říkám, v magnetickém poli Kristovy lásky. Podobně se daří taková modlitba před křížem. Vzpomeňme na sv. Františka, jak v kostele sv. Damiána začalo jeho obrácení! Leonard Lehman píše ve své knize „František, mistr a učitel modlitby“,  že výrazný kříž s pronikavě hledícím Kristem zapůsobil na hledajícího Františka tak silným dojmem, že se cítil osloven a vyzýván po celý život. A sv. Konrád z Parzhamu  říkával: „Kříž je mojí knihou.“ Modlitba takto chápaná je milující prodlévání u Boha, trvalé spojení s ním. Proto se má jaksi rozlévat do celého dne, postoj modlitby by měl být zachován i při práci. A to je možné právě pomocí vzdechů a střelných modliteb, zvláště těch, které „zabraly“ při ranní půlhodince. Jako jeden z příkladů můžeme si uvést tuto afektivní modlitbu: „Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou!“ Je to tzv. Ježíšova modlitba, jak ji konají takřka neustále východní mniši. Obsahuje tři důležité úkony: vzývání Ježíše Krista vyjadřuje potřebu spásy, Synu Boží je vyznání víry a třetí část je úkon lítosti a kajícnosti. Je tam tedy to nejdůležitější. Při pomalém a procítěném opakování můžeme setrvat třebas i půl hodiny. S duchovním vývojem ubývá při modlitbě slov a  přibývá hloubky a vroucnosti, modlitba  je stručnější, ale zato obsažnější. Nejkratší afektivní modlitbou může být vzývání jména Ježíš. František při tomto neustálém opakování nazíral celý Kristův život. Touto cestou se učíme žít v Boží přítomnosti. Nenechme se odradit tím, že nám to hned nejde, že pro práci a starosti zapomeneme na povzdechy. Klidně je obnovme, když si zase vzpomeneme.

Existuje určitý stupeň vnitřního života, kterého mohou za spolupráce s milostí dosáhnout všichni – je to tzv. vnitřní usebrání. V tomto stavu pak Bůh může duši poskytnout jako dar schopnost kontemplace, což je vlitý láskyplný Boží poznatek, který duši osvěcuje a rozněcuje v lásce. Stav vnitřního usebrání charakterizují  tři známky: duše nemá zálibu v pomíjejících věcech, má ráda samotu a mlčení a volí to, co je dokonalejší, a konečně dosavadní způsob modlitby přestává vyhovovat, pohnutkou k modlitbě je pouze víra, naděje a láska.

V životopisech svatých, zvláště těch starších, vystupují zpravidla do popředí skutky tělesného umrtvování, někdy až podivuhodné. Ale nelze zapomínat, že mnohem důležitější bylo u nich umrtvování  vnitřní, bez něhož sebe větší posty by neměly ceny. Ani my se neobejdeme bez vnitřního umrtvování na cestě očisty. Jde o to, přemáhat např. zvědavost, upovídanost, mlsnost, náladovost, snést pokoření, ovládat oči, nevyhýbat se nepříjemným povinnostem apod.

Pohled na kříž by měl být pro nás tou nejsilnější motivací. Základní modlitbou františkánské duchovní školy je pozdravení kříže: „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste,…“ Je dobré uctívat Kristovy rány, užitečná zvláště pro afektivní modlitbu jsou zvolání sv. Ignáce: „Duše Kristova, posvěť mě…“

 Po svatém přijímání jako bychom se duchovně dotýkali oslavených Kristových ran. Nebýt Tomáše, ani bychom nevěděli, že si pět ran ponechal Ježíš na oslaveném těle. A tak si můžeme opakovat slova našeho Pána, která řekl tomuto apoštolovi a jež používá i liturgie: „Vztáhni svou ruku a ověř si místa hřebů a nebuď nevěřící, ale věřící!“

Mluvili jsme o tom, že motivace všeho našeho duchovního úsilí musí mít jen jedno jediné zaměření: sjednocení s Bohem skrze Krista v Duchu svatém. Jakákoliv postranní motivace může všechno pokazit. Proto je třeba dbát o čistotu úmyslu. Katolická bohověda učí o záslužnosti dobrých skutků. Ovšem tato záslužnost není z nás, ale Kristus nám ji propůjčuje, odvozuje se z jeho vykupitelského díla. Apoštol Pavel  napsal Efezanům o dobrých skutcích, že „Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě“ (Ef 2,10). Možnost získat zásluhu tedy existuje, ale nakolik jsme k zásluze disponováni, ví Bůh. Proto své skutky nepočítejme a nezakládejme si na nich. Farizeus v chrámě vypočítával: „Postím se dvakrát za týden, desátky dávám ze všeho, co vytěžím…“ Konejme vše z lásky – a láska nepočítá. V jedné staré liturgické modlitbě se říkalo: „Bože, ty vidíš, že na žádný svůj skutek nespoléháme…“ Je tedy radno konat své skutky v pokoře a ve vědomí své nehodnosti. To se líbí Bohu.

Bl. Jindřich Suso zaznamenal ve své knížce „O věčné moudrosti“ tato Kristova slova, která mu byla sdělena: „Uchopení mých zásluh záleží v tom, že člověk často váží velikost a množství svých přečinů, jimiž tolik rozhněval oči svého nebeského Otce. Dále  je třeba, aby za nic pokládal skutky svého zadostiučinění, neboť v porovnání k jeho hříchům jsou jako kapka v hlubokém moři. S radostí má též srovnávat nesmírnou velikost zadostiučinění, jež jsem já Otci podal, neboť nejmenší krůpěj mé drahocenné krve, jež s nevýslovnou láskou z mého těla prýštila, shladila by hříchy tisíců světů. Ale přece získává jedenkaždý tolik zadostiučinění, čím více se mi svou soustrastí přiblíží. Konečně má člověk pokorně a zkroušeně zakotvit a ponořit svoji nepatrnost v moři mého zadostiučinění (překlad Alois Lang).

Kromě toho pravá zbožnost nemiluje nápadnost a odlišnost od ostatních. V komunitě nemá člověk vybočovat  svými úkony z běžného úzu ostatních, když jsme sami, můžeme dělat třeba prostraci.

Podle pramenů zpracoval Petr Alk. Houška OFM

(Druhá část rekolekce u sester františkánek)