Pochválen buď, můj Pane, za naši sestru matku zemi

Mlčoch, Lubomír OFS

Píseň bratra slunce a chvály tvorů, které učinil blažený František ke chvále a cti Boží, když byl nemocen u sv. Damiana, pokračuje ve chvále sestry-matky země vyjádřením vděčnosti: vždyť „nás živí a slouží nám a rodí  rozličné plody s pestrými květy a trávu…“ Nádhera básnického jazyka této františkánské Písně písní je v naší Řeholi vyjádřena jen velmi stručně a jaksi stroze: máme  mít „úctu k ostatním tvorům, živým i neživým, kteří jsou obrazem Nejvyššího. Máme usilovat o osvojení si františkánského ducha všeobecného bratrství"“(dle čl. 18).

Jsa patrně ovlivněn „chorobou z povolání“, zabývám se  stále sociální dimenzí františkánství. Ale upřímný a dětsky obdivný vztah k přírodě patří k naší spiritualitě nad veškerou pochybnost. Májová příroda sama mne přivedla k pokusu o vzdání chvály Panu za všechnu tu překypující štědrost, s níž jsme již po řadu jar obdarováváni. Dovedeme si vůbec uvědomit velikost té Lásky, která jakoby až marnotratně rozdává krásu květů, trav a stromů kolem nás, jejich barvy, tvary a vůně. Každého jara, vždy znovu, v původní čistotě a jasu, jakoby záměrně bez viditelné praktické účelovosti, s níž my lidé jsme už navykli měřit a posuzovat, a právě proto pro nás zcela nezaslouženě. „Láska ke krajině“ byl titul knížky Hany Librové, před lety poněkud překvapivý a stále živý: chodím na tramvaj či k autobusu jarním sídlištěm ÄŽáblice, které za třicet let své existence dorostlo do krásy. Ta milosrdně halí trochu šedivé panelové domy se stále větším šarmem. Snad proto, že hned za sídlištěm se nacházely školky okrasných stromů a keřů (a proto se „lépe plnil plán“), snad díky několika nadšencům – zahradním architektům z konce let šedesátých, a v každém případě díky Bohu, každým rokem pociťuji větší vděčnost za to všechno kolem nás. A nemohu nevyslovit i myšlenku, že bychom měli umět chválit Pána i za to dobré, co bylo vykonáno i v minulých desetiletích – i když víme o tom zlém: nebudeme mít jako národ pokoj v duši, pokud to nedokážeme, nebudeme se umět postavit k přítomnému okamžiku, budeme dále rozděleni i pro budoucnost. Ale vida: už jsem zase od Boží přírody u své profese sociální – ta choroba!

Nuže, pokud nemám duši zavátou svými vlastními nevěrnostmi halícími se do přemíry starostí tohoto světa, mám ve zvyku modlit se za chůze růženec, a pak jaksi samozřejmě svým zrakem objímám krásu stvořeného kolem sebe. A týden po týdnu rozpoznávám periody prvních sněženek, bledulí a krokusů v záhonech, období prvních kvetoucích stromů, japonských sakur, trnek a meruněk. Následují týdny třešňové, jabloňové a hruškové. Přichází doba kaštanů a šeříků, těším se na týdny ve znamení jasmínů, akátů a lip. Žluté moře pampelišek náhle přejde do ochmýřené bělavé podoby. Škoda, už je to pryč, ale nové krásy zaplaší trochu nostalgie. Vždyť víme ve víře, že na tomto světě se oko ani ucho nenasytí, že všechny ty krásy kolem nás jsou jen odleskem ztraceného ráje, a že máme přislíbeno nové nebe a novou zemi. Snad nejjasnější připomínkou ráje jsou vůně květů: přičichněte si k plané růži nebo také k obyčejné bezince – vida, zapomněl jsem ve své periodizaci na dobu bezinkovou! A všimněte si toho, že vůně růže je tak jemná a tajemná, a tak silná, že náš pozemský čich je schopen ji vnímat jen na krátký okamžik, pak se vůně ztratí. Jako bychom zatím nebyli hodni setrvat v tom rajském rozpoložení, jako bychom jej dostávali předběžně, jako závdavek a příslib… Růže tajemná je jednou z řady invokací litanie loretánské, oslovením Matky Boží…

A vybaví se vám vzpomínka dávno zasutá, z raného dětství. Kde a kdy to jen bylo? Á, už to mám, to jsem po delší nemoci, během níž mne maminka držela za ruku a čelo, aby zmírnila mé trápení, mohl konečně vyjít na zahradu, přímo doprostřed jara a bzukotu včel. Jaká to krása, nikdy na ten den nezapomenu!

Do těchto milých úvah, jimiž jsem v mysli připravoval tento článeček, docela dobře zapadala nádherná mariánská pouť a první májová pobožnost. K duchu univerzálního bratrství působilo rušivě střetnutí a bitky mezi skiny, anarchisty a policií téhož dne. Ještě méně slučitelné s pokojem a dobrem vůči bližním však je jistě to, co na nás sedí již po týdny jako můra: válka v Kosovu a v Jugoslávii, násilí, zvěrstva a vyhánění lidí z domovů na straně jedné, odlidštěná vojenská technologie vysoké, leč přece jen nedokonalé dokonalosti… Ale koneckonců z toho všeho se jaksi máme šanci my sami vyvinit: to ne my, to oni! Takže nakonec vyznávám, největší šok z pocitu vlastního selhávání jsem pocítil při jednom pořadu na ČT1. Etolog (odborník na etologii, což je věda o chování živočichů a člověka – vida, i věda jakoby nebyla hluchá k bratrství člověka a ostatních tvorů!?) podával kritický komentář k průmyslové „živočišné velkovýrobě“. Kuřata a prasata jako pouhé objekty maximalizace zisku – nutně jen krátkozrakého a krátkodobého, protože „racionalita“ tohoto druhu, mozek zcela rozpojený od srdce a citu, je dlouhodobě jistě cesta do pekel. Byl jsem otřesen, a najednou jsem začínal chápat i různá radikálně ekologická hnutí či vegetariánství. Ale co máme dělat my, následovníci sv. Františka a konzumenti „moderních“ technologií  „výroby tvorů“? Jak je to s naší ideou univerzálního bratrství – nejsou to jen plané řeči, a „skutek utek“?  Nejsme jen pokrytci a farizeové? Pokud jde o Jugoslávii, bratr Česlav vyslovil své přesvědčení, že sv. František by se v dnešní situaci vypravil do Kosova – v očekávání kýžené mučednické smrti. Ale co by dělal, kdyby mu to zdraví nedovolilo? Pořádal by František demonstrace před restauracemi McDonalda? Zařadil by se mezi „pestré a zelené“, jak Hana Librová označuje lidi, kteří se dobrovolně rozhodli žít alternativním, nenáročným způsobem života na venkově, stranou od civilizace? A pokud by zůstal František ve velkoměstě, stal by se z něho vegetarián nevida jinou možnost jak se nepodílet na zneužívání tvorů „vyráběných“ zvrhlými velkotechnologiemi? Zkusme si dát na tyto otázky odpověď, já sám ji zatím nenalézám…

 

 

Před lety se mi poštěstilo dostat na odborářskou rekreaci do Žďáru na Slovensku. Belanské Tatry na dohled z okna chaty, pověst nejkrásnějších přírodních krás v tehdejším Československu vůbec. Ale ouvej: v té době již vysokohorské louky nebyly přístupné veřejnosti. Od starší paní, která sem jezdila už po řadu let, jsem ještě mohl vyslechnout obdivné svědectví: když člověk stane před loukou posetou vysokohorskou květenou, modrými zvonky, pocítí vděčnost v srdci, touhu pokleknout a v modlitbě poděkovat Bohu za tu krásu. Snažil jsem se Bohu děkovat za tu krásu i v situaci, kdy mi už nebylo dopřáno ji vidět na vlastní oči: spolehl jsem se na svědectví. Vždyť se nám dostalo ujištění, že o všechny ty krásy nemůžeme jednou přijít, že to vše Bůh připravil těm, kdo ho milují…

 O svátku  Panny Marie, prostřednice všech milostí, byl současně státní svátek, připomínající osvobození ze zla poslední světové války i pro naši zem. V době vydání tohoto čísla POUTNÍKA bude před námi příležitost k návštěvě mariánských svatyň, jichž naši předkové postavili v minulosti bezpočet. Jedním z nich je také Hrádek u Vlašimi, milé místo, drahé srdci těm sekulárním františkánům, kteří byli formováni spiritualitou rodáka z tohoto kraje, P. Aloise Moce OFM. V červenci „hodí svatá Markyta srp do žita“ a přijde doba sklizně Boží úrody. V poutní písni, která se zpívá na Hrádku, najdeme verš „zrající klasy cestu zlatí, když prosit jdem za českou zem“. Jak mnoho potřebuje prosit tato zem! Mezi poutníky na Hrádku očekávají o hlavních poutích, druhou a třetí neděli v červenci, i poutníky, kteří jsou povoláni k prosbám za českou zemi především: primase českého a papežského nuncia v naší vlasti, sekulárního bratra františkána… Připojme se ke vzdání chval Pánu za naši sestru-matku zemi i k modlitbám za naši zemi rodnou.

Lubomír Mlčoch OFS

 

 

Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země…