Renč, Václav

Král Hospodin, jenž dozajista

plní své sliby, už se chystá

vyslyšet přání člověka.

A – jakož věděl od počátku –

Syn Boží bude mít i matku.

Bůh narodí se z člověka.

 

 

Kdo bude však ta vyvolená,

ta vznešená a slavná žena,

jež lidský život Králi dá?

Pán o ní ví, Pán obezřelý.

A ukrývá ji před anděly

jak poklad, který nevydá.

 

 

Už dávno před stvořením ráje,

hvězdy a květy předvídaje,

měl oči zahleděny k ní.

Jak píseň na mysli mu tkvěla,

jak píseň, která nemá těla

a jenom zní, jen srdcem zní.

 

 

Když pak se naplnila doba,

užasli v slzách starci oba

nad sněhobílou lilií,

jež vykvetla z nich, suchých kmenů.

Děťátko jako mořskou pěnu

pojmenovali Marií.

 

 

Kdo dítko spatří, každý žasne.

Ten zvláštní mír, ty oči jasné,

až úzko do nich pohledět! –

Tak říkají. A žádný neví,

že v srdci malé spící Evy

bdí nedotčen ten jitřní svět,

 

 

jak stvořen kdys. A hadi hříchu

s hrůzou se vyhýbají tichu,

v němž jako perla v ulitě

lilie Páně ukryta je.

Ó, zpěvuplné ticho ráje,

zatají dech – a slyší tě!

              Václav Renč