Spiritualita poutníků - 2

Celaschi, Nancy OSF

 Důvody poutí

 Jaké byly tenkrát důvody, aby se někdo vydal na obtížnou, často životu nebezpečnou pouť? Otevřeně řečeno, proč by se měl někdo dnes vydat na pouť, když cesty za zábavou a poučením "člověku dají stejně", a k tomu jsou mnohem pohodlnější! Podáme stručný přehled některých tradičních důvodů poutě - které většinou jsou obdobné i v jiných náboženstvích - a pokusíme se tak dát odpověď na tuto otázku.

 Předem budiž řečeno, že církev často ukládala poutě jako pokání za hříchy; od někoho, kdo vstoupil do kajícího řádu, mohlo být požadováno, aby putoval do Říma a dostal tam odpuštění hříchů; v této souvislosti byl cíl méně důležitý než cesta, než smír a obrácení poutníka. V pozdějších staletích, jak jsme již řekli, byly tu vedle smíru a odpuštění hříchů i odpustky - toto hledisko by bylo možno srovnat s poutěmi příslušníků jiných náboženství, kteří putují k posvátným řekám, aby se tam omyli od svých hříchů.

 Další důvod poutě (rovněž sdílený jinými náboženstvími) bylo přání uzdravit se. Tak jako lidé v antice putovali k Aeskulapově svatyni, putovali křesťané na poutní místa, aby uctívali tělesné ostatky svatých a modlili se o zázrak - uzdravení. Mnohá z těchto míst - tak jako "moderní" svatyně v Lurdech - byla spojována s vodou: poutníci se tam koupali a modlili se za své uzdravení.

 Někdy se vydávali poutníci na cestu, protože složili takový slib, anebo chtěli poděkovat za obdrženou milost. Ve chvílích nouze se křesťan obracel na určitého svatého a prosil ho o přímluvu. Dostal-li odpověď na modlitbu a prosba byla vyslyšena, cítil se prakticky zavázán vydat se na pouť, aby tak vyjádřil hlubokou vděčnost. Prosebník mohl rovněž v dobách nouze vyjednávat se svatým o přímluvu: "Vyslyšíš-li moji prosbu, slibuji, že vykonám pouť k tvé svatyni." Takový "slib" čili podniknout pouť ex voto je stále ještě důležitou součástí četných kultur.

Prvky poutě

 Krátký pohled na to, co jako prvky poutě popisuje Douglas C. Vest (On Pilgrimage, Crowley Publications, 1998), může nám nejen pomoci lépe pochopit "naše předky" v kajících řádech, ale i dát nahlédnout do spirituality, která by měla oduševňovat dnešního poutníka. První místo musí pro poutníka mít cíl, neboť poutník není žádný tulák ("vagabund"). To znamená, řečeno jasně a zřetelně, že putuje k nějakému cíli - může to být místo z Ježíšova života, nebo také město sv. apoštolů Petra a Pavla. Znamená to, že poutník pociťuje zvláštní úctu k této osobě, jejíž život lze nějak uvést ve spojení s posvátným místem, anebo si poutník přeje dospět k "smyslovému dotyku" se svatou či božskou osobou.

 Potom se dostáváme k druhému prvku, neboť poutník nejde veden okamžitou náladou, ale připravuje se na cestu. Ve středověku musel poutník nejdříve dostat dovolení od místního biskupa, zaplatit všechny své dluhy, srovnat všechny narušené vztahy a pořídit závěť, aby předešel možným sporům pro případ, že by se z cesty nevrátil. Jako bezprostřední duchovní přípravu se musel poutník vyzpovídat a dostal požehnání na cestu.

 Než se na ni vydal, musel se poutník vybavit viditelným znamením, které držel v ruce nebo nesl na sobě - jako kříž při křížových výpravách a Jakubova mušle pro poutníky do Santiago de Compostella - poutnickým pláštěm a/nebo kloboukem a poutnickou holí, aby ho bylo možno poznat jako poutníka. Tak mohl poutník snadno objevit stejně smýšlející a sdružit se s nimi kvůli bezpečnosti; tak také mohli lidé žijící při poutnických cestách poznat, kdo se vydal za upřímným, duchovním hledáním a proto si zasluhuje pohostinství a milosrdenství a kdo ne. Bohužel se také leckdy zloději a tuláci nedbající zákona převlékali za poutníky a olupovali ty pravé, škodili jejich pověsti a okrádali i ty, kdo jim poskytovali pohostinství.

 Poutník cestoval ve vhodnou dobu, to bylo většinou při dobrém počasí, tj. ne v příliš velkých vedrech ani v mrazech ani v době dešťů. Poutnické cesty byly tehdy patrně ty nejlepší, avšak podle dnešních měřítek byly všechno jiné než dobré.  Myšlenka, že cesty k významným svatyním byly plné poutníků, vede nás k jinému důležitému prvku, totiž že poutě bylo nejlépe konat spolu se stejně smýšlejícími. Protože křesťanství je náboženstvím "společenství", je jen správné putovat se sobě rovnými. Tak plníme doslovně to, co řekl Ježíš: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich" (Mt 18,20). Poutníci, kteří jsou na cestě společně s jedním nebo více společníky, mohou si být jisti, že putují s Ježíšem.

 Ve starých dobách cestovali poutníci téměř vždy pěšky; skupiny poutníků zpívaly a modlily se společně cestou a v ideálním případě byly jejich hlasy, tlukot srdce a krok v souzvuku. Nesměli spěchat, neboť cíl byl sice důležitý, avšak cesta a slib obrátit se a změnit byly právě tak důležité I poutníci, kteří část cesty vykonali v kočáře nebo na koni, šli poslední úsek pěšky a došli jako "obyčejní" pokorní poutníci. Vchody do středověkých svatyní byly často poměrně nízké, což je skutečnost, kterou nelze vždy vysvětlit jen malou postavou našich předků v porovnání s námi. Průvodci cizinců např. v Betlémě vypravují, že vchody do baziliky Narození byly tak nízké, aby křižáci nemohli vjet do chrámu na koních. Zda je to pravda či ne, těžko říci, pravdou je, že vstup do kostela je okamžikem, kdy se poutník musí sehnout nebo sklonit, a tak gesty těla zdůrazňuje, co se mu odehrává v srdci. K tomu přistupuje, že "překročit práh" na posvátném místě - zvláště vstupuje-li zvláštním vchodem - je opravdu něčím, co by psychologové nazvali "mezní zkušeností".

 Při svém příchodu se poutníci účastnili jistého obřadu - modlili se zbožně před schránkou s relikviemi, sochou nebo posvátným místem. Od doby, kdy se změnilo pojetí svátosti pokání a zpověď přestala být "jednorázovou" záležitostí, zpovídal se zde kajícník znovu a dostal od kněze nebo správce svatyně nějaké poznávací znamení jako důkaz, že dosáhl cíle poutě a vykonal pokání. Jsou snad zde kořeny tak důležitého hlediska poutě, jakým jsou "nákupy památek" dnešních poutníků?

 Protože od prvokřesťanských dob modlitba, půst a almužna jsou v církvi spojovány s pokáním, můžeme také předpokládat, že poutníci finančně podporovali správce svatyně a dávali almužny těm, kteří si je jménem světce od nich vyžebrávali. V této souvislosti si také připomínáme, jak sv. František pohrdal těmi, kdo házeli před hrob sv. Petra jen pár malých mincí; on sám pak hodil na náhrobek apoštola celou hrst peněz (2 Cel 8; Leg. Maior 1,6; Leg. 3 druhů 10).

 Posledním prvkem poutě je návrat: poutník, který se v středověku vrátil zdravý na těle a na duši, měl štěstí, a ještě více štěstí měl ten, kdo měl domov, do kterého se mohl vrátit. Ještě důležitější však bylo, že poutník se vrátil jako "nový člověk", který vykonal cestu víry a obrácení, jenž se dotkl "toho svatého" způsobem, který nebyl dopřán jiným, a sám jimi byl dotknut.

(Dokončení) Nancy Celaschi OSF,

 Die Spiritualität, die uns bewegt;

 PROPOSITUM, Bulletin der Geschichte  und Spiritualität des Regulierten  Dritten Ordens, Juni 1999;

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

 Spiritualita poutníků

 (Dokončení)

Spiritualita pouti

 Papežská rada pro pastoraci migrantů a lidí na cestách shrnuje v dokumentu "Pouť ve Velkém jubilejním roce" (Řím 1998) část spirituality pouti, s kterou se můžeme setkat v putování Izraele. Čteme zde, že v Písmu sv. bylo známo pět různých "prototypů putování":

 1. Adamské putování: Adam (a Eva) putují nejdříve v zahradě Edenu se svým Stvořitelem; po pádu byli vyhnáni z ráje, neměli už žádný domov a stali se "cizinci" ve světě, který byl pro ně stvořen. Kain, který se krví svého bratra obtížil vinou, putoval světem, avšak i nad ním bděla "přítomnost Boha, jenž šel za ním a chránil ho".

 2. Abrahámské putování: Abrahám, náš otec ve víře, opustil svůj domov, stal se kočovníkem a ve víře v přísliby se vydal na putování.

 3. Putování exodu: V exodu se lid Izraele vydává na putování, Hospodin jej však provází. V oblaku a ohnivém sloupu - a později v arše úmluvy - sdílí Hospodin putování svého lidu.

 4. Třikrát ročně Židům uložené putování ze zbožnosti do Jeruzaléma bylo "zkušeností pevnosti a důvěry, jakož i obnovy rozhodnutí žít v Boží kázni a spravedlnosti".

 5. Konečně mesiášské putování ohlašované proroky jako naplnění mesiášských příslibů, až "přijdou a budou jásat na hoře Siónu" (Jer 31,12).

 Také Ježíš, vtělený Bůh, sdílí putování svého lidu. Cestu svých předků vykoná obráceným směrem a v Egyptě nalezne vysvobození, cestuje však do Izraele nazpět. Jak jsme již řekli, setkáváme se s ním jako s dítětem tak i s dospělým na poutích ze zbožnosti do Jeruzaléma. Během své pouti do Jeruzaléma k velikonoční slavnosti paschy je zajat, odsouzen a zemře na kříži. Jako putující kazatel prohlásil: "Syn člověka nemá, kam by hlavu položil" (Mt 8, 20), což je výrok bible, který se stal příkladem pro Františka a všechny, kdo spolu s ním žijí v následování Ježíše.

 Druhý vatikánský koncil se pokusil stanovit identitu a úlohu církve a mluvil o Božím lidu v jeho putování k novému Jeruzalému nebo do své nebeské vlasti (srov. Lumen Gentium 9 a 50). Konstatuje, že "nemáme zde žádný trvalý domov" (Žid 13, 13) a mluví o celé spiritualitě rozvinuté v posledních kapitolách Listu Židům (11-13), která inspirovala poutníky i v průběhu staletí.

 Dříve než skončím, dovolte mi, abych vám sdělila něco, čím se podle mého názoru vyznačuje naše spiritualita jako Františkových bratří a sester, kteří tak jako on žijeme v následování Ježíše i v době, ve které se každý den svého života tělem i duchem vydáváme na pouť.

 Budiž přitom předem řečeno, že putování je vždy zároveň hledáním, úsilím a ideou naplněnou rytířskými představami, kterou my františkáni a františkánky tak milujeme. Jako kdysi křižáci, kteří si vzali za úkol osvobodit Svatý hrob, nacházíme se my františkáni jako rytíři stále "v hledání" Svatého Graalu nebo "květiny pro štěstí"; tento pojem byl převzat od prvních františkánů, kteří jej vztahovali na žebrání a doslovnou závislost na Bohu, Velkém Almužníkovi, jenž uspokojuje všechny naše potřeby.

 Jako "duchovním lidem" by však putování mělo být i hledáním něčeho v nás a ne jen mimo nás, hledáním "toho svatého". Se sv. Augustinem jsme přesvědčeni, že "stvořil jsi nás, Pane, pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě" (Vyznání I,1).

 Putování je také cestou ve víře; putujeme jako Abrahám v cizí zemi, avšak právě na této pouti zakoušíme milující přítomnost Boha a jeho ochranu. Tak také cestujeme jako naši předkové ve víře s Pánem, a jako učedníci cestou do Emaus se s ním můžeme setkat na místech, kde ho nejméně očekáváme.

 Putování samo o sobě - odpusťte mi slovní hříčku - je chápáno jako "převratná" zkušenost. Protože všechno známé a milované zanecháváme za sebou, začínáme vidět a zakoušet nové věci; učíme se poznávat a cenit si jiné věci a jiné cesty, abychom splnili nejprostší úlohy života. Náš obzor se mění v pravém slova smyslu a měli bychom se vůbec vrátit do života s jinou perspektivou. Spiritualita putování jako taková má mnoho co říci těm z nás, kteří nacházíme svou identitu jako potomci Řádu kajícnosti: dalo by se říci, že je jak nástrojem tak i výsledkem metanoie, změny smýšlení.

 Dalším, velmi důležitým hlediskem putování je, že každému z nás poskytuje zkušenost "postavení na okraji": jako poutníci se stáváme "outsidery", cizinci, "nepatrnými", odkázanými na ochranu a podporu společnosti, která nás přijímá. Tuto zkušenost života na okraji společnosti nám symbolicky předvedl František, když si vyměnil šaty s chudákem a posadil se blízko hrobu Knížete apoštolů (Leg. 3 druhů 10; 2 Cel 8; Leg. Maior 1,6). I dnes se také ještě mohou poutníci stát kořistí zlodějů a teroristů; hromadné sdělovací prostředky až příliš často uvádějí zprávy o takových přepadech. Tato opravdová zkušenost být "poutníky a cizinci" by nám měla pomoci ztotožňovat se s cizinci a s běženci, tedy s těmi, kdo mezi námi potřebují ochranu a pomoc.

 Konečně je pouť také připomínkou zkušenosti, že člověk je homo viator, tedy člověk na cestě životem. Církev vidí v pouti eschatologickou zkušenost a jasné znamení pro nás, kteří veřejně skládáme sliby, abychom byli znamením království.

 George Mac Leod, skotský presbyteriánský pastor a hnací síla obnovy komplexu kláštera na ostrově Iona (ostrov Hy u skotského pobřeží, významné opatství založené 563 - pozn. překl.), prý poznamenal, že na světě jsou "prosvítající místa", která nám připomínají, že Bůh je sice přítomný a stojí na naší straně, přesto však je mimo naše chápání. Jako františkáni/ky vidíme Boha všude kolem sebe: ve svých bratřích a sestrách a v celém stvoření. Přesto je pro nás k velkému užitku, putujeme-li "tělesně" na tato "prosvítající místa", kde nějaká zvláštní událost překlenula propast mezi "tím svatým" a nesvatým, nebo kde stopy celých generací před námi připravily cestu, která usnadňuje setkání s "tím božským". Není důležité, kam nebo jak cestujeme, ale v jakém duchu cestu podnikáme.

 Nancy Celaschi OSF,

 Die Spiritualität, die uns bewegt;

 PROPOSITUM, Bulletin der Geschichte  und Spiritualität des Regulierten  Dritten Ordens, Juni 1999;

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM