Frančiškov tabor 2000

Bajger, František Matyáš

Zdrava Marija, milosti polna, Gospod je s teboj, blagoslovljena si med ženami in blagoslovljen jesad tvojega telesa Jezus.

Jazyky v ústech jsou různé, jazyk srdce jen jeden. Dosvědčují to předcházející slova první části slovinského Zdrávasu. My jakožto zástupci Františkánské mládeže jsme měli možnost to poznat i během červnového pobytu na týdenním stanovém táboře organizovaném františkány pro děti a dospívající mládež právě ve Slovinsku.

Tato možnost se nám otevřela díky pozvání P. Andreje Vugy OFM z lublaňského kláštera, jednoho z hlavních organizátorů tábora. Byla by skutečná škoda tuto příležitost nevyužít, proto jednoho dne vyjela bílá Škoda Felicia od brněnského hlavního nádraží.

Počáteční pocity při setkání byly poněkud rozpačité. Kdo jsou ti lidé? Odkud přišli a jakým mluví jazykem? Takové myšlenky se asi objevovaly v hlavách dětí, účastníků tábora. A i naše informace o tom, co nás vlastně čeká, byly dosti strohé. Po příjezdu na místo za vesnicí Zgornoje Jezersko pod alpskými štíty na severu Slovinska nás však čekalo příjemné překvapení. Všechno již bylo připraveno, stany postaveny, večeře téměř přichystána, zbývalo jen se nastěhovat a „Frančiškov tabor“ se mohl rozběhnout v plném proudu.

Jak vypadal takový běžný den? Budíček, trocha rozcvičky, jídlo, něco hygieny, úklid, vaření, večerka (pravda, trochu nepravidelná) patří k běžným činnostem, které není třeba blíže rozvádět. Slova Zdrávasu na začátku tohoto článku nejsou náhodná, tématem celého tábora byl Radostný růženec. Proto po snídani následovala přednáška vždy na téma jednoho desátku. Částečně vycházela z biblického námětu, z velké části směřovala k současnému životu. Například Marie s Alžbětou ukazují, jak blízko mohou mít k sobě lidé díky svému vztahu k Bohu. Dnes však jsou mezi lidmi veliké bariéry právě pro nedostatek víry. Po přednášce se děti rozdělily do skupinek, v nichž rozebraly dané téma i si připravily veselé prezentace pro ostatní – scénky a písničky (každý den měl svou vlastní hymnu).

Načerpáni novou energií odpolední siesty se všichni rozdělili do několika skupin. Jedni pletli desátek, druzí pomáhali v kuchyni, další stavěli oheň, jiní se zas věnovali duchovnímu programu. Příprava několika kůlů a desek k stavbě oltáře byla znamením, že se přiblížila chvíle k eucharistické oslavě Pána Ježíše. Po pár dnech na každé mši zazněly dvě české písně „Kdyby nebylo Pána“ a „Jsem všechno, co nemáš“, které se všichni naučili a s radostí zpívali. Večer nemohl chybět táborák plný  bujarého veselí. Zajímavým a všemi vzpomínaným zpestřením byl jednodenní výlet – namáhavý výstup na Češku koču (tj. Českou chatu) ve výšce 1543 m n.m. Tam se také na pomezí kleče a suťoviska slavila krásná mše svatá.

Zmíněný počáteční odstup ostatních účastníků tábora, zvláště mladších dětí, se postupně rozplynul. Slovinština se od češtiny sice dosti liší, ale porozumět jí částečně lze. Někdy pomohla angličtina, jindy ruce a nohy. Hráli jsme i fotbal (Česko – Slovinsko 3:1).

Po skončení týdenního tábora jsme zůstali ve Slovinsku ještě dva dny, abychom poznali něco z této země, ale návrat do „civilizace“ pro nás představoval dost velký šok. Špinavý vzduch, hluk, ale hlavně jsme se stali opět cizinci, a to nejen pro svůj pobyt v zahraničí. Propasti mezilidských vztahů na lublaňských ulicích, které se nijak neliší od našich poměrů, byly s přátelskou a srdečnou atmosférou na táboře nesrovnatelné. Často si vzpomenu na naše závěrečné rozloučení a v uších mi zazní pozdrav: „Adijo!“

František Matyáš Bajger