Baroková, Terezie

Klára a Kristus

Když se Klára rozhodla odevzdat svůj život Bohu, udělala to s velkou rozvahou, celou svou bytostí a na celý život. Chtěla mít co nejplnější účast na jeho životě a zároveň s ním a v jeho přítomnosti prožívat  život svůj. Ráda četla a poslouchala evangelia, čtení o jeho životě. Celé hodiny nad nimi rozjímala. Nechtěla, aby jí unikla žádná maličkost.

Opravdovost lásky se nejvíc projeví v čase utrpení. Když máme někoho opravdu rádi, chceme s ním být právě v době jeho utrpení, chceme s ním snášet jeho bolesti a chceme mu je svou přítomností a láskou alespoň zmírňovat.

Klára často uvažovala o utrpení Pána. Vžívala se do jeho bolesti. Modlívala se žalmy, které hovoří o jeho utrpení. Rozjímala nad jeho ranami na kříži. Především v postní době se často tak pohroužila do jeho bolesti, že celé hodiny proplakala.

„Pane, ty mě často navštěvuješ tady na mém lůžku,“ modlívala se. „Posíláš mi radost, povzbuzení, milá překvapení, která mi pomáhají nést mou chorobu. Ty sám přicházíš a chceš, abychom ji snášeli spolu. Stejně tak také já chci navštěvovat tebe. Také já chci s tebou prožívat zase tvé bolesti. Tak roste den za dnem naše láska.“

Její srdce plesalo, když nastal den zmrtvýchvstání.  Vždyť tehdy se přede všemi projevila jeho božská moc, která byla do té doby ukrytá. Byla v něm od jeho narození, po celý jeho život, ale neprojevoval ji. Ukrýval ji, aby byl ve všem takový jako my.

„Veliká noc mi připomíná můj život s ním v nebi,“ říkala v tyto dny sestrám. „Tam budeme s ním prožívat nevýslovnou radost a těšit se z jeho velikosti, moci, krásy, dobroty… Tam ho uvidíme v jeho plné kráse a dokonalosti, o které tady nemáme ani tušení. Jeho velikost nás bude naplňovat blažeností znásobenou vědomím, že se už nikdy nerozloučíme. Jak se už na to těším…“

Pravidla života

Klářin zdravotní stav byl stále vážnější. Její bledá vyhublá tvář prozrazovala velkou slabost. Zdálo se, že se blíží den jejího odchodu k Pánu. Sestry se denně scházely u jejího lůžka.

„Nebuďte zarmoucené a neplačte,“ těšila je Klára. „Tělesně sice od vás odcházím, ale nadále zůstanu s vámi. Jdu přece k Bohu, k kterým jste také vy spojené… Ještě jedna  věc mě trápí,“ pokračovala smutně. „Chci vám zanechat Pravidla života, abyste se měly po mé smrti o co opírat. Víte, že jsou připravená, je jenom potřeba, aby je ještě potvrdil Svatý otec. Ale on je nyní v  Lyonu ve Francii a já nevidím možnost, jak mu je tam doručit. Jak ráda bych zemřela až po jejich  potvrzení. Tím by byla má úloha tady na zemi splněna.“

V té době papež i s celým svým doprovodem nečekaně opustil Lyon a přišel do Perugie. Kardinál Rainaldo di Segni  hned využil této příležitosti a navštívil Kláru. Klára měla velkou radost z jeho návštěvy a odevzdala kardinálovi svá Pravidla s prosbou, aby je dal potvrdit Svatým otcem.

Kardinál zůstal chvíli zmatený. Ještě žádná žena se neodvážila napsat něco tak důležitého, jako jsou Pravidla života, a žádat jejich schválení papežem.

„Jistě, sestry potřebují mít něco napsané, podle čeho budou žít, hlavně po Klářině smrti,“ přemýšlel kardinál, ale s odevzdáním Pravidel papeži nespěchal. Přešel skoro rok a ještě stále ležely na jeho stole. Potom vše vyřešil tak, že napsal sestrám list, ve kterém jim doporučoval žít podle Klářiných Pravidel života.

Klára však nebyla spokojená. To nebylo to pravé, o co prosila a na co čekala. Dobře věděla, že sestry potřebují mít Pravidla úředně potvrzená církví. Čekala a dále se modlila…

Poslední měsíce Klářina života

Nemoc Kláry pokračovala a její tělesné utrpení se stále zvětšovalo. Byla slabá a často upadala do bezvědomí.

Jednou ji navštívil bratr Rainaldo a snažil si ji potěšit. Myslel si totiž, že její duše musí být v tak velkém utrpení velmi smutná.

„Drahý bratře,“ řekla mu Klára, když vycítila jeho nepokoj, „neboj se o mne, neboť od té doby, kdy jsem poznala mého Pána, Ježíše Krista, prostřednictvím Františka, žádná oběť mně není pro něho příliš velká, žádné pokání příliš namáhavé, žádná choroba se mi nezdá těžká.“

Bratru nezbývalo než obdivovat její vnitřní sílu, která pramenila z hluboké lásky.

V těch dnech zažila Klára několik milých setkání, která jí udělaly velkou radost. Jedním z nich byl návrat její sestry Anežky z Florencie. Anežka, která byla nejen její rodná sestra, ale také ji jako první následovala v novém životě, byla Kláře zvlášť blízká. Když Anežka vešla do velké ložnice a viděla Klářinu bledou tvář a slabost, objala ji a rozplakala se, nemohla ani mluvit.

„Vypravuj, Anežko,“ prosila ji Klára. „Mám dost sil poslouchat tě, a tolik mě zajímá všechno, co jsi zažila.“

„Drahá Kláro,“ plakala Anežka, „sotva jsem se k tobě vrátila, a už nás opouštíš? Tolik jsem toužila po tomto setkání, a už se zase musíme rozloučit?“

Neplač, ještě není konec. Pán mi dopřeje, abych se dočkala potvrzení našich Pravidel života. A ty Anežko, nebuď smutná. Brzy po mém odchodu přijdeš také ty za mnou. Ale předtím ti ještě Pán pošle velikou útěchu. Neplač, vždyť potom se už nikdy nerozloučíme.“

Největší radost však Klára měla z návštěvy papeže Inocence IV. Klára ho hned po přivítání poprosila o odpuštění hříchů.

„Také já bych potřeboval odpuštění hříchů,“ řekl papež. „Uděluji ti úplné odpuštění a dávám ti slavnostní požehnání.“

Po přijetí těla Páně řekla Klára: „Teď už jsem připravena na cestu k Pánu. Už jen jedna věc mi chybí. Prosím vás o ni s největší pokorou a touhou. Jde o vaše potvrzení Pravidel našeho života a nové potvrzení Privilegia chudoby.“

Papež se nad ní sklonil, ještě jednou ji na rozloučenou požehnal a slíbil potvrzení tak brzy, jak jen to bude možné.

„Sestry, děkujte se mnou Pánu,“ zvolala Klára radostně po jeho odchodu. „Dnes jsem dostala velikou milost. Sám Pán v Nejsvětější svátosti ke mně přišel a měla jsem možnost vidět jeho zástupce.“

                                                                                              (pokračování)