Egger, Gottfried OFM

 Dne 18. dubna 1993 zapsal papež Jan Pavel II. do seznamu blahoslavených františkána Ludvíka z Casoria. Četná díla, která založil, svědčí dodnes o jeho duchu, nesmírné tvořivé síle a veliké lásce k trpícím a chudým lidem.

 Narodil se r.1814  v Casoria, průmyslovém městečku u Neapole, a byl pokřtěn Arcangelo (Archanděl). Jeho řádní rodiče Vincenzo Palmentieri a Candida Zenga měli jistě velkou radost z chlapce, který byl jejich třetím dítětem. Otec byl obchodník s vínem. Matka však zemřela už ve 42 létech. To byla pro dorůstajícího Arcangela taková bolest, že se z ní nedokázal vzpamatovat. Dosud velmi živý chlapec byl nyní najednou zcela tichý a obrácený do sebe. Otec chtěl, aby se naučil dobrému řemeslu, a tak se začal učit nábytkovým truhlářem.

 To však trvalo jen krátce. Protože se cítil přitahován ke kněžství, chtěl dále do školy. Jeho nevlastní matka se za něj přimlouvala, takže mohl jako šestnáctiletý vstoupit do diecézního semináře v Neapoli. Prozřetelnost ho však vedla dále k františkánům-reformátům, tehdejšímu přísnějšímu směru v řádu. Když dobře obstál při přijímací zkoušce, přijali bratři bystrého Arcangela k bezplatnému studiu. Ten si tak zamiloval řád, že se brzy rozhodl vstoupit do něj. Při vstupu do noviciátu dostal podle řádového zvyku nové jméno Ludvík. Po slavných slibech a studiích obvyklých v řádu byl ve 24 létech vysvěcen na kněze.

 O prvních létech jeho kněžství mnoho nevíme. Protože projevoval sklon k filosofii, fyzice a matematice, byl pověřen vyučovat je na řádovém semináři i na školách mimo klášter. Po deseti létech kněžství prožil druhé obrácení, které sám nazval lavacro, vnitřní očištění. Bůh mu dal poznat, že cesta, kterou dosud šel, už dál nemůže být jeho. Objevoval stále víc bohatství spirituality zakladatele řádu. Tak v něm povstala nezkrotná touha sloužit chudým, slabým a malým lidem. V této době se prý jednou vyjádřil, že už se nemůže dál zabývat filosofickými problémy minulosti, když vidí vedle sebe chudobu. Tato chudoba se ukazovala na nejrůznějších místech, i v jeho řádu. Jako první věc se zasadil o to, že v jeho provincii jeden klášter byl zařízen s oddělením pro nemocné spolubratry, ale rovněž i pro chudé kněze z neapolské diecéze. Téměř současně otevřel lékárnu pro chudé.

 Ludvík nebyl žádný osamocený běžec. Už pro své první dílo získal především členy třetího sekulárního františkánského řádu. Z okruhu četných dobrovolných spolupracovníků vznikli pak „charitní bratři“, pro svůj šedý oděv zvaní také „šedí bratři“ nebo prostě „bigi“ (bigio = šedý). Ti podporovali otce Ludvíka ve všech jeho podnicích. Horlivý apoštol charity neúnavně rozšiřoval svou činnost. Sotva spatřil špinavé, vyzáblé a žebrající děti na neapolských ulicích, založil dílo „accattocelli“, „žebráčci“. Během pouhých dvou let bylo jich už na tisíc, kterým se dostávalo stravy, přístřeší a školy. Následovalo zakládání sirotčinců, domovů pro hluchoněmé, slepé a přestárlé, hospodyňských škol, učňovských zařízení atd. Ty nebyly jen v Neapoli a okolí, ale i v Římě, Assisi a Florencii. Pro „charitní bratry“ bylo tu práce bohatě.

 O něco později než bratři vznikly „františkánské sestry alžbětinky“, zvané rovněž „bigie“, to je „šedé sestry“. Ty se věnovaly především děvčatům a ženám ve školách, domovech, špitálech a ústavech. „Otcem institutu je sv. František a matkou je sv. Alžběta Uherská. Svrchovaná chudoba serafického Otce a láska k bližním královské serafínské Matky jsou řeholí alžbětinek,“ tak charakterizoval otec Ludvík řeholi svého nového společenství. Jeho hlavní zásadou bylo: „Milujte se navzájem, milujte Ježíše a milujte své bližní, to je vůdčí obraz, linie a cíl institutu.“ Zatímco mužská větev „bigi“ nepřežila, třebas její četné sociálně-charitativní instituce ano, působí ještě dnes „šedé sestry“ podle ideálů zakladatele především v Itálii, USA, Panamě, Indii a na Filipínách.

 Když se otce Ludvíka jednou tázali, kolik děl vlastně založil, odpověděl s úsměvem: „To já nevím. Když jedna instituce stojí na nohách, začnu zakládat něco nového.“ Po jeho smrti bylo napočítáno na 200 děl. „Pravá láska nezná hranic“  bylo jeho heslo.

 Doba, v níž náš blahoslavený působil, nebyla lehká. V Itálii se pustili do díla svobodní zednáři a liberálové. Kláštery, katolické školy a jiné církevní instituce neměly lehkou situaci. Tím podivuhodnější je, že se tomuto synovi sv. Františka podařilo dát tolika lidem přístřeší, stravu, péči, vzdělání a výchovu. Díky svým četným dobrým vztahům s nejrůznějšími osobnostmi státu a církve dokázal tak získat mnohé zatvrzelé srdce pro své dílo, pro "charitu". Mnozí z nich velkoryse podpořili tohoto pokorného, prostého a přátelského Menšího bratra a dávali jemu a jeho dílům k dispozici domy, školy, učitele a vychovatele. Básník a muzikant Ludvík dokázal pro svou věc přesvědčit srdce řady lidí nejrůznějšího stavu. Jeho velký optimismus, jeho silná víra v Boží prozřetelnost ukázala, jak pravdivý je výrok Bible: „U Boha není nic nemožného.“ Ke slavnosti 700. výročí narození sv. Františka 1882 pozval 5000 chudých na hostinu. Kdosi se ho zeptal, odkud na to vzal peníze? „O to se nestarej!“ zněla jeho odpověď.

 Jako pravý syn sv. Františka byl nástrojem pokoje a smíření. V těžké době dokázal všemi svými nesčetnými díly lásky k bližním usmiřovat lidi mezi sebou v tak velkém městě jako je Neapol i daleko odtud.

 O. Ludvík nezůstal jen na horizontální rovině. To, že mohl zaznamenat "úspěch", bylo nakonec jen výsledkem toho, že zcela žil z vertikály, z kontemplace. Nikdy by nedokázal všem, kteří se mu svěřovali, tak hluboce a krásně mluvit o Bohu, kdyby sám stále s tímto Bohem nemluvil. Měl tak velké a široké srdce, protože byl pravým žákem Srdce Ježíšova. Měl takovou vášeň pro chudé, malé a zapuzené, protože byl hluboce zakořeněn v Tom, která se sám pro nás lidi stal chudým a malým.

 Ludvík z Casoria, František 19. století, zemřel 30. března 1885. Jeho prožitý františkánský ideál však nemá časové omezení. Ve františkánské rodině je slavena jeho památka 4. června.

 Ze závěti bl. Ludvíka z Casoria:

 „Hořel ve mně velký oheň pro Kristovy chudé. Nemocní kněží byli moji první miláčci. Potom chudí Afričané. Spáse jejich duší jsem chtěl zasvětit celý svůj život. Moji milovaní, kteří mi zvlášť leželi na srdci, byli němí, slepí, staří a sirotci...

 Milí bratři, svěřuji vás Boží lásce... Pokoj ať je mezi vámi a s vámi... Modlete se a pracujte. Buďte s nešťastnými, pomáhejte jejich tělu, a zachráníte i jejich duše. Odporoučím vám víru v Boha, víru v Prozřetelnost, víru v dobrá díla...“

                                                                       Gottfried Egger OFM

                                                                       Franziskanerinnen und Franziskaner 

Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

                                                                       z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM