Mauriac, François

François Mauriac

MARKÉTA Z CORTONY

8. Strašlivá milost

 Na začátku jejího kajícího života, rozhřešení, které obyčejnému křesťanu dává pocit osvobození, zvětšilo ještě Markétinu bolest. Jak jen mohla dělat to, co dělala! Její nářek budil všechny, kdo spali v blízkosti její cely. „Věčný Bůh je Bůh žárlivý,“ volala stále znova; strašlivý Bůh, který duše, jež stvořil, probádává až na dno. Lítost ji hnala vidět ve vtělené Lásce jen Soudce, který ji dosud svými slovy neuklidnil. Bylo však nezbytné, aby tuto úzkost srdce protrpěla.

 I v době svých prvých rozmluv s Kristem byla od něj nejednou tvrdě upozorňována na ohavnost svého minulého života. Když ho jednoho dne pokorně a v slzách prosila, aby ji nazýval „dcerou“, tak jak ji nazýval „chuděrkou“, začal hlas náhle nahánět hrůzu: „Ještě tě nebudu nazývat dcerou, protože jsi dcerou hříchu.“ Slíbil jí však, že ji přijme mezi své milované dcery, jakmile bude očištěna generální zpovědí.

 Nato dostala milost, která se zdá strašná, pokusíme-li se obrátit ji v představivosti na sebe samé: Pán jí zřetelně ukázal všechny chybné kroky jejího života, jeden za druhým, až po ten nejmenší hřích v myšlenkách. Pro obyčejného věřícího je schopnost dokázat zapomenout bezpochyby Boží vůlí. Jak bychom mohli žít dál uprostřed tohoto zmatku skutků, kterých jsme se dopustili, přání, která jsme chovali, od té doby, kdy jsme začali konat zlo? „Kdybys znal své hříchy,“ řekl Ježíš Pascalovi, „ztratil bys všechnu odvahu...“ A tak mu je neodhalil. Od čeho ušetřil velkého génia, to beze všeho naložil ubohé kajícnici, protože věděl, co dokázala unést.

 Jedna francouzská svatá, Marie od Vtělení (1590-1656), která vždy žila nevinným životem, musela projít stejnou zkouškou a téměř by při ní byla zemřela. „Oči mého ducha byly náhle otevřeny,“ píše, „všechny chyby, hříchy a nedokonalosti, kterých jsem se od nejranějšího dětství dopustila, byly mi ukázány ve svém celku i jednotlivě s ostrostí a jasností, jaká daleko překračovala všechno, co by kdy člověk mohl poznat lidským úsilím. V témže okamžiku jsem se viděla zcela ponořena do krve a byla mi propůjčena vnitřní jistota, že je to krev Božího Syna, na jejímž prolití jsem se provinila všemi hříchy, které mi byly postaveny před oči. A věděla jsem, že tato drahocenná krev byla vylita za mou spásu. Kdyby mě neposilovala Boží dobrota, myslím, že bych zděšením zemřela.“

 Ve světle tohoto zjevení, které nenechalo v temnotách nic z toho, co udělala nebo i jen zamýšlela, potřebovala Markéta celých osm dní pro svou generální zpověď. Příštího rána s nezahalenou hlavou, s provazem na krku, přistoupila ke stolu Páně. Sotva přijala Hostii, slyšela uvnitř hlas, který ji pravil: „Moje dcero!“ A Markéta, která bez zapotácení snesla, když viděla vynořit se ze zapomenutí celou svou hanbu - zhroutila se, když poprvé slyšela, že je nazvána dcerou. Extáze ji srazila k zemi. Bratři Bevegnati, Rinaldo a Ubaldo byli při tom. Občas přišla k sobě. „Já jsem jeho dcera,“ opakovala stále, „on to řekl!“ Svědkové slyšeli, jak koktala: „Ó nekonečná sladkost mého Boha! Ó slovo, po kterém jsem tak dlouho toužila, tak naléhavě úpěla! Ó slovo, jehož sladkost převyšuje veškerou sladkost! Oceán radosti! Moje dcero! Byl to můj Bůh, kdo mi to řekl: moje dcero! Je to Ježíš, kdo mě tak nazývá!“

 To byla její první extáze. Na výkřiky lásky, které vyrazila, seběhli se v kostele věřící, a nepochybně i lidé z ulice. Není třeba poukazovat na to, že jsme v Itálii 13. století, neboť ještě dnes vyvolává svatost stejný sběh lidí jako tehdy. Naše světice trpěla tím, že slouží za podívanou. Snad už věděla, že extáze jsou nedokonalosti, které vydávají svědectví o slabosti naší přirozenosti. Stále si přála zahalovat svou lásku závojem tajemství, být se svým Bohem sama. Neúměrnost její kajícnosti ji ostatně brzy přivedla do stavu, v němž jí chůze působila velké bolesti. Prosila proto Krista o dovolení, aby už nemusela opouštět svou celu; ten ji však kvůli tomu přísně káral: „Proč mě stále prosíš, abych tě nechal požívat mé radosti, a hořkosti odmítáš? Jdi a už nemysli na to, že  ses chtěla skrývat, dokud ti nedovolím, abys opustila svět.“

 V ranním šeru se vlekla ke kostelu Menších bratří, tam byla hned zaplavena radostí a vržena k zemi. Když se večer šeřilo, ležela tam ještě bez pohnutí, zaplavena pokojem.

(pokračování)