Vypravování pro novice - 3

Zimmermann, Vavřinec OFMCap.

Odvezli nás tedy pět nebo osm bratří autobusem do toho Hájku u Prahy. Klášter to byl pěkný. Okolo kláštera je velká zahrada a pole a všechno je to obehnané zdí, takže je tam klid. Ve volném čase jsme se tam mohli procházet. Dobré bylo, že jsme se tu znovu setkali s některými kněžími. To bylo radosti, že jsme zase pohromadě! Bylo nás tam asi dvacet nebo nejvýš pětadvacet. Kromě františkánů a kapucínů tam byli i jezuité, redemptoristé a také benediktini, byla to taková směsice řádů. Práce tam byla hlavně na poli. Mne otcové požádali, abych dělal kostelníka. Tak jsem  převzal kostelnictví. Mše se sloužila v jedné kapličce v ambitech. Musel jsem do ní ale natahat koberce, protože oni to všecko dali pryč, když tam měli školení StB. Když jsem to  zase začal dávat dohromady, aby to tam bylo trošku příjemné a pěkné, zase jsem narazil na hospodářského a na zmocněnce. Vůbec se jim to nelíbilo. Já ale povídám: „To patří do kostela, to patří do kaple.“

Kromě toho i zde jsem si našel, že bylo potřeba něco spravit, a tak jsem  ševcoval, a potom jsme dělali i na poli. Bratr Pacifik si tenkrát myslel, že už na podzim se tam všichni zase vrátí. Naléhal tedy, že to pole je potřeba dobře obdělat, aby tam nebyl plevel. My jsme tomu moc  nevěřili, ale on chtěl, aby to bylo dobře udělané, že oni se tam vrátí. Ovšem trvalo jim to čtyřicet roků! I zde jsem měl problémy se zmocněncem kvůli tomu, že jsem  chodil v hábitu. Měl jsem takový slabý starý záplatovaný hábit, se kterým jsem se nemusel bát pracovat ani na poli. Ono se mu to ale nelíbilo. Říkal, že mně dá modráky. Odpověděl jsem mu: „Já modráky nepotřebuji, já mám co obléct.“ On na to, že se mně to roztrhá. Povídám: „Ať se mně to roztrhá, zase se něco jiného najde.“ Tak jsem dělal spíše kostelníka, i když ani to se jim moc nelíbilo. V  Hájku jsme byli asi tak čtyři měsíce.

A potom najednou, že ti benediktinští klerici půjdou na vojnu, ostatní, že půjdou do Králík nebo do Oseku. Najednou zase přijely autobusy, sebrali nás a jeli jsme do neznáma. V celém velkém autobuse nás  sedělo osm. Připadalo nám to směšné. To bylo tak někdy v červnu v padesátém prvním roce. Vzpomínám si, že ten hospodářský mě utěšoval: „Jedete do Želiva, máte tam už svého bratra, tak tam budete jako doma.“ Já jsem na to nic neřekl. Spíše jsme se snažil poschovávat v hábitu všechno to, co tam otcové potřebovali převézt. Nevěděl jsem, jak to tam dopadne. Jenom jsme věděli, že Želiv je takové přísné středisko, kde jsou hlavně vedoucí představitelé řádů. Když jsme tam přijeli, tak se nás hned na vrátnici ptali: „Co jste provedli?“ –„No, nic jsme neprovedli, my jsme sem prostě byli dovezeni.“ A bylo šacování a prohlídka, jestli nemáme něco podezřelého. To, co jsem převážel, nenašli. Když nám  vrátili naše svršky, odevzdal jsem ty věci ihned otcům jezuitům, byl tam i jejich provinciál. Také našich bratří tam bylo poměrně dost. To bylo radosti, že jsme se zase setkali!

Oni bydleli nejprve v takové jakési dlouhé klenuté místnosti, které říkali „tunel“. V té době, kdy jsem tam přišel, ale už byli jinde. Bydleli jsme asi tak po osmi nebo po deseti. Určitou výhodou bylo, že tam řády mohly bydlet pohromadě. Každý večer byl nástup. Všichni se museli postavit na chodbu a ti, co nás hlídali, nás přepočítávali, zda někdo neutekl. Za mne nikdo neutekl, ale přede mnou utekl např. františkán P. Bárta a ještě jeden jeho spolubratr. Tenkrát prý z toho byla veliká mela. Tak tedy bylo počítání. A ráno byl vždycky nástup, kde určili, kam kdo půjde na práci. Chodilo se do lesa, na statek, na třídění brambor do Humpolce, potom do lomu, někteří opravovali střechy, a pak tu byly různé domácí práce, jako např. vaření pro nás i pro ty esenbáky, kterých tam bylo asi tak dvacet nebo pětadvacet. Řeholníků nás tam bylo asi tak přes sto padesát. Bydleli jsme v konventu i na opatství. Tam ovšem byli ubytováni ještě světští kněží a byl mezi nimi i pan kardinál, pak biskup Otčenášek, co je v Hradci, doktor Šuránek, co později býval v olomouckém semináři, a pak tam byli různí výše postavení kněží, co asi byli málo povolní režimu. Ti s námi ovšem nemohli hovořit, byli ubytovaní zvlášť. A když chodili na vycházku, tak chodili jen uvnitř budovy a někdo je tam hlídal, takže jsme se s biskupy setkat nemohli. Asi tak za dva roky je pak začali pomalu propouštět. Po nich přišla řada i na nás. My jsme měli k vycházkám vyhrazenu  druhou zahradu konventu. Vycházka trvala hodinu, a pak se šlo do zaměstnání. Nejprve mě dali k pokrývačům. Jenže, když sem tam přišel, tak jsem byl samozřejmě v hábitu. A oni, že pojedeme někam ven, pro krmení prasat, nebo já nevím, co už přesně tam bylo. A tehdy ten vedoucí povídá: „Takhle tam ale jet nemůžete.“ Povídám: „To se nedá nic dělat, já nic jiného nemám.“ –„Tedy s nimi nemůžete jet!“ Tak jsem se zase vrátil.

Ukázalo se pak, že někteří naši bratři už byli v dílně, v té ševcovské. Věděli, že jsem vyučený řemeslník, oni ostatní vyučení nebyli. Náš bratr Fulgenc, který byl vyučený sedlářem, a  zde spravoval, co bylo potřeba,  chtěl, abych mohl dělat něco jako vedoucího, že jsem řemeslník, a že by mě tam potřebovali. Tak jsem se dostal do dílny a znovu jsem ševcoval. Bylo jsme tam čtyři. Kromě mne a br. Fulgence tam byl ještě náš kněz P. Evarist a jezuitský provinciál P. Skarbík, který dost špatně viděl. Později přišel ještě jeden jezuitský bratr ze Slovenska - tak nás tam bylo pět. Seděli jsme proti sobě, vypravovali si a ševcovali jsme. Tloukli jsme to, jak se  dalo. Oni to sice, chudáci, moc neuměli, ale byli tam rádi, protože to tam bylo poměrně dost schované - že co udělají, to udělají. Proto jsem si ty horší věci brával vždycky sám, a oni to ostatní nějak přilepili. Otec provinciál tam v internaci psal také životopis svatého Ignáce a vždycky nám z toho při práci něco vypravoval.

Někdy se ovšem také stalo, že přišlo léto a museli jsme třeba na pole, stavět panáky. Najednou nástup a všecko ven a odpočítali čtyřicet lidí a už se šlo. Jak kdo byl, tak běžel. Většinou to byli kněží, bratrů laiků nás tam bylo málo a ponejvíce to byli kapucíni. Jinak tam byl třeba jeden salesiánský bratr, jeden bratr od jezuitů, jeden od těšitelů - to byl klerik, benediktin tam byl také jeden,  ale nás kapucínů bratří bylo jako máku, byli jsme nejsilnější. Kněží nebyli zvyklí na takovou práci, oni vlastně studovali, dělali kněžskou práci nebo přednášeli, a tak jim ta práce moc nešla. Potom třeba měl nějakou slovní půtku s  esenbákem, který nás hlídal, a on to pak po návratu do kláštera řekl  veliteli a ten nám na petlici zamkl  malou kapli, kterou jsme jinak měli k dispozici, a bylo hotovo. Kněžím nezbylo než sloužit mši svatou na  pokojích, kde se spalo. Tam v kapli jinak byl stolek vedle stolku, protož tehdy před koncilem ještě každý sloužil zvlášť. Koncelebrace ještě nebyla známa. Ministranti tak přisluhovali každý den třeba na čtyřech či pěti mších svatých. To už pak bylo těžké se soustředit a určitá únava z toho taky byla, zvláště v neděli dopoledne, když jsme tak sloužili od rána. Některý kněz se divil a říkal: „No, Vavřinečku! Z toho můžeš být unavený?!“ Když se ale člověk duchovně soustředí, tak to taky unaví.

No, a  práce v lese: Káceli tam nějaké stromy - to ještě motorová pila nebyla, tak se dělalo všecko rukama – dávali to do metrů a tak dále. Než tam došli, trvalo to dobrou hodinu cesty a hodinu si museli nechat na cestu nazpátek. Asi té práce moc neudělali, ale byli aspoň na zdravém vzduchu. P. Metoděj tam vždycky chodil rád, protože říkal: „Já tam jenom vařím čaj!“ Jistě uznáte, že to byla dobrá práce. Posbíral si tam dřevo, uvařil jim čaj a měl klid. Jiní se ale dost nadřeli, protože na tom statku se pořád něco stavělo, a to se bez brigádnické síly neobešlo. Nebo při  bramborách. To byl k dispozici jen transportér a oni to museli přebírat. A když bylo zima – září, říjen a ještě i listopad – tak,  chudáci, důkladně promrzli už cestou tam, když seděli na korbě nákladního auta. Tedy, nic příjemného to nebylo!

Občas tam přišla nějaká ta šťára - jednou přišla taková velká šťára. To znamená, že nečekaně přijel autobus s asi dvaceti nebo třiceti estébáky z Jihlavy, ti vběhli do kláštera, vběhli i do dílny a křičeli: „Nechte všechno! Všechno nechat a pojďte ven!“ Nahnali nás všechny do refektáře (tj. do jídelny), a pak chodili po všech  místnostech, kde jsme bydleli, a všecko prohledávali. Co bylo k jídlu, to si vzali. Všecko nám  sebrali. Byli tak mazaní, že než si něco vzali, tak dali např. bonbon, aby si jeden snědl ten, kdo to nosil,  a ostatní sebrali. Báli se totiž, aby to nebylo třeba otrávené. Když skončil náš nástup, vyložili v jejich refektáři všechno to, co někteří dostali v balících z domu nebo od dobrodinců a schovávali to ke společnému přilepšení na neděli nebo na večeři. Bylo toho poměrně málo, nebylo to nijak slavné. Oni to ale teď zfilmovali ze všech stran, aby zdokumentovali, jak se tam máme dobře, jak si žijeme.

A při té příležitosti sebrali deset představených. Odvezli je do Jihlavy a po různých místech, kde byli vyšetřováni, a potom byl soud – někteří za to dostali až osmnáct roků vězení. Kladli jim za vinu mimo jiné i to, že prý jsme – celý ten klášter společně – chtěli utéct tam k hranicím a dostat se do Rakouska!! Ovšem byl to úplný nesmysl. Kdo byl se tam pouštěl? Jít pěšky, a takový kus! Dále pak, že se pašovaly nějaké dopisy a tak dále. To ovšem byla i jejich chyba, že nebyli opatrnější a nehlídali lépe, aby se to nestávalo. Byl mezi nimi tehdy i poslední představený hradčanského kláštera a sekretář provincie P. Eliáš. Zrovna on byl jedním z těch, kdo dostali osmnáct roků. Pamětníci říkali, že to vyšetřování bylo dost hrozné: Že přivedli člověka až do takového stavu, že už si nic nepamatuje a nic nedovede a v tom momentě ho začnou učit to, co oni mají napsáno, aby se to naučil a potom před soudem to vysvětloval. Nejprve vymývali mozky, a pak v takovém stavu soudili ty lidi. Nám ostatním ti estébáci a vedoucí vyhrožovali, „že mají nad námi moc, že nás můžou nechat postřílet!, že studovali to naše náboženství a že prostě si s námi mohou dělat, co chtěj.í“ Ti výše zmiňovaní jim odporovali. A pak nás teda už deset chybělo. Pro úplnost nutno říci, že to, co nám sebrali, už nám pochopitelně nevrátili.

Vavřinec Zimmermann OFMCap.


Vypravování pro novice - 4

br. Vavřinec Zimmermann:

V Želivi to s jídlem bylo těžké. Určité přilepšení přišlo někdy v podobě nějakého balíku od příbuzných. Jenže s těmi to bývalo někdy tak, že když přišel někomu balík, tak si musel jít pro něj na vrátnici. Tam ho našel rozbalený a zůstalo jenom to, co oni tam nechali. Občas tam našel jenom krabici a papíry. Prostě, co se jim hodilo, to ukradli. Trpěli tím všichni, protože soukromě to nikdo neužíval. Také chleba byl ze začátku velice špatný. A masa, toho bylo prachmálo, dostali jsme ho takový čtvereček velký jako známka! Kuchaři totiž vařili i pro ty esenbáky, a dávky masa byly normované na počet. Jenže těm esenbákům se nejprve nakrájely porce – takové, jaké oni potřebovali – a to, co zbylo z masa, dalo se řeholníkům. A co jim mohlo zbýt, když ti chtěli mít hodně a dobré. Není pak divu, že jsme dostávali takové malé příděly. Peníze nebyly žádné, tam se neplatilo. Dělalo se zadarmo.

Co se týče práce v dílně, o které jsem již dříve mluvil, dohlížel tam na nás hospodářskej, kterému jsme říkali Vokurka, protože byl od Znojma. Někdy přišel za mnou, a chtěl, abych mu spravil něco pro něho. Třeba donesl boty pro děti a pro sebe. Většinou jsem té situace využil a když chtěl něco pro sebe, tak povídám: "No jo, ale my tady nemáme ty a ty věci, potřebovali bychom materiál atd.…". A on nám pak obyčejně koupil něco, co jsme potřebovali k práci. Jindy jsme potřebovali něco pro krejčí z vedlejší dílny, protože ty látky, které tam krejčí měli, se moc nehodily ani na spravování, natož, když někdo potřeboval něco ušít. Byla tam i krejčovna, kde pracovali někteří kněží. Byl tam jeden kněz těšitel z Klokot. A potom tam pracoval i jeden kněz minorita. Jiní pracovali v prádelně. Tam byli hlavně salesiáni, kteří byli ještě i v truhlárně hned vedle. V zámečnické dílně byli zase jezuité. Pak tam byla ještě veliká zahrada – zahradnictví. Tak tam byl zaměstnaný třebas můj bratr, který je vyučený zahradník. Byly skleníky, pařníky a pak ještě pole, kde se pěstovala zelenina. Tam se pravidelně chodívalo pracovat přes léto, od jara až do zimy. A jinak se tam v tom skleníku pěstovala ranná zelenina, co se dá sklízet již na jaře.

Také jsme tam měli všelijaké služby. Třeba když ti profesoři, co učili kleriky, něco studovali, bylo třeba hlídat na chodbě, aby tam náhodou nepřišla nějaká šťára - prostě oni chodívali občas a otevřeli dveře, podívali se, co se tam děje – no, jak to bývá. Tak jsem musel hlídat, po chodbě chodit, aby tam nikdo nevešel. Jeden z těch profesorů měl na starosti krávu, tak mě slíbil, že když budu hlídat na chodbě, on mě vždycky dá hrnek mléka. To bylo velmi dobré, protože kravské mléko jsme tam jinak vůbec neznali.

Po stránce duchovní to tam vypadalo takto: My jsme vstávali poměrně časně. Jistě ne později než v pět hodin. Snažili jsme si vykonat vnitřní modlitbu a pak jsme šli ministrovat. Někteří šli do kaple, a jiní zůstávali na pokoji, protože všichni naráz bychom se tam nevešli. Většina kněží proto sloužila na pokoji u stolu, tam, kde spali. Co se týče té modlitby, tehdy se bratři laici ještě breviář nemodlili, protože byl latinsky. Modlili jsme se místo toho určitý počet Otčenášů jak to stanovil sv. František. Většinou na to byl čas mezi druhou a třetí mší svatou. Když ne, tak si to každý udělal soukromě, jak mu to vyhovovalo. Co se týče společné modlitby, ranní chvály se nemodlily, to nešlo, muselo se do zaměstnání, ale večerní chvály ty se obyčejně modlily společně – samozřejmě že latinsky. Na večeři se chodilo do jídelny. V sobotu nebo v neděli jsme to ale mívali na pokoji. Náš pokoj byl dosti velký, a tak k nám chodili i spolubratři z ostatních cimer, abychom alespoň při jídle byli pohromadě. Tak se tam udržovalo společenství. Jiným řádům se nedařilo scházet se na chórovou modlitbu, protože jich buď bylo málo, nebo byli ubytováni příliš rozptýleně. Když bývaly velké svátky, dostali jsme dovolení, abychom se shromáždili ve velké kapitulní síni, kde byly samé obrazy, a sloužili zde společně mši svatou, která byla samozřejmě slavná. Salesián P. Vitásek, při takové příležitosti nacvičil sbor. Býval to mohutný zážitek. Obvykle se pro takovou příležitost podařilo i vypůjčit i krásné liturgické oblečení. V kapličce, kde jsme se jinak scházeli, se něco takového dělat nedalo, protože byla prachmalá. Jen někdy, když se bylo třeba shromáždit se všichni, třeba ke svátostnému požehnání, řadili jsme se na takové dlouhatánské chodbě u kapličky, kde nás jindy každý večer přepočítávali, jestli někdo neutekl. Ve velké svátky nám však dovolili sejít se v tom sále.

Někdy zaměstnání začínalo tím, že nás nechali nastoupit a odpočítali určitý počet podle potřeby – třeba třicet lidí, a ti šli. Jinak tam byly stálé skupiny, které chodily na určitá místa: do lesa, do lomu, na statek, na pole, na stavbu nebo na zeleninu do zahradnictví. Zaměstnání trvalo asi tak do poledne a potom byl oběd a po něm vycházka. Zahrada tam byla obehnaná zdí a my jsme se tam za přítomnosti hlídačů, aspoň jeden dva tam byli, měli možnost se asi tak hodinu procházet. Chodívali jsme tam v zimě i v létě. Mimo stanovenou dobu se tam ale chodit nesmělo. Stále tam byl strážný a ten by dotyčného vyhnal, že tam nemá co dělat, že buď má být v zaměstnání nebo se má věnovat jiné předepsané činnosti.

Odpoledne se většinou zase pracovalo, asi tak do pěti hodin. A pak se zase každý snažil něco se pomodlit nebo si něco přečíst, jak kdo měl možnosti. Potom byla večeře a teprve po večeři byly večerní chvály. Po nich bývala společná rekreace. To jsme seděli na posteli, protože židle tam byly jenom asi tak dvě nebo tři. Tak jsem tedy sedávali na posteli a vypravovalo se. Bratr Marcel, který byl z nás nejstarší, rád vypravoval ze života. Říkával nám vždycky, abychom děkovali Pánu Bohu. Že on noviciát a výchovu k řeholnímu životu dohromady žádnou neměl, že byl prý jenom poslaný do kláštera v Mělníku a tam pracoval. Bylo vidět, že je vděčný za každý duchovní podnět, který tam mohl pochytit. On totiž nebyl zvyklý být společně se spolubratry. Obyčejně býval sám. Nakonec, sebrali ho v Zákupech u České Lípy, kde byl s P. Bonaventurou. Uměl však vypravovat mnoho zajímavého. Protože byl vyučený cukrář, byl zde zaměstnán jako kuchař. Vstával každý den asi tak ve tři hodiny. Býval v kapli první, takže mohl ministrovat některým Otcům, kteří přicházeli sloužit už ve čtyři hodiny. Večír, když jsme tam sedávali, nezřídka únavou úplně usnul. No samozřejmě, když byl celý den na nohou a vstával časně. Oslavil tam své šedesátiny. A kněží, protož ho měli velice rádi, věnovali mu šedesát mší svatých odsloužených na jeho úmysl nebo za něj. To bylo velice pěkné. Bratr Marcel byl takový od povahy dobrý člověk.

V sobotu nebo v neděli, kdy bývalo volno, jsme mívali společnou večeři. Jako normálně jsme dostali už odpoledne něco z kuchyně. A krom toho jsme ještě připravili třeba nějakou zeleninu nebo něco jiného, co se podařilo sehnat. Bratr byl v zahradnictví, a tak mi někdy řekl: "Přijď tam, já ti dám nějaký okurky nebo trochu zeleniny a uděláme večeři." Jinak jsme totiž ze skleníku skoro nic neviděli, protože ten hodpodářskej, co to tam měl na starosti, veškerou rannou zeleninu, která se vypěstovala, prodal. Řeholníci, kteří na tom pracovali, dostávali do kuchyně jenom zbytky. Když jsem tam šel, musel jsem jít kolem strážného. To ale nevadilo. Měl jsem hábit, a ty okurky se dají naskládat pěkně kolem pasu, omotal jsem tam cingulum a šel jsem. Když jsem ale šel kolem druhé hlídky, ono mně to začalo padat. Tak jsem to v rychlosti posbíral a utekl jsem. Nic se mi nestalo. Potom při druhé příležitosti jsem byl chycený, ale to jsem nesl kvašené okurky. Bratr říkal: "Já tam nějaké naložím a potom je přeneseš." Tak jsem je přenášel zastrkané v těch kapsách u rukávu a on tam na mě už zřejmě čekal ten strážný, a hned: Co nesu? – "Co bych nesl…?" – Začal mě šacovat a náhodou, klepl rukou a ucítil, že je tam něco tvrdého – okurky. Tak mě zavedl k velitelovi, teď tam žaloval, že jsem tam bral okurky. – Povídám: "Já jsem nic nebral, bratr tam pracuje, tak mě dal. Tak jsem to přenášel, nic na tom není." – Ten vylítl: "Tři měsíce nesmíte odpisovat a psát!" Já jsem se jen usmál, protože jsem si říkal: "Bude psát bratr a nebudu psát já." Vždyť to je přeci docela jedno, ne?! Takže se nic nestalo.

Je pochopitelné, že s těmi hlídači bývala někdy nedorozumění. Vždyť to byli jen obyčejní lidé, kteří tam často byli poslaní z trestu za to, někde měli nějaký průšvih. Nelze se divit, že potom byli trochu podráždění. Když se mu nějak odporovalo, přišly tresty: buď byly kaple zavřené, anebo člověka šoupli do temnice. To byla taková díra dole v přízemí, kde nebylo žádné okno. Jeden františkán, nějaký doktor Kosma, tam byl mnohokrát. On měl špatné srdce, tak často lehával na zemi, aby chytal vzduch, protože pro srdíčko je třeba vzduchu. Ten tam byl vícekrát. Když někdo něco provedl, tak šup do temnice. Zamkli ho tam a nikdo tam samozřejmě k němu nemohl. - Tak to byly ty tresty.

Kněží se snažili, jak jen měli trochu času, překládat z různých jazyků nebo psát různé výklady. Využívali takhle čas, aby se vytvořilo něco duchovního. A my jsme to potom četli nebo jsme si to opisovali, abychom se nějak vzdělávali. Musím říci, že to pro mne byl druhý noviciát, ještě kvalitnější než ten první, který byl pro mne tak strašně krátký. Slyšel jsem od těch kněží různé názory, byl svědkem různých diskusí atd. Prohluboval jsem si tam svůj náhled na řeholní život. V Broumově jsem se toho moc nedozvěděl; tam jsme byli stranou s P. Bernardem. Potom zase v Hejnicích jsme byli jenom samí bratři laici – tam nebylo nic. V Hájku to bylo zrovna tak. Až potom teprve v Želivě jsem začal poznávat ten pořádný řeholní život. Tam jsem také potom obnovoval sliby. Protože ty první jsem měl na tři roky a v internaci jsme nakonec strávili pět a půl roku, musel jsem tam obnovovat sliby. Provinčním vikářem byl tehdy P. Cyril, a ten uznal to za vhodné, abychom složili sliby "až do té doby, co se vrátíme do kláštera, a ještě jeden rok na víc". My jsme pak v síle tohoto slibu žili pětatřicet roků jenom s jednoduchými sliby. Nikdo se o to nestaral, my jsme si také říkali: ono to není tak důležité. Až v roce 1990, když jsme po obnovení veřejného řeholního života přišli do nově založeného kláštera v újezdě, slibovali jsme své doživotní sliby.

upravil a zkrátil br. Pacifik


Vypravování pro novice - 5

br. Vavřinec Zimmermann:

Snad ještě něco málo o sobě, když už tak mluvíme o internaci. Ten revmatismus, co mě teď trápí, jsem chytl v Broumově. Já totiž z takové neopatrnosti když se nebylo kde umýt a viděl jsem vanu, vlezl jsem do ní a natočil si do ní vodu. Ona ta voda ale byla dosti studená, protože jsme ji natočil z kohoutku. No, mladická nerozvážnost. Tak jsem se tam vykoupal a pak jsem z toho měl chřipku a nakonec i revmatismus. Od té doby se mě už držel. V Želivě byl tak silný, že jsem měl obtíže i hýbat ramenem. Tam k tomu ale přispěla skutečnost, že okna, u kterých jsem v dílně seděl, vůbec nebyla zakytovaná. Jak foukal vítr, skla se jenom klepala. Jaké to bylo v zimě, to snad ani nemusím říkat. Tak jsem požádal hospodářského, zda bych odpoledne mohl pracovat někde jinde. Dovolil mi, abych odpoledne občas pomohl na zahradě. Šel jsem tedy za bratrem a dělával jsem tam odpoledne s ním.

Jinak jsem u doktora nikdy nebyl. Když jsem v Želivi onemocněl na oči a neviděl jsem na jedno oko, protože jsem tam měl jsem vřed, pomohl mi Kosmas, františkán. On byl sice doktor ale teologie. Ten mi sehnal nějaké vitamíny, a ten vřed se z oka ztratil, takže jsem zase mohl dělat.

Když nám zemřel otec, dostali jsme dovolení, že můžeme jet na pohřeb. Esenbák ovšem musel jet s námi. Když jsme přijeli domů, on byl pořád s námi, ale my jsme byli dva, takže když hlídal jednoho, druhý se snadno ztratil. Co jsme potřebovali, to jsme tedy vyřídili. Tatínka tehdy pohřbíval náš P. Egid, který byl v Třebíči na faře. Odpoledne jsme zase museli jet nazpět. Cestu jsme museli zaplatit nejen sobě, ale i tomu esenbákovi. To bylo poprvé, co jsme se dostali někam dál od kláštera, protože vycházky žádné nebyly. Ven jsme se dostali akorát na práci, a to nás hlídal esenbák.

Jinak tam také byly nějaké návštěvy, tak čas od času. Maminka přijela jednou za rok, víc toho nebylo. Ty návštěvy přicházely samozřejmě v doprovodu, ale přitom se dalo vždycky něco propašovat. Prostě esenbák se nedíval, tak se to dalo všelijak. To, co bylo potřeba, tak se dalo poslat pryč po příbuzných nebo po známých. To ono se zase tak nedalo uhlídat. My jsme toho doma moc neměli, doma byli chudí, nic neměli, tak jsme od nich nemohli nic chtít. Ale Otcové tam nějaké balíky dostávali, tak se to potom společně při večeřích nebo tak v neděli nebo v sobotu nebo o svátcích společně jedlo.

Jinak potom ty roky běžely až přišel pětapadesátý rok na jaře, a začali postupně propouštět, protože se vědělo, že to vlastně nemá smysl. V úspěch přeškolování se stěží dalo věřit, protože tam byli většinou představení, a to byl samý doktor a profesor nebo obecně lidé zkušení a velmi vzdělaní, takže jaké přeškolování?! Čas od času tedy byl někdo propuštěn. Těžko se vyjadřovat k tomu, z jakých důvodů byli někteří propouštěni dříve. Začalo to někdy na jaře. Vždy, když si někoho vyhlídli, zavolali ho a propustili.

To byl jasný signál o tom, že brzy skonči Želiv i pro nás. Stalo se tak někdy začátkem září. Zavolali nás s bratrem do kanceláře a řekli nám: "Budete propuštěni, co potřebujete?" Povídám: "Nemáme na čem spát, doma nic není." A já jsem potřeboval ještě to železné kopyto, co jsem na něm dělal, takovou třínožku. Řekli mi, že mi to nechají, ale že to musím zaplatit. Tak jsem za to dal asi sto padesát korun. Tehdy byli v kanceláři jezuité, tak mi napsali papírek, je tam razítko "Náboženská matice" – Tak tedy Želiv byl Náboženská matice! Zabalili jsme si postele a matrace, zapakovali jsme to a poslali domů. Přitom jsem ještě ledasco přibalil, a všecko to prošlo pryč. Potom, když jsme měli jet, nám řekli, že v hábitu jet nesmíme, protože není dovoleno ho nosit. Převlékli jsme se tedy do civilu a jeli jsme. Když jsme ale k večeru přijeli vlakem na nádraží, již podle vousů si mnohý domyslel, co jsme zač. Tehdy vousy ještě nebyly tak známé a tolik se nenosily. Lidi se na nás dívali, jaké to máme neupravené vousy. Táhli jsme každý nějaký kufřík nebo něco takového a šli jsme za maminkou. Otec nám už zemřel, maminka tam ještě byla, tak jsme šli za ní, že tam budeme bydlet. Večer jsme se hned oholili, protože jsme si řekli, že když budeme mít vousy, tak budeme příliš nápadní a nemohli bychom chodit ani do klášterního kostela, kde tehdy ještě sloužil náš P. Egid a přicházeli tam někteří naši lidé. Tak jsme se prostě oholili, abychom vypadali normálně, a běžným způsobem jsme se také oblékli. Bylo totiž třeba si jít hledat nějaké přiměřené zaměstnání. Hlavu jsme ovšem měli ostříhanou skoro dohola. Než narostly vlasy, bylo třeba chvíli počkat.

upravil a zkrátil br. Pacifik