Kříž Vzkříšeného jako odpuštění a smíření - XXXVIII

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

          Na různých místech Pavlových listů je soteriologický význam Kristovy smrti popisován jako smíření[1] (srov. Řím 5,10-11; 2 Kor 5,17-19; Ef 2,14-17; Kol 1,19-22). Tato terminologie často souvisí s obětí smíření a zcela pochopitelně také s teologií smlouvy, která ve smíření uskutečněném Kristem nachází svoje pravé naplnění[2].

            “Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové. To všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. ... Na místě Kristově prosíme: dejte se smířit s Bohem. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 Kor 5,17-21).

            První zásadní skutečností je, že smíření není aktivitou hříšného člověka, podmětem této akce je sám Hospodin, který nás v Kristu usmiřuje se sebou[3]. Smíření nevyhnutelně implikuje změnu, tento přechod od rozhněvanosti k míru se však netýká Boha, který je bez vnitřní proměny, ale jedině a výhradně člověka[4].

V textu je navíc velmi dobře patrné, že Bůh prostě a jednoduše lidem odpouští jejich viny. Usmíření však vyžaduje od člověka, aby na tuto Boží velkorysost odpověděl, nechal se s Bohem smířit. Vrcholným místem usmíření je Ukřižovaný, který na sebe vzal hřích a který se kvůli nám stal hříchem. V pozadí této výpovědi zřejmě stojí liturgie Dne smíření.

            Usmíření jako obnova pravého společenství obecně je nejenom úkonem poškozeného, který odpouští, ale vyžaduje i úkon poškoditele, který přiznává svoji vinu a v pravdivosti hluboké pokory přijímá odpuštění, nechá se odpuštěním proniknout a proměnit, nechává se usmířit. To v posledním důsledku znamená, že poškoditel se svým smýšlením spodobuje s poškozeným, spolu s ním odsuzuje vlastní provinění, zakouší ze své strany v síle pravé lásky bolest poškozeného, jako kdyby to byla jeho vlastní bolest. Podobně jako při roubování se dvě rány spojením stávají nejprve jedinou bolestí a posléze novou a životodárnou jednotou. Tak se obnovuje jednota v rozličnosti. Tak se uskutečňuje společné vítězství nad zlem rozdělení jako jediné objetí mezi otcem a marnotratným synem, k němuž ovšem vedou dvě rozdílné cesty; jediné políbení, které je však možné pouze tam, kde se setkají dvě tváře. Aplikováno na vztah mezi Bohem a člověkem to znamená, že odpuštění reprezentuje sestupnou linii spasitelského zprostředkování a přijetí tohoto daru spolu s vědomím vlastní viny představuje vzestupnou linii lidské odpovědi, díky níž se obnova společenství dokonává. Kategorie smíření tedy snad nejlépe vystihuje rovnováhu mezi oběma směry zprostředkování.

            Na kříži se tedy v první řadě zjevuje >>bolest<<, již ve své všemohoucnosti dobrovolně zakouší Ten, který miluje. Nezapomínejme, že milovat člověka znamená vystavit se riziku zrady, riziku bolesti. Milovat hříšníka znamená stát se zranitelným. Velikost toho, co Bůh činí na kříži, vyvstane v plnějším světle, když si uvědomíme, jak obtížné je pravé odpuštění. Z vlastní zkušenosti víme, že opravdu odpustit druhému, když nám způsobil těžkou újmu a velkou bolest, je nad naše pouze lidské síly. Jedině Nejvyšší, který se ve své všemohoucnosti nenechává podmiňovat ničím, ani lidským hříchem, ani dobrovolně zakoušenou bolestí hříchu, je s to ve své nekonečné svobodě opravdu odpustit. Odpuštění je projevem vnitřní svobody, je vítězstvím nad zlem hříchu a v případě člověka osvobozením ze sítí zla, nastražených v zakoušené bolesti. Pramenem takového odpuštění a pravým zdrojem takové svobody je jedině Nejvyšší. Jestliže člověk opravdu ze srdce odpouští, pak v jeho srdci musí být nějakým způsobem přítomen Všemohoucí a dokonale Svobodný, a právě proto si může být odpouštějící člověk jist, že i jemu Bůh hříchy odpustil (srov. např. Mt 6,9-15 par.).

            Kříž však není pouze odpuštěním, paradoxním projevem Boží svobody, všemoci, a tedy také transcendence vzhledem k jakémukoli zlu. Kříž není pouze generální absolucí nad všemi hříchy člověka[5], které jsou obsaženy v nejintenzivnějším a nejhrůznějším možném provinění - vraždě vtěleného Božího Syna. Bůh jde totiž mnohem dál. On nejen odpouští, on také díky vtělení jako člověk za celé lidstvo na toto odpuštění dokonale odpovídá[6]. Jedna jediná bolest kříže je ze strany Boží zjevením ceny odpuštění, ze strany člověka pravou a jedinou adekvátní odpovědí, přijetím odpuštění, pravým smířením, definitivní smlouvou. Jedna jediná bolest, jedna osoba Prostředníka, Usmiřitele, který na svém těle boří hradbu rozdělení.

            Na této boholidské odpovědi smíme mít podíl v úkonech kajícnosti, protože Ukřižovaný doplňuje to, čeho nejsme schopni, a tak smíme například ve svátosti smíření opravdu docházet smíření s Bohem. Nedomnívejme se, že kajícník, který dochází smíření s Bohem, je s to odpovědět na Boží odpuštění pouze a výhradně vlastní silou. Potřebuje k tomu sílu milosti, díky níž poznává sebe a Boha, zakouší díky vlité ctnosti lásky bolest, kterou svým hříchem způsobil druhému. To vše působí Bůh skrze Ukřižovaného.

            Dílo smíření, uskutečněné Kristem, pravým Boží Synem a novým Adamem, má zcela pochopitelně ontickou a operativní dimenzi. Vždyť on činí to, čím je, a je tím, co koná. Proto je Spasitel, je Prostředník, je Usmiřitel v absolutním a univerzálním slova smyslu. Protože je Slovo a je člověk, již svým bytím usmiřuje člověka s Bohem. Proto také každý okamžik jeho života má usmiřující hodnotu, a tak musíme říci, že on sám jako jediná osoba spojující lidství s božstvím je Usmířením[7], on sám je Smlouvou[8]. Tato tajemná studnice bytí, identita Usmiřitele a identita Toho, který je Smlouvou, se zjevuje v Kristově jednání a zejména v hrůzné zkoušce kříže. Proto jeho krev, jako reálné znamení hlubiny života a hlubiny bytí, má výsostnou usmiřitelskou hodnotu (srov. např. Řím 3,25; Ef 2,13). Lze nežasnout nad velikostí Boha spasitele, který nejen svým odpuštěním přemáhá zlo hříchu v nás samých, ale také nás usmiřuje se sebou samým? Jak může nepřivádět k doxologii srdce i slov to, když hovoříme o extázi Boží lásky na kříži? Jaký div, že Nový zákon vyjadřuje tato vpravdě nevýslovná tajemství Boží hymnickými chválami a velebením.

            “Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži“ (Kol 1,19-20).

            Usmíření realizované Ukřižovaným zahrnuje celé stvoření a nemá pouze rozměr smíření člověka s Bohem, ale také rozměr smíření mezi lidmi[9], a protože list Kolosanům hovoří o usmíření všeho, pak také usmíření člověka se sebou samým a se stvořením. Neustále si musíme připomínat, že cena překonání všech antagonismů, cena osvobození, cena vykoupení je nesmírná.

            “Prostředník dobrovolně přijal to, že se stal v nejvyšší míře rozdrásaný, aby se stal nejvyšším Usmiřitelem. Ve svých rozevřených pažích zakouší rozdrásanost nenávisti mezi židy a pohany a jakékoli jiné nenávisti mezi lidmi. Jeho rozdrásané paže se tak ale stávají darem bratrského objetí. ... Jeho tělo zavěšené vertikálně mezi nebem a zemí zakouší rozdrásanost protikladu mezi Boží svatostí a lidským hříchem. Ježíš si protrpěl ve svém těle to, co znamená žít mezi lidmi věrnost Boží smlouvě až na dno[10]."

            Církev, sjednocená usmiřitelskou silou Kristova kříže[11], jakožto svátost jednoty celého lidského rodu je svou povahou nevyhnutelně usmiřující, hlásá smíření a jakožto Kristovo tajemné tělo je svátostí smíření.

            “A tak lze úkol církve, jistě velmi obsáhlý a složitý, velice těsně však spojený s Kristovým posláním, stručně shrnout v povinnosti, která je pro ni nejpřednější, smířit člověka: s Bohem, se samotným člověkem, s bratry, s veškerým tvorstvem, a to trvale, protože, jak jsem řekl jinde, >>církev je svou podstatou vždy smiřující<<[12]."

            Jednotlivé dimenze smíření evokují v naší mysli tvar kříže: smíření se sebou samým ukazuje na průsečík břeven; smír s Bohem tu část svislého břevna, které míří k nebi; vodorovné břevno reprezentuje smíření s ostatními lidmi; spodní část svislého břevna vetknutá do země odkazuje na smír se stvořením[13], jak se dnes projevuje v citlivosti člověka pro otázky ekologie. Z řečeného vyplývá, že tak zvaná “ekleziologie soustředných kruhů", kterou nacházíme v dokumentech Druhého vatikánského koncilu[14], nachází svůj gravitační střed sjednocující lásky v Ukřižovaném, který povýšen na dřevo přitahuje všechny k sobě (srov. Jn 12,32)[15]. Vždyť církev se zrodila z Kristova probodeného boku[16], a proto také znovusjednocení všech křesťanů se může uskutečnit pouze kolem Ukřižovaného[17].

            Jak vidno, existuje určitá hlubinná souvislost mezi kategorií zadostiučinění a smíření. Společným jmenovatelem obou interpretačních linií je svátost pokání - smíření. Vzhledem k tomu, že kategorie smíření pochází přímo z Nového zákona, že je rozhodně dnešnímu člověku srozumitelnější, že je prosta dvojznačností, které jsme viděli v případě kategorie zadostiučinění, že dokáže mnohem lépe popsat šíři uzdravených vztahů, ze všech těchto důvodů je rozhodně vhodné dávat jí přednost při popisu spasitelského významu velkopátečního dramatu.                                                  

 Ctirad Václav Pospíšil  OFM



[1]Jako první zřejmě podrobně tematizoval soteriologii smíření K. Barth, Die kirchliche Dogmatik IV,1-IV,4 - Die Lehre von der Vesöhnung (Zürich 1953 - 1967).

[2]Srov. K. Barth, Die kirchliche Dogmatik IV,1 (Zürich 1986 - Studienausgabe) § 58, 3; str. 133.

[3]“To je obrat, který do dějin náboženství vneslo teprve křesťanství: Nový zákon netvrdí, že lidé usmiřují Boha, jak bychom to vlastně měli očekávat, protože zhřešili lidé, ne Bůh. Ale říká: >>Bůh usmířil svět se sebou v Kristu<< (2 Kor 5,19). ... Podle toho se objevuje kříž v Novém zákoně především jako pohyb svrchu dolů. Kříž zde nestojí jako smírný úkon, který nabízí lidstvo rozhněvanému Bohu, ale jako výraz oné pošetilé lásky Boží, která se vydává v ponížení, aby tak zachránila člověka. Je to přístup Boha k člověku, nikoliv opačně." J. Ratzinger, úvod do křesťanství, 192. Podobně hovoří i ostatní současní teologové, jak na to přehledně upozorňuje J. J. O\'Donnell, Il mistero della TrinitÅ• (Casale Monferrato 1989) 71-72.

[4]“Pro Pavla platí, že to, co Bůh při smíření proměňuje, nejsou jeho vnitřní dispozice, ... ale je to situace člověka ve vztahu k Bohu." J. Dupont, La réconciliation dans théologie de saint Paul (Bruges - Paris 1953) 18.

[5]Nezapomínejme, že ve svátosti smíření není problémem Boží odpuštění, jedinou podmínkou udělení kněžské absoluce - zpřítomnění vítězné síly kříže, je přece kající dispozice penitenta.

[6]“Ježíš Kristus sám je Bohem, který se sklání k člověku, aby jej se sebou usmířil, a zároveň je Bohem vyvýšený člověk dokonale smířený s Bohem. V tomto konkrétním smyslu jako pravý Bůh a pravý člověk je jeden - tedy Bohočlověk, ..." K. Barth, Die kirchliche Dogmatik IV,1, § 58, 4; str. 148.

[7]Srov. K. Barth, Die kirchliche Dogmatik, § 58, 3; str. 138.

[8]Srov. K. Barth, Die kirchliche Dogmatik, § 58, 3; str. 134.

[9]“Pohled upřený na tajemství, které se uskutečnilo na místě zvaném Golgota, nás musí stále upomínat na vertikální rozměr odloučení a smíření, pokud jde o vztah člověka s Bohem, který ve světle víry vždy převažuje nad rozměrem horizontálním, to jest nad skutečně existujícím rozdělením mezi lidmi a nad nutností usmíření mezi nimi." Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia (posynodální adhortace ze dne 2.12.1984) 7 (č. př. - Praha 1996).

[10]Srov. B. Sesboüé, Gesu  Cristo l\'unico mediatore 1, 435.

[11]Srov. C. V. Pospíšil, “Některé otázky otázky ekleziologie společenství - II. Ekleziologie společenství jako >>eklesiologia crucis<<", Teologické texty 9 (1998) 43a - 46b.

[12]Jan Pavel II., Reconciliatio et paenitentia, 8.

[13]V obdobném smyslu naráží na tajemství kříže i Bonaventura: “... Bůh je nad námi jako nejvyšší Dobro, náš duch je v nás jako vnitřní dobro, náš bližní je po našem boku jako dobro nám rovné, konečně naše tělo je pod námi jako dobro podřízené. Proto je třeba v lásce zachovávat takový pořádek, aby Bůh byl milován nade všechno a pro sebe sama, aby pak následoval náš duch, který je po Bohu a přesahuje jakékoli pomíjející dobro, spolu s ním pak náš bližní, který stojí po našem boku jako dobro nám rovné, konečně aby následovalo naše tělo, které je pod námi jako podřízené dobro." Bonaventura, Breviloquium, p. V, c. VIII; Opera Omnia V, 262a. Tělo reprezentuje viditelné stvoření a vztah k němu. Není ekologie otázkou fyzického přežití člověka na této zemi?

[14]Jedná se o text LG 8, kde Kristova církev není prostě identifikována s katolickou církví. Říká se zde, že Kristova církev >>subsistuje v katolické církvi<<. To znamená, že v katolické církvi se Kristova církev realizuje nejdokonaleji, což ale nevylučuje její méně dokonalé realizace, stejně jako kruh nejbližší jedinému středu nevylučuje možnost dalších soustředných kruhů o větším poloměru.

[15]“Když totiž ztratíme střed kruhu, můžeme jej znovu nalézt pouze díky dvěma liniím, které se protínají v pravém úhlu." Bonaventura, Collationes in Hexaëmeron, I, 24; Opera Omnia V, 333ab. Srov. Bonaventura, Comm. Lc., c. XX, n. 23, v. 17; Opera Omnia VII, 103b.

[16]“Neboť z boku Krista, zesnulého na kříži, vzešlo obdivuhodné tajemství církve." SC 5.

[17]“Čím hlouběji různé církve a rozličné křesťanské komunity proniknou do tajemství jeho smrti a nechají se vést >>slovem kříže<<, tím dokonaleji zároveň proniknou k tajemství církve, k tajemství jejího života a její jednoty." J. Moltmann, “Ecumenismo sotto la croce", La sapienza della croce I - Atti del congresso internazionale Roma 13 - 18. 10. 1975 (Torino 1976) 526-537 (529).