16.10.2007

Bůh milosrdný - a přece spravedlivý

   Mojžíš tam zůstal stát s ním a vzýval Hospodinovo jméno. ( Ex 33,11 )  

( Ex 34,6n )

 

            Já jsem si, sestry a bratři, k úvaze nad jedním z nejkrásnějších podobenství, které běžně známe pod názvem O marnotratném synovi, záměrně jako motto vybral texty ze starozákonní knihy Exodus. Tak budeme mít hned od začátku před očima to zvláštní a rozhodně ne jen tak snadno pochopitelné napětí mezi tím, že na jedné straně máloco nám o Bohu tak jasně Písmo dosvědčuje, jako že je milosrdný – a na druhé straně ale nás také nenechává na pochybách, že je spravedlivý. To se přece na první pohled jeví jako v praxi neslučitelné. Tedy jistě – mohlo by to být tak, že většinou bude Bůh milosrdný, ale holt když „pohár přeteče“, tak to viníkovi prostě spravedlivě spočítá. Jenomže právě takové jednání, které si sice dovedeme běžně představit u lidí, nám na Boha nesedí. Tedy aspoň pokud bereme vážně, že Bůh je skutečně Bůh a oprávněně nás upozorňuje: Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Iz 55,8-9) Případně Protože jsem Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe, nepřijdu s hněvivostí.“ (Oz 11,9) Je prostě jasné, že Boží spravedlnost nebude důsledkem toho, že – lidsky řečeno – dojde Bohu trpělivost. A přece na druhé straně vidíme, že bez toho, aby Bůh garantoval určitou spravedlnost, ztratilo by veškeré naše jednání jakoukoliv vážnost a propadlo se do stavu, kdy na ničem vlastně nezáleží.

Jak tedy budeme hledat řešení, které bude právo jak Boží spravedlnosti, tak Božímu milosrdenství?

Jsem přesvědčen, že cesta vede pro mnohé překvapivě prohloubením toho, co je Božím milosrdenstvím. Příliš rychle totiž – byť třebas jen podvědomě – tahle rozhodující Boží charakteristika v našem uvažování degeneruje na jakousi dobráckost, která se pochopitelně s jakoukoliv spravedlností vylučuje. Je to dobráckost onoho učitele ze známého filmu Cesta do hlubin študákovy duše, kterého skvěle hrál Jindřich Plachta. To opravdu není model pro milosrdenství Boží. Co jím tedy je?

„Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět proto, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“(Jan 3,16),

A klíčový svědek Jan Zebedeův – Miláček Páně: „My, kteří jsme uvěřili, poznali jsme lásku, jakou má Bůh k nám. Bůh je láska...“ (1Jan4,16). 

Když si stovky podobných svědectví shrneme do několika málo vět, vyjde nám v podstatě toto Boží sdělení: Já jsem láska. Miluji tě, a nikdy tomu nemůže být jinak. Přestože jsem všemohoucí, jednu věc udělat nemohu. Nemohu tě přestat milovat...

Jeho láska bude mít poslední slovo. To je obsah zjevení v osobě Ježíše Krista

Bůh miluje člověka neustále a bezpodmínečně. „Jeho láska je věčná, nikdy nepřestává.“ Ani tehdy, když ho svým hříchem odmítám. A právě tady je klíč k porozumění Boží spravedlnosti. Ona totiž vězí v tom, že Bůh respektuje vůli toho, kdo jej odmítá. Reaguje tedy právě opačně, než je nám, lidem přirozené: Pokud narazíme na něčí odpor – například rodič dítěte, je zcela běžné, že – u vědomí toho, co je pro dítě přece správné – rodič odpor dítěte „zlomí“.

 

 Když se tedy vrátím od této malé analogie ke vztahu Boha a jeho tvorů, pak můžeme sice klást otázku, jestli to Bůh s lidskou svobodu „nepřehnal“ – když ta vlastně umožňuje mu vzdorovat, ale rozhodně se už nedá říci, že by jeho milosrdenství vylučovalo spravedlnost. Naopak – i průchod spravedlnosti je tu náhle přímo umožňován důsledným naplňováním Božího milosrdenství.

Není to ovšem z Boží strany „zadarmo“. Víme z nesčetných svědectví Písma i odjinud, že Bůh – podobně jako ten otec v našem příběhu s Jeníkem – přesvědčuje, varuje, hrozí – a když není zbytí, tak i „pustí“ – tedy dá průchod spravedlnosti. Jenomže to všechno musí být „dotováno“ nekonečností Boží lásky. Vždyť právě v tom je rozdíl mezi mírou svobody, kterou svému dítěti může poskytnout lidský otec (i ten moudrý, o kterém byla řeč) a Otec nebeský: „Láska je nejmocnější právě ve své bezmoci,“ což snad napsala Edit Steinová. A já k tomu jen doplním: Ano – láska je tím mocnější, čím víc unese utrpení pro svého milovaného. Proto se Boží láska může jevit mnohdy tak bezmocná. Apoštolové by s vesnicí, kde je nepřijali, zatočili úplně jinak, než Ježíš. Ten jim však tvrdě připomene, že „nevědí, jakého jsou Ducha“. A normální hospodář by také plevel nenechal růst společně s pšenicí, jak radí Ježíš. Tahle Boží velkorysost je možná jen proto, že Bůh je schopen všechnu bolest způsobenou jednáním proti němu – tedy hříchem – unést svou láskou a dokonce jí proměnit v odpuštění.

Jenomže – tady ještě nemůžeme skončit, i když by se to docela nabízelo. Nemůžeme totiž obejít skutečnost, která nutně s tématem Božího milosrdenství a spravedlnosti souvisí – a která je vlastně protažením všeho, o čem jsme dosud hovořili, na věčnost. Ano, řeč bude o věčném zavržení, tedy o tom, co se při povrchním pohledu zdá úplně neslučitelné s Božím milosrdenstvím, ale co by vás, pokud jste už pochopili, že Boží spravedlnost je jen do krajnosti vystupňované Boží milosrdenství, zase tolik překvapit nemělo.

úplně ze všeho nejdřív si představte – a to co nejživěji – situaci, kterou už jistě každý z vás aspoň jednou zažil: jste v temné místnosti – v pokoji za staženými roletami, ve stanu, ve sklepě, v jeskyni – zkrátka někde, kde je málo světla a váš zrak se tedy musí krajně namáhat, abyste vůbec něco viděli. A teď – najednou se z toho ocitnete v prostoru zalitém světlem. Buď někdo rozsvítí silnou zářivku, do místnosti náhle proniknou paprsky slunce, ze stanu vyběhnete na poledním sluncem zalitou paseku. Jaká je vaše první reakce na tento vpád světla? Bolestí zavřete oči. Nejraději byste byli zpátky v té temnotě. Pobyt na tom žáru vám prostě způsobí velké utrpení. A přitom se na tom slunci šťastně může prohánět spousta vašich kamarádů, kteří se na něj ovšem dostali hezky pozvolna, bez onoho šokujícího přechodu mezi tmou a plným světlem.

O tom, co nás čeká po smrti – tedy jak bude naše existence vypadat „potom“ – se sice mnohé v lidové zbožnosti (i bezbožnosti) navykládalo, ale poctivá křesťanská teologie se vždycky držela upozornění apoštola Pavla z prvního listu do Korinta: Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují. (1Kor 2,9). Prakticky všechno, co nás může napadnout o našem bytí „potom“ – jsou jenom nepřiměřené fantazie. Pouze v jedné věci celkem měli křesťané od počátku jasno: naprosto rozhodující charakteristikou onoho bytí potom, kdy člověk projede branou smrti, je společenství s Bohem. A to – zase řečeno s apoštolem Pavlem – společenství tváří v tvář. Doufám, že si to nepředstavujete doslovně – to bychom zase byli u těch nepřiměřených fantazií. Tím má být v prvé řadě vyjádřeno, že zatímco teď nám Boha zakrývá celé stvoření, v němž se Bůh projevuje pouze nepřímo, a jen tu a tam jím probleskne paprsek jeho vlastního bytí, potom tahle zvláštní „hra na schovávanou“ skončí. Ona totiž má v tomto našem životě velmi důležitý smysl: my se jí velice pozvolna máme naučit právě pobývat v trvalé Boží přítomnosti. A když se vrátíme k tomu příkladu se sluncem zalitou loukou, je to docela pochopitelné. Tak, jako na přímé slunce si musí člověk postupně zvykat, musí si postupně zvykat i na sílu žáru Božího bytí – totiž samotné Lásky.

Nu a teď si představte, jakou perspektivu má člověk, který nejen nepokročil během svého života nijak k tomu, aby si aspoň trochu přivykl na pobývání v přítomnosti „neředěné“ Boží Lásky, ale dokonce ještě velmi mnoho pokročil na cestě od ní. Apoštol Jan zaznamenává, jak Ježíš o takových lidech říkal, že si „zamilovali tmu“. Ve 25. kapitole evangelia podle Matouše je vidět, že třeba i malý projev upřímné lásky může být tou „vstupenkou“ do Boží přítomnosti, díky níž pro nás pobývání v plné Lásce nebude nesnesitelnou bolestí. Nebudu teď vykládat o očistci – ale je docela dobře představitelné, že nějaká „přivykací kůra“ může většinu z nás, nikterak oslnivých přeborníků v lásce, čekat.

Jenomže co s takovým člověkem, který nejen po ničem takovém jako život v lásce netoužil a který pro něj skutečně nic ve svém životě neudělal, ale dokonce – který při onom nezastřeném setkání s Bohem poznává, jak hrozný život, promarněný z hlediska lásky, za sebou má. Je jako člověk, který dosud nosil masku – a nyní je nucen bez ní pohlédnout do zrcadla: to, co vidí, je odpudivý tvor, zcela usvědčený Boží krásou z toho, že ve svém dosavadním životě vsadil na naprosto špatnou kartu, který se teď hnusí sám sobě. Pobyt ve světle Boží Pravdy, Krásy a Lásky je pro něj nesnesitelný.

Dalo by se to přesto ještě nějak zachránit? Ano – kdyby navzdory všemu si takový člověk nechal od Boha odpustit ten svůj zpackaný, zlu zasvěcený život. Bůh je opravdu vždy a především milosrdný. Avšak pokud ani v tento rozhodující moment takový nešťastník v jeho milosrdenství neuvěří, pokud zaujme – v důsledku pýchy i zoufalství nad sebou – postoj: Ani Ty, Bože, mi nemůžeš odpustit tak příšerný život, pak jedinou, tragickou službou Božího milosrdenství vůči takovému člověku je, že splní jeho přání a propustí ho navždy ze své přítomnosti. Nebyla to „tvrdá Boží spravedlnost“, která jej k tomu odsoudila – byla to tvrdost jeho vlastní pýchy, ta ho k tomu odsoudila. A milosrdná Boží spravedlnost jen nechala průchod jeho zlem znetvořené svobodě, která už nedokázala důvěřovat Božímu milosrdenství – a bez toho nemohla v Jeho blízkosti dál žít, protože jí Boží blízkost působila nesnesitelná muka.

Možná vás teď napadá, že by „milosrdnější“ bylo tvora, který takto zoufale promarnil svou existenci, pro něhož to, co pro drtivou většinu je vrcholem štěstí – totiž věčné společenství s Bohem – je vrcholem trápení, „znicotnit“ – „anihilovat“. Lepší, než být v tak zoufalém stavu, je nebýt vůbec. Abychom tohle mohli přiměřeně posoudit, museli bychom ovšem být sami autory stvoření. Vědět, co je to stvořená svoboda ve své podstatě. Autory samozřejmě nejsme a nikdy nebudeme, takže tady nám nezbývá než důvěřovat, že Boží řešení je při vší té tragičnosti i pro takového nešťastníka lepší. Každopádně je nejmilosrdnějším naplněním jeho přání.

Samozřejmě nevíme, kdo ve skutečnosti se takto sám „tváří v tvář“ žáru Boží lásky zavrhne. Můžeme doufat, že to nepotká nikoho z našich drahých. Pokud je totiž opravdu dokážeme milovat, je skoro jisté, že se v přítomnosti ryzí Lásky budou cítit skvěle. Jistě také v tomto rozhodujícím momentě života každého z nás nepůjde ani o nějaké „zásluhy“, ani o splněné či nesplněné náboženské povinnosti. Půjde jen a jen o to, jak doma už budeme v lásce. K tomu nám ovšem můžou všechny ty povinnosti napomáhat. Je to, jako když máte zahrát klavírní sonátu. Nejde o jednotlivé figury, akordy či stupnice – jde o celek. Ale k jeho zvládnutí bývá velmi užitečné cvičit i ty jednotlivé figury, akordy či stupnice. To jsme se však už dostali k jinému tématu. To dnešní – Bůh milosrdný – a přece spravedlivý – se uzavírá.

 

P. Augustin Šváček OFMcap., Jiří Zajíc OFS