Originální text

«Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě.»
Jeremiáš 1,5

 

Od úsvitu stvoření byl každý z nás jedinečně vyvolen a povolán Bohem, aby naplnil Jeho poslání a podílel se na něm. Tato věčná a bezmezná Boží láska nás ujišťuje, že náš účel není ani svévolný, ani náhodný – je úmyslný a božský. Podpora povolání je hluboký duchovní úkol, který zahrnuje rozpoznávání a přijímání Božího volání v našich životech. Jde o pěstování kultury naslouchání a otevřenosti vůči vedení Ducha. Každé povolání je zakořeněno v Boží iniciativě a On trpělivě čeká na naši odpověď a šeptá nám do srdce slova Izajáše: «Povolal jsem tě tvým jménem» (Izajáš 43,1). Toto je hluboce osobní a specifické pozvání, zakotvené v Jeho bezmezné lásce.

Církev nás ve své moudrosti učí, že každý jednotlivec nese Bohem dané povolání, jedinečné povolání vepsané do jeho bytosti. Křtem je toto povolání povýšeno a zapojuje nás do poslání církve hlásat a žít evangelium.[1] Pro ty, kteří jsou povoláni k františkánskému charismatu, je pozváním žít evangelium podle ducha svatého Františka z Assisi. Františkánské povzbuzování povolání spočívá ve vytváření kultury, která povzbuzuje jednotlivce, aby naslouchali tichým vnuknutím Božího hlasu ve svém životě. Sám svatý František toto povolání slyšel v okamžiku hlubokého obrácení, což ho vedlo k přijetí života v radikální chudobě a službě.

Řehole sekulárního františkánského řádu začíná prohlášením, které odráží tuto božskou rozmanitost povolání: „Mezi duchovními rodinami, které Duch Svatý probudil v církvi, sdružuje františkánská rodina [...]“[2]. Toto povolání nás volá k jedinečnému ztělesňování evangelijních hodnot a k odpovědi na Boží volání jako Panna Maria, která se pokorně podřídila Boží vůli svým fiat: „Staň se mi podle tvého slova.“ (Lukáš 1,38).

Povzbuzování povolání je určeno těm, kteří objevili své povolání, a těm, kteří povolání stále hledají. Pro ty, kteří přijali výzvu následovat svatého Františka z Assisi, je nezbytné nadále prohlubovat svůj závazek žít v jeho stopách. Pro ty, kteří stále hledají, je důležité dát si čas na naslouchání a promyšlené reakce.

Ti, kteří mohou patřit do Sekulárního františkánského řádu

Katolíci žijící ve společenství s církví[3]:

• •         Laici (muži i ženy)
• •         Sekulární duchovenstvo (jáhni, kněží a biskupové)

Ti, kteří jsou vázáni trvalým závazkem k jiné řeholní rodině nebo institutu života, nemohou patřit do OFS.[4]

Úloha Ducha Svatého v povolání

Duch svatý je hlavním hybatelem v příběhu každého povolání. Duch působí jako božský hlas, který šeptá v hloubi srdce a vyzývá nás, abychom důvěřovali Božímu plánu a s odvahou a vírou vkročili do neznáma. Duch svatý je zároveň iniciátorem i podporovatelem. Je to Duch, který v nás probouzí první náznaky povolání, často skrze chvíle modlitby a rozlišování. Skrze modlitební rozlišování se musíme nechat vést Duchem a potvrzovat, jak to činil svatý František: „Toto je, co si přeji, po čem celým srdcem toužím.“[5] Jakmile člověk najde, co chce, pokračuje v tom, že „se denně dívá do toho zrcadla, jako královna a nevěsta Ježíše Krista, a neustále v něm odráží svou tvář“[6]. Rozlišování není jednorázová událost, ale celoživotní proces, který sladí naši vůli s Božím plánem. Když rozlišujeme, Duch se stává naším společníkem, osvětluje cestu před námi a poskytuje moudrost a jasnost potřebnou k rozhodování.

Jako sekulární františkáni jsme pozváni k hlubšímu spojení s Bohem skrze naše povolání. Stejně jako mladý Samuel, který potřeboval Eliho vedení, aby řekl: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá“ (1. Samuelova 3,10), i my potřebujeme duchovní učitele, modlitbu a společenství, abychom rozpoznali a přijali své povolání. Tato celoživotní cesta nám připomíná Ježíšova hluboká slova: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo.“ (Jan 15,16).

Povolání pohledem svatého Františka a dalších svatých

Svatý František z Assisi, když uslyšel Pánovo volání „Obnov mou církev“, si ho zpočátku vyložil jako pokyn k opravě fyzické struktury kostela San Damiano. Teprve skrze modlitbu a rozlišování pochopil, že jeho posláním je duchovně obnovit církev a inspirovat nespočet následovníků k životu v pokoře, pokoji a jednoduchosti.[7] Jeho povolání se zrodilo ze setkání s Kristem, které ho přimělo přijmout evangelium s jednoduchostí a radostí. František uslyšel Boží volání „Obnov mou církev“ a odpověděl s neochvějnou důvěrou a zasvětil se životu služby, pokoje a harmonie s celým stvořením.

Podobně svatá Klára z Assisi ztělesňovala františkánského ducha svou radikální chudobou a důvěrou v Boží prozřetelnost. Kráčela po Františkově boku jako maják světla a dokazovala, že povolání není o hledání slávy, ale o přijetí Kristovy pokory. Dalším inspirativním příkladem je svatá Alžběta Uherská, patronka Sekulárního františkánského řádu, která prožila své povolání královny tím, že zasvětila svůj život službě chudým a nemocným.

V moderní době svatá Marianne Cope ztělesňovala františkánské charisma tím, že se odvážně starala o malomocné na Molokai na Havaji. Její život byl svědectvím nesobecké lásky, zrcadlící Kristův soucit s lidmi na okraji společnosti.[8] Tito svatí nám připomínají, že každé povolání, ačkoli je jedinečné, je sjednoceno ve svém konečném cíli: přinést Krista světu. Povolání další sekulární františkánské světice, Gianny Beretty Molly (1922–1962), jasně zářilo skrze její oddané plnění každodenních povinností manželky, matky a lékařky. Jejím upřímným přáním bylo vytvořit skutečně křesťanskou rodinu. Gianna se proslavila svatostí svého života a svým mimořádným posledním aktem lásky, kdy se rozhodla obětovat svůj vlastní život za život svého dítěte.

Společným prvkem těchto svatých je jejich ochota říci Bohu „ano“ tváří v tvář nejistotě a důvěřovat, že jejich životy přinesou ovoce pro Království. Jejich příběhy nás povzbuzují k rozpoznávání našich povolání s trpělivostí a modlitbou, s vědomím, že Boží volání je přizpůsobeno naší jedinečné identitě a poslání.

Pochopení našeho povolání

Jak uvádějí Generální konstituce Sekulárního františkánského řádu: „Povolání do SFŘ je specifické povolání, které formuje život i apoštolskou činnost členů řádu. “[9]. Specifičnost našeho povolání spočívá v intenzitě toho, jak žijeme a sloužíme. Naše povolání je jedinečné v tom, že zahrnuje ducha svatého Františka a zároveň zůstáváme plně ponořeni do světa jako laici nebo sekulární duchovní. Existuje pět aspektů, které jsou zásadní pro pochopení našeho povolání: Život podle evangelia, Bratrství, Svědectví pokoje a spravedlnosti, Modlitba a kontemplace a Věrná přítomnost ve světě.

Mnoho členů však často těžko formuluje odlišnost svého povolání. To se někdy redukuje na seznam zbožných praktik nebo převyprávění života svatého Františka, což naše povolání činí ostatním vágní. Abychom tomu čelili, musíme hluboce pochopit a žít určující rysy našeho františkánského povolání a dovolit mu, aby se stalo přesvědčivým svědectvím pro svět.

Sekularita: Život podle evangelia ve světě

Jakožto františkánů je naše povolání zakotveno v sekularitě. Generální konstituce potvrzují: „Pro spiritualitu a apoštolský život členů SFŘ je charakteristický světský (sekulární) ráz “[10]. To znamená, že jsme povoláni budovat Boží království skrze náš každodenní život, pracovat ve světě a zároveň usilovat o dokonalou lásku. Sekularita nám umožňuje překlenout propast mezi posvátným a obyčejným a vnášet evangelijní hodnoty do každého aspektu života[11]. Sekulární františkáni by se měli neustále ptát Pána: „Co chceš, abych dělal?“[12].

Papež František ve svém projevu prohlubuje smysl našeho poslání: „Kéž je vaše sekularita plná blízkosti, soucitu a něhy. A kéž jste muži a ženami naděje, oddanými jejímu prožívání a také její organizaci, jejímu převádění do reálných každodenních situací, do mezilidských vztahů, do společenské a politické angažovanosti; živíce naději na zítřek zmírňováním bolesti dneška.“[13] Generální ministr Sekulárního františkánského řádu Tibor Kauser dále vysvětluje charakteristiky sekulárního františkánského povolání a odráží slova Svatého otce: „Sekulární františkáni jsou svobodní konat dobro; jsou vynalézaví a talentovaní; jsou citliví pro spravedlnost; respektují stvoření; hledají mír; hledají jednoduchá řešení; hledají minimum nástrojů, ale maximum soucitu a solidarity; a mají odvážnou mírnost a něžné odhodlán.[14] To ukazuje zrání v povolání a následování Krista, kamkoli jde.

Sekularitou myslíme, že naše poslání je výzvou k integraci víry a činu do každodenního života; naše poslání je vetkáno do závoje každodenních zkušeností. Každý okamžik se stává příležitostí k reflexi hodnot evangelia. Naše poslání tedy spíše než kázání slovy zahrnuje život způsobem, který inspiruje ostatní k hledání Boha. Je to přesvědčení, že žít evangelium znamená aktivně se zapojit do výzev světa.

 Podpora povolání

Podpora povolání zahrnuje vytváření povědomí a inspirování jednotlivců k zamyšlení nad tímto jedinečným povoláním žít evangelium ve světě. Jde o sdílení krásy, radosti a poslání františkánského charismatu, jak se vztahuje na náš život. Zkušenosti a statistiky ukazují, že podpora povolání je výsadou i odpovědností každého františkána. Článek 45 Generální konstituce uvádí: „Podporovat povolání do řádu je povinností všech bratří i sester a znamením životaschopnosti jednotlivých bratrských společenství. “[15].

Výzkum zdůrazňuje účinnost různých iniciativ, jako jsou zážitky „přijď a podívej se“, duchovní obnovy s tématem rozlišování a misijní příležitosti, při podpoře povolání. Moderní nástroje jako sociální média také hrají klíčovou roli v oslovování potenciálních kandidátů.[16] Nejpůsobivějším pozváním však zůstává živé svědectví členů bratrského společentví. Jak uvádí jedna zpráva: „Právě zkušenosti členů a způsob, jakým žijí řeholní život, měly největší vliv na rozhodnutí vstoupit do daného společenství“[17].

Autentická podpora povolání vyžaduje upřímný, modlitební a cílevědomý přístup, který respektuje jedinečnost povolání každého jednotlivce. Vyžaduje tedy odhodlání, důslednost a trpělivost. Tento proces je často přirovnáván k dílu rozsévače v Ježíšově podobenství. Jak si dobře pamatujeme z podobenství, výsledek setí závisel na půdě, na kterou zrno padlo. Pro nás to může znamenat, jak věrně jsme, jako František, povolávali k obnově církve. Inspirováni jeho příkladem také žijeme naše sekulární františkánské povolání být „svědky a nástroji jejího poslání mezi všemi lidmi a hlásat Krista svým životem a slovy“[18]. Pro nás musí podpora povolání odrážet charismata jednoduchosti, pokory a bratrství. Život a sdílení těchto hodnot autenticky ukazuje bohatství našeho františkánského způsobu života. Musí tedy pramenit z hluboké lásky ke Kristu a k církvi, z opravdové touhy pomáhat druhým najít jejich cestu a ze závazku kráčet s nimi po této cestě.

Ti, kteří cítí, že je Pán volá do Sekulárního františkánského řádu

by měli naslouchat Božímu hlasu, modlit se a hledat vedení.

Musí projít procesem formace. Formace probíhá ve fázích od okamžiku, kdy člověk cítí potřebu vstoupit do Sekulárního františkánského řádu, až do doby slavnostní profese, která není koncem cesty povolání, ale novým začátkem života v plnosti života v Kristu podle vzoru svatého Františka z Assisi. Naše pravé povolání je podrobováno zkouškám skrze náš život po složení trvalé profese.

Závěr

Naše povolání jako sekulárních františkánů je posvátným darem a hlubokou odpovědností žít evangelium ve světě s jednoduchostí, pokorou a radostí podle příkladu svatého Františka. Tím, že žijeme autenticky a radostně, nejen ctíme Boha, ale také inspirujeme ostatní k zamyšlení nad františkánským způsobem života. Naše povolání nás vyzývá, abychom byli živými svědky Kristovy lásky a proměňovali obyčejné zkušenosti v příležitosti k odrážení Boží přítomnosti. Modleme se za milost, která by prohloubila oddanost našemu povolání, abychom byli nástroji pokoje, lásky a naděje ve světě. Přijetím naší Řehole naplňujeme jedinečné poslání „obnovovat církev“ a přispívat k rozvíjení Božího království v našem sekulárním kontextu.

Kéž bychom se, stejně jako svatý František, neustále snažili obnovit církev – ne z cihel a malty, ale skrze životy proměněné evangeliem. Každý den je třeba pamatovat na cíl a vždy se dívat na začátek, držet se toho, co držíte, dělat to, co nyní děláte, a nepřestávat.