ÚVOD

Smrt, často považována za nejhoršího nepřítele, vzbuzuje strach v srdcích věřících i nevěřících. Nejistota kolem smrti je trvalým zdrojem úzkosti a zdůrazňuje její tajemnou povahu, kterou lze pochopit pouze skrze víru.

František, stejně jako mnozí jiní, se zpočátku potýkal s úzkostí a strachem ohledně smrti. Nakonec si však uvědomil marnost takových obav a uznal smrt za nevyhnutelnou součást života. S přijetím této reality se František vydal na transformativní cestu víry. Začal vnímat smrt nikoli jako obávaného protivníka, ale jako sestru – takovou, kterou je třeba přivítat a obejmout, a uznat její nedílnou roli v lidské zkušenosti.

Ve chvílích hlubokého boje, zejména během své slepoty a zážitků samoty, si František pěstoval hluboké spojení se stvořením. Začal vnímat všechno, včetně smrti, jako součást Božího stvoření – každý prvek si zaslouží úctu a chválu. Tato změna perspektivy mu umožnila ocenit krásu životních cyklů, což nakonec vedlo k uctivému uznání smrti jako zásadní součásti božské tapiserie existence.

Tím, že František uznává sestru Smrt spíše jako společnici než jako nepřítelkyni, vyzývá všechny, aby při jali realitu smrtelnosti. Tato perspektiva podporuje bohatší chápání života a smrti, povzbuzuje ducha vděčnosti za každý okamžik a uznání posvátnosti ve všech aspektech stvoření. Proměnou strachu ze smrti v oslavu života můžeme i my najít klid v nevyhnutelnosti naší pozemské cesty. Františkovo obrácení jako symbol umírání světu Zkušenost Františkova obrácení, stejně jako zkušenost mnoha svatých, byla poznamenána opuštěním sebe sama, aby se člověk soustředil na Boží vůli. Toto umírání sobě a světu nejenže přivedlo Františka k opravdové svobodě přijetí nebeského Otce jako svého jediného pokladu, ale také ho vedlo k neustálému hledání smyslu života a toho, jak by mohl lépe zemřít sobě, aby našel opravdovou radost v následování, lásce a službě Kristu. V rané fázi Františkova obrácení mu bylo jasné, že umírání sobě nemůže být pro křesťany nikdy volbou, ale radikální přeměnou, která vede k věčnému životu. Slavný akt, kdy se před všemi svlékl a poté prohlásil, že od nynějška je jeho pravým otcem Nebeský Otec, ilustruje, jak si František přál zemřít sobě, aby našel smysluplnější život v Kristu.

V této epizodě vidíme, že ve Františkovi umírá staré já a nové já ožívá (Jan 3,3-7; Ef 4,22-24). Ještě předtím, než si plně uvědomil, že chce přijmout evangelijní způsob života, František již chápal význam zapře ní sebe sama pro Krista. V raných fázích svého obrácení František zahájil celoživotní proces umírání sobě. Františkův akt zbavení se sebe sama měl bezpochyby duchovní, symbolický i fyzický význam v podobě umírání sobě samému. Byl to čin, který ilustroval Františkovo pevné přesvědčení o následování Krista. Zrání víry a odhodlání následovat evangelijní způsob života ho však nakonec dovedly k pochopení, že „umírat sobě sa mému“ znamená, že nikdo nemůže přijít ke Kristu, pokud není ochoten vidět svůj starý život „ukřižovaný s Kristem“ a začít s Ním znovu žít. František se postupně učí umírat sobě samému, přijímá malomocné, zříká se extravagantního životního stylu a znovu se rodí k novému životu pokání inspirovanému evangeliem. Když František přemýšlel o evangeliu, začal chápat, co to znamená: „Chceš-li jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ (Mt 16,24 a Lk 9,23).

František praktickým způsobem vyjádřil svou chválu Bohu, což ilustrovala jeho zvláštní a mimořádná náklonnost k Bohu Stvořiteli. Svatý Bonaventura ve svých spisech o životě svatého Františka z Assisi říká: „Poté, co František políbil malomocného a pak mu vložil peníze [do ruky], nasedl na koně, rozhlédl se kolem sebe na všechny strany a před ním se rozprostírala celá rovina a po malomocném neviděl ani stopy. Pak, naplněn úžasem a radostí, začal zbožně zpívat chvály Pánu s úmyslem odtud stoupat stále do větších výšin.“1

František: Od strachu k objetí smrti

Františkův pozdrav sestře Smrti je zakořeněn v lidském i duchovním chápání. Duchovní pochopení této lidské reality umožnilo Františkovi dosáhnout bodu, kdy nazval „smrt“ sestrou, které se nemohl bát, ale spíše uznával její přítomnost a realitu – sestru, kterou chtěl obejmout a s níž byl v míru, protože skrze ni lze přejít k plnosti života.

Tento křesťanský přístup obnovuje naději a poskytuje nový pohled na život. František poprvé zažil blízkost smrti během války; bál se smrti, ale během své cesty obrácení, když přemýšlel a meditoval o Písmu, se začal smiřovat se smrtelností a smrt vnímal jako krok ke vzkříšení.

V prvním i pozdějším Listu sv. Františka kajícím bratřím a sestrám (všem věrným křesťanům) je jeho přístup spíše ze strachu, hrozeb a nevyhnutelnosti. V těchto výzvách je Františkův postoj ke smrti negativní, ale jak pokračuje v hlubokém hledání smyslu života, rozvíjí zralé chápání smrti jako cesty k věčnému životu, což je názor silně ovlivněný jeho hlubší láskou k Písmu.

Jak se dále modlil a rozjímal nad Písmem, zejména nad umučením a zmrtvýchvstáním Ježíše, jeho strach a hrůza ze smrti pomalu, ale jistě začaly mizet a začal chválit Boha slovy: „Chválen buď, můj Pane, skrze naši sestru tělesnou smrt, před níž nikdo živý nemůže uniknout.“2 Františkovy chvály vyrostly z plného uznání, že jsme smrtelníci, ale především z jeho vnitřního duchovního vědomí a uvědomění si, že jako lidské bytosti jsme spojeni s naším Stvořitelem a patříme Jemu. František tedy pochopil, že ani smrt, ani hrob nám nikdy nezabrání v tom, abychom zůstali ve vztahu s Bohem, ani nás od Něho neoddělí (Řím 8,38-39). Křesťanská víra se soustředí na tuto skutečnost: smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Tak, jako biologická sestra, od které se odloučíme, když se vdá a začne nový život, tak nás tělesná smrt odděluje od pozemského života a umožňuje nám vstoupit do nebeského života.

Proč chválit smrt?

Pro Františka byla smrt přirozeným jevem života a součástí Božího plánu pro lidstvo a takový jev zažívají všechny stvořené bytosti. Dosažení takového porozumění však vyžaduje zralost víry, která mu v jeho případě umožnila vidět a nalézt ve stvoření skutečný projev Boží lásky, který smrt nikdy nezruší. Stejně jako lidské sestře se smrti nelze nikdy vyhnout ani se jí bát, protože její přítomnost je skutečná a musí být přijata. Smrt je realita, kterou nelze popřít. Jak se s ní vypořádat, je úplně jiná otázka. Pro Františka bylo přistupování ke smrti s chválou vrcholným aktem víry ve vzkříšeného Pána. Byla to cesta víry, která Františkovi umožnila dosáhnout bodu, kdy dokonce chválil Pána i při konfrontaci se smrtí.

Pro Františka bylo nejlepším způsobem, jak čelit smrti, nejprve uznat její přítomnost a poté se od strachu po sunout ke křesťanské naději, která vyplynula z celoživotního hledání Boha v jeho životě – hledání, které se rozvíjelo skrze pozornost k tomu, co od něj Bůh žádal. Františkovo neustálé přemýšlení o Boží lásce, mu pomalu, ale jistě, umožnilo najít nový smysl života. Setkal se s Boží přítomností v celém stvoření. V jistém smyslu František pochopil, že smrti se nevyhnutelně nelze vyhnout; proto ji uznal, přijal a chválil.

Ale proč chválit něco, co vás odřízne od pozemských radostí a potěšení? František během svého obrácení okamžitě pochopil, že musí zemřít všem pozemským potěšením a přijmout Boha. Slavná epizoda, kdy se svlékl a odvážně přijal Nebeského Otce, znamenala jeho první únik z materiálního bohatství a vstup do nového života plného naděje na jistou budoucnost, která je z lidského pohledu nevysvětlitelná. Bylo jasné, že později František dokázal pochopit, že tělesné smrti by se neměl bát, protože jeho obrácení již bylo poznamenáno „umíráním sobě“, které ho přiblížilo k Bohu.

„Umírání sobě“, v němž se zřekl svého dřívějšího způsobu života a přijal novou existenci zaměřenou na Boha. To ho osvobodilo od světských lpění a proměnila jeho pohled na fyzickou smrt, což mu umožnilo žít v radostném očekávání věčného života s Bohem. Jeho oddanost dodržování svatého evangelia a přijetí chudoby ztělesňovaly tento neustálý akt umírání pro svět. Takže v očekávání své fyzické smrti se neměl čeho bát ani se čeho obávat, než chválit a vítat svou milovanou sestru Smrt, která mu umožní konečně být s Bohem, kterého miloval a s nímž toužil být.

Chvály smrti jako forma vděčnosti pro Františka z Assisi

František, který se vydal na cestu pokání, okamžitě pochopil důležitost chvály Boha za všech životních okolností, radostných i bolestných. Bezpochyby mu trvalo nějakou dobu, než dosáhl takového okamžiku chvály, jak víme, že Píseň tvorů byla napsána téměř na konci jeho života.

Nicméně takové chvály byly výsledkem neustálého obrácení, udržovaného jeho neustálou kontemplací a díkůvzdáním Bohu za to, že je tvůrcem vesmíru. Jeho hledání Boha ho vedlo k hluboké kontemplaci a lásce ke stvoření. Přijetí smrti svatým Františkem lze vnímat jako vrcholný projev jeho lásky k Bohu a stvoření, protože smrt vnímal jako přechod k úplnému spojení s Bohem. Toto chápání vyplynulo z jeho přístupu k životu s ohledem na to, co Bůh stvořil.

Jeho příkladný životní styl chudoby a pokory, spolu s jeho silným vztahem k Bohu, stvoření a lidstvu, ilustruje život prožitý v přípravě na věčné spojení s Bohem. Tato perspektiva umožňuje interpretaci smrti jako přechodu ke konečnému naplnění a hlubokého vyjádření vděčnosti za dar života. Je to však perspektiva – pohled, který mohou pochopit pouze věřící v Boha života. František chápal, že pohled na smrt je hluboce spjat s vírou v Boha života. Smrt pouhá označuje konec pozemské existence člověka a představuje vyvrcholení jeho času pro přijetí nebo odmítnutí božské milosti, jak se projevila skrze Krista. Proč tedy nechválit Boha za takový konec přechodu z pozemské pouti k novému vstupu do života v radostném spojení s Bohem?

Celá myšlenka Františkova konání pokání měla eschatologický pohled na dobu po smrti; to znamená, že bez prostředně po smrti čelí každý člověk soudu na základě svých skutků víry týkajících se stavu jeho duše v době smrti. Člověk může vstoupit do nebe, pekla nebo očistce.3 Jeho strach ze smrti mohl být způsoben takovým teologickým učením, ale jeho kajícný životní styl mu pomohl pochopit myšlenku, že smrt je proměna – brána k věčnému životu a spojení s Bohem – takže je hodna chvály. Františkova duchovní cesta mu pomohla uvědomit si, že křesťanský pohled na smrt je zakořeněný v naději, a základem této naděje je zmrtvýchvstání Ježíše Krista, slibující, že i věřící se budou podílet na Jeho vítězství nad smrtí.

ZÁVĚR

Neexistuje lepší způsob, jak přijmout smrt jako součást života, než dovolit si mít autentickou touhu vstoupit do osobního vztahu s Bohem jako zdrojem života. Křesťané založili své chápání smrti na víře v Písmo, kde si uvědomili, že smrt je nikdy neoddělí od Boží lásky v Kristu (srov. Řím 8,38-39). Uprostřed reality smrti se křesťané neustále drží naděje na nový život.

František musel projít konverzí, aby pochopil, že smrt nemůže být hrozbou ani koncem lidstva, protože ne má konečné slovo, ale že Boží láska má moc ji přemoci. K pochopení této reality je však zapotřebí víry: že smrt je definitivně poražena vzkříšením Ježíše Krista. Skrze jeho vzkříšení je křesťanům nabídnuta naděje na věčný život, protože Ježíš zvítězil nad hříchem a smrtí a dal lidstvu nový přístup k životu. František přijal Písmo svaté a dovolil mu proměnit jeho duchovní život, aby vstoupil do hlubokého vztahu s Bohem a stvořením, a zašel tak daleko, že svůj strach ze smrti změnil v radostné přijetí smrti jako sestry, která dává celému věřícímu lidstvu příležitost vstoupit do plnosti života.

Pokoj a dobro!

---

1- https://www.ecatholic2000.com/bonaventure/assisi/francis.shtml, ŽIVOT SVATÉHO FRANTIŠKA Z ASSI SI, Svatý Bonaventura, Přeložil E. Gurney Salter 1904 E.P. Dutton, New York, USA.

2-František z Assisi [František z Assisi, „Chvalozpěv stvoření“ 12, František z Assisi: Rané dokumenty, ed. Regis J. Armstrong, J.A. Wayne Hellmann a William Short (New York, NY: New City Press, 1999–2001), s. 114.

3- Papež Benedikt XVI., Spe salvi, Encyklika biskupům, kněžím a jáhnům, řeholníkům a řeholnicím a všem laikům o křesťanské naději, 45

Překlad: Markéta Terezie Kubešová