Život a divy sv. Pacifika - 4
Matějka, Pacifik OFMCap.
V minulé části jsem se krátce zmínil trýznivých nemocech, které světce pronásledovaly, i o podivuhodné trpělivosti a bezstarostnosti, s jakou on se se svými trápeními vyrovnával. Řeč ale ještě nebyla o jeho nejznámějším postižení, kvůli kterému nesl hanlivou přezdívku »il SORDO« neboli »Hluchoň«1.
Již jsme poznali, že sv. Pacifik byl již od noviciátu mužem hluboké vnitřní modlitby. Jak však přibývaly roky života, narůstala vedle dalších nemocí také jeho slepota a hluchota, takže se světec stále více stahoval do svého vnitřního světa a stále intenzivněji se nořil do kontemplativní modlitby, ve které nacházel velkou útěchu a posilu. Klášter, ve kterém žil, jako by pro něj skoro přestal existovat. Znal z něj již jen svou celu, kostel, chodbu, schodiště, refektář… Neměl totiž ve zvyku bezcílně či ze zvědavosti bloumat po klášteře a pro lásku k samotě se nezajímal ani o to, co se dělo ve městě.2
Jeho nedoslýchavost byla často zdrojem nekonečných konfliktů s kostelníkem, které se nám s odstupem času jeví jako humorné. Kostelník totiž trval na tom, že tzv. stupňové žalmy na počátku mše svaté je nutné podle Římského rituálu recitovat střídavě, tj. jeden verš kněz a druhý verš ministrant. A vytýkal br. Pacifikovi, že „táhne jak rychtářova kobyla a není k zastavení“, protože byl pořádně nahluchlý, a tak nečekal na nic a recitoval si o sto pryč. Kostelník se kvůli tomu mohl zbláznit. Křičel, stěžoval si u kvardiána, dělal scény a nic mu to nebylo platné. Když se představený snažil kněze hájit, že špatně slyší, kostelník znovu křičel: „A proč tam tedy mám tajtrdlíkovat a zbytečně se namáhat s recitací, když on mě stejně neslyší a v kostele není ani noha?“ Představený však naznal, že snad přece jen není zbytečné namáhat se, když jde o správné liturgické slavení, a tak šel k br. Pacifikovi a připomenul mu to »střídavě« předepsané rituálem. Br. Pacifik při těchto pravidelných scénách vždy vyslechl výtky od představeného s odkrytou kapucí, mlčky a s výrazem pochopení, pak poklekl, políbil zemi a šel si po svých. Nebránil se ani nikoho neobviňoval. Konec konců, proč se bránit, když celá věc byla v rukou Páně, který je pomocníkem malých a slabých a obhájcem vdov a sirotků, jak se o tom píše v žalmech. Zpíval o tom přece každý den ze svého opotřebovaného breviáře, ve kterém už na jeho oblíbených místech bylo mnoho písmen setřených stálým používáním, takže musel strany vyztužit papírem a dopsat text perem. Používal k tomu dva inkousty: červený na rubriky a černý na text. Jeden z takto obnovených oblíbených žalmů zní: „Miluji Hospodina, protože slyšel křik mé modlitby. Hospodin chrání pokorné. Byl jsem ubohý, a on mne zachránil. Navrať se, má duše, do svého míru“ (Ž 116 [114]).3
Nedoslýchavost br. Pacifika byla zdrojem úsměvných konfliktů i v běžném komunitním životě. Očitý svědek P. Severino z Jesi vypověděl, že „jednoho dne po skončení kompletáře (tj. modlitby před spaním) služebník Boží P. Pacifik po odchodu z chóru poklekl před oltářem sv. Kříže, který je v poslední kapli hluboko v kostele, a modlil se tam nějaké ústní modlitby. Protože však byl silně nahluchlý, modlil se dost nahlas. V té době se místní kvardián P. Alberto z Morro Valle modlil v chóru a velmi ho rozhněvalo, že je takto rušen v modlitbě. Nasupeně se tedy rozběhl do kostela, chytil br. Pacifika za ramena a zacloumal s ním tak prudce, že ho málem povalil na zem, a křičel na něj, že se má modlit potichu. Služebník Boží to příkoří snesl beze slova, jenom sepjal ruce, políbil zem a prohlásil: 'Budiž pro lásku Boží'. A k údivu všech přítomných ihned s naprostým klidem pokračoval v modlitbě a se všemi, kdo se modlili poblíž, se stala podivná proměna, že ačkoli se vůbec nemodlil potichu, najednou to nikomu nevadilo.“ Naopak všichni cítili pohoršení nad jednáním svého kvardiána, který byl dosti podrážděný v důsledku několika neúspěšných operací břišní kýly, která mu působila značné bolesti.4
Dva z členů komunity, kteří byli svědky této epizody, vedli spolu o den později tento rozhovor: „Dělám si starosti,“ řekl. P. Vito, který byl lektorem teologie. „Obáváte se snad o zdraví P. Pacifika?“ zeptal se P. Severino z Jesi. „Ne, nebojím se o něj, bojím se o nás.“ „Co tím chcete říci?“ „Vždyť víte, kolik úsilí nás to stálo, abychom zde dosáhli zřízení domu modlitby.“ „To vím,“ odvětil P. Severino, „proto vás tu také udělali prvním kvardiánem.“ „Avšak dům modlitby neudělají cáry papíru ani dekrety. Boží věci mohou uskutečnit jedině lidé svým životem.“ „Jestliže se dějí epizody tohoto druhu, jsme ještě stále na začátku. To chce trpělivost. Pán nám odpustí a pomůže.“ „Pán nám již pomohl. Sv. stolec nám dal stanovy a provinciál povolení. A navíc nám Pán dal živý příklad usebranosti právě v P. Pacifikovi.“ „To je pravda. On je dobrým příkladem pro nás všechny. A my nejen, že ho nenapodobujeme, ale dokonce jej pronásledujeme okřikováním, cloumáním a posměšnými přezdívkami. Říkáme o něm, že je bez rozumu, skoro nejí a protože jeho noční bičování důtkami z železných článků a z koňských žíní zní jako rachot povozu jedoucího po kamenné dlažbě. Kvardián si z něj s oblibou tropí žerty a zesměšňuje jej přede všemi a tvrdí, že je to proto, aby zkoušel jeho trpělivost. A jen si pomysli, že P. Pacifik mu vždy odpovídá jen s úsměvem. A právě to mi dělá starosti. Jestliže on se nebrání, nutí Boha, aby se postavil na jeho obranu. Bojím se, že Pán si vezme nazpět svůj dar…“5
P. Vito, který se takto zastával P. Pacifika, byl učený a zbožný řeholník. Když o něco později zemřel, stala se zvláštní věc, o které mnozí soudili, že souvisela s jeho vztahem k P. Pacifikovi: Ačkoli bylo veliké teplo, na jeho mrtvé tělo nesedla ani jedna moucha. Dokud byl totiž živ, nesnesl ani náhodou, aby mu nějaká moucha sedla na nos…6
Zato s P. Albertem, který byl na Božího služebníka tak nevrlý, se stala podivná věc. Když v roce 1734 umíral, ve smrtelné křeči se mu ruce zauzlovaly do provazu, takže ho nemohli uložit do rakve. Kvardián tedy musel přikázat zemřelému: „P. lektore, přikazuji vám, pusťte ten provaz.“ A vzápětí se ruce zemřelého staly ohebné, takže mohl být bez obtíží vyproštěn a uložen do rakve.7
Světec se svým tělem zacházel opravdu velmi krutě, protože se domníval, že právě toto je nejlepší cesta, jak nepodlehnout vášním a svodům těla a být dokonale poslušný Boží vůli. Jeden spolubratr kvůli jeho nočním úkonům kajícnosti byl nucen se přestěhovat na jiný konec kláštera, protože nemohl usnout, když se br. Pacifik bičoval na cele. Světec proto začal vyhledávat odlehlá a skrytá místa, jakými v noci byl např. kostel. Zde plnily noc jeho vzdechy lásky, kterými se toužil připodobnit k ukřižovanému a mučenému Kristu z lásky k Božím tvorům, kterým hrozí, že promarní svůj život a nebudou spaseni. Zvláštní bylo, že ačkoli při těchto kajícnostech ztrácel dosti krve, nikdy jí neměl nedostatek. Jeho rány po bičování se podivuhodně zacelovaly a zase otvíraly. Tak to bylo po celý život. Všude kudy chodil, míjel vyobrazení Ukřižovaného. Potkával jej v chóru, na oltářích, na průčelí kostela a na moha jiných místech. To jej utvrzoval v trpělivosti a probouzelo v něm žízeň po utrpení, kterým je možné skládat náhradu za hříchy tak mnoha lidí. Jeho utrpení bylo nepřetržitým darem lásky Kristu ukřižovanému a celopalem lásky, kterým se vnořoval do tajemství Božího života.8