Pospíšil, Ctirad Václav OFM

NOVÉ KNIHY

V  druhém čtvrtletí 2004 vyjde v nakladatelství Vyšehrad český překlad Bonaventurova díla „Breviloquium“. Je to první verze díla v některém ze slovanských jazyků. Český text je v příloze doplněn latinským originálním zněním. Čtenář bude mít k dispozici také rozsáhlou úvodní studii, jejímž autorem je C.V.Pospíšil OFM, který je také překladatelem zmíněného spisu. V následující studii se zamýšlí nad názvem díla:

Breviloquium a IX. hlava Potvrzené řehole

         Bonaventurova (1217-1274) úloha v dějinách Řádu menších bratří někdy bývá charakterizována tak, jako kdyby byl druhým zakladatelem společenství. Z biblických dob máme pro toto tvrzení přinejmenším dva příklady. Abrahám je praotcem Izraele, ale dovršení zrodu vyvoleného národa je spjato s Mojžíšem. Ježíš Kristus je Spasitel člověka a zakladatel církve, ovšem domyšlení jeho díla a uvedení do života je velmi úzce spjato s myšlenkovým odkazem především Pavla z Tarsu, ale také apoštola Jana a dalších apoštolů a jejich spolupracovníků a žáků. Stavět Mojžíše proti Abrahámovi nebo Pavla proti Kristu je holý nesmysl stejně jako Bonaventuru proti Františkovi. To, jak Bonaventura dává definitivní tvar leckdy těžko uchopitelnému charismatu Chudého z Assisi, se projevuje v celé řadě věcí, my dnes upřeme pozornost na to, jak Serafický doktor rozvinul Františkovy pokyny týkající se kazatelství. Rozhodně se nejedná o věc podružnou, neboť ideál prvotní františkánské komunity lze popsat také jako touhu po apoštolské formě života, která je s hlásáním evangelia bytostně spjata. 

                O kazatelích se hovoří v deváté hlavě Potvrzené řehole svatého Františka a bratřím, kteří se připravovali na kazatelskou službu a nemohli studovat na univerzitě,[1] věnoval náš mistr dílo, jehož titul zní poněkud nezvykle: „Breviloquium“. Tento spis vznikal v roce 1257 v Paříži. To byl pro našeho mistra rok zásadních změn. Na jedné straně se stává mistrem a byl přijat do kolegia profesorů na pařížské univerzitě (12.8.1257), na druhé straně byl počátkem února téhož roku zvolen v Římě na generální kapitule nejvyšším představeným celého Řádu. O této poslední skutečnosti se dozvídá počátkem dubna, protože cesta z Říma do Paříže trvala zhruba dva měsíce. Bonaventura musel v Paříži čekat na svou inauguraci, protože pro postavení františkánů na pařížské univerzitě byla jeho profesura zásadní věcí. Znamenalo to, že františkáni mohli oficiálně mít svou vlastní katedru. Jako zvolený generální ministr však náš mistr[2] nezahálel a sepsal především pro své spolubratry „Breviloquium“, tuto relativně stručnou příručku pochopitelně mohli používat i jiní.

            Proč ale náš mistr zvolil právě tento nezvyklý titul (Breviloquium – Krátkomluvení)? Proč se dílo nejmenuje kupříkladu „Compendium theologiae“, jak to o zhruba deset let později udělal svatý Tomáš Akvinský? Odpověď se skrývá právě v deváté hlavě Potvrzené řehole:

„Napomínám a vybízím tyto bratry, aby ve svých kázáních mluvili slovy promyšlenými a ryzími, aby sledovali prospěch a vzdělání lidu, aby mu připomínali hřích a ctnosti, trest i slávu, a to stručnými slovy, protože krátce mluvil Pán na zemi (srov. Řím 9,28).”[3] ”… quia verbum abbreviatum fecit Dominus super terram.”[4]

            Citovaná devátá kapitola Potvrzené řehole hovoří o bratřích, kteří chtějí kázat lidu. Vazba mezi Breviloquiem a devátou hlavou Potvrzené řehole je tudíž nabíledni. Narážka obsažená v titulu Bonaventurova kompendia musela být každému františkánovi zřejmá, protože podmínkou složení slibů poslušnosti, čistoty a chudoby spolu s životem podle evangelia byla zkouška z řehole, kterou musel adept znát nazpaměť.[5] Výraz „Breviloquium“ je ozvěnou a rozvinutím „Verbum abbreviatum“ z deváté kapitoly Potvrzené řehole. Řešil se tím jednak problém kvalitní formace kazatelů, jednak také problém zkoušky adeptů kazatelské služby, která se podle ustanovení deváté hlavy Potvrzené řehole měla odehrávat před generálním ministrem Řádu. Při enormním počtu bratří a při rozšíření Řádu po celé tehdejší západní a střední Evropě to bylo technicky téměř nemožné.[6] Jestliže se zkouška odehrávala podle „Breviloquia“, byl adept školen a prověřován podle měřítek stanovených nejvyšším představeným, i když tento nebyl osobně přítomen.[7]

            Na první pohled by se zdálo, že „Verbum abbreviatum“ se vztahuje ke krátkosti a sevřenosti kázání. Tomu by odpovídala i relativní krátkost a syntetičnost samotného Breviloquia. Jak ale pojímal tento výraz Serafický doktor? Odpověď nacházíme v jeho „Výkladu Potvrzené řehole“:[8]

„Tato krátkost nevylučuje…, aby promluva byla delší, neboť Pán sám někdy hovořil dlouho, jak je to patrné ze třinácté kapitoly Janova evangelia[9] a z páté kapitoly Matoušova evangelia. Požadovaná krátkost znamená shrnutí všech příkazů Zákona do jediného Krista, dále zrušení bývalých obřadních předpisů a mravních doporučení, takže krátkost je láska, která v sobě obsahuje celý Zákon.[10] Obecně vzato však platí, že je třeba se snažit i o stručnost, protože zdlouhavost obtěžuje posluchače, a tak mnohé odrazuje od naslouchání.”[11]

            Je patrné, že podmětem klíčové citace z Nového zákona „Pán“ není míněn Kristus, nýbrž Bůh, jak to konec konců odpovídá Řím 9,28.[12] Verbum abbreviatum je pak jednoznačně vtělené Slovo, „Verbum incarnatum“. V souvislosti s tím, co říká devátá hlava zmíněné řehole, Bonaventura aplikuje ono zkrácení na jakési shrnutí a dovršení Zákona do přikázání lásky k Bohu a k bližnímu (srov. Mk 12,29-31 par). Uvedené shrnutí Zákona do jednoho člověka a jeho životního příběhu se děje na základě tak zvané „recapitulatio“ pocházející z myšlenkového odkazu Ireneje z Lyonu.[13] Bonaventura tento princip dobře znal, jak to dokládá jeho relativně často opakované tvrzení, že ve vtěleném Slovu Bůh vyslovil sebe jako Otce, Syna a Ducha svatého a zároveň všechno ostatní,[14] a to v jakési zkrácené podobě. Výraz Breviloquium tudíž představuje nejen narážku na devátou hlavu Potvrzené řehole, ale také na základní christologické ladění celé Bonaventurovy teologie pojímané jako moudrost, která imituje a pokouší se vyslovovat a zpřítomňovat Boží Moudrost. Vzhledem k deváté hlavě řehole zase platí, že františkáni by měli kázat především Krista a jeho etickou nauku shrnutou v přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.

            Odpovídá Bonaventurova interpretace záměru Františka z Assisi? Zdá se, že můžeme odpovědět kladně, neboť obdobný přístup ke zkoumané tématice je patrný u řady církevních otců i středověkých autorů. Pokud se jedná o přikázání lásky k Bohu a k bližnímu, vnímají ho jako zkrácenou podobu Zákona: Origenes,[15] Cyprián,[16] Bazil,[17] Jeroným,[18] Rupert z Deutzu,[19] Petr Lombardský,[20] Aelredo z Rielvaux[21].

            Svědků identifikace „Verbum abbreviatum“ s vtěleným Slovem je pochopitelně také celá řada. Jmenujme alespoň Bernarda z Clairvaux.[22] V podobném slova smyslu hovoří například Garnier z Rochefort.[23] Tomáš Akvinský sice přichází na scénu až o několik desetiletí později než František z Assisi, dokládá však trvání této interpretační tradice a v úvodu svého díla „Compendium Theologiae“ (1265-1267)[24] velmi dobře shrnuje její jednotlivé aspekty. „Verbum abbreviatum“ je v první řadě vtělené Slovo, které přišlo pro naši spásu, což se vzhledem k víře projevuje v článcích vyznání víry, vzhledem k naději v modlitbě Otčenáš, vzhledem k božské ctnosti lásky ve shrnutí přikázání Zákona do svrchované normy lásky k Bohu a k bližnímu.[25]

František znal řadu textů církevních otců a středověkých autorů z denní modlitby církve – breviáře, byl rovněž vnímavý k všeobecně rozšířeným míněním, a tak lze mít za to, že i on pojímal „Verbum abbreviatum“ jako „Verbum incarnatum“ a jako souhrn spravedlnosti obsažený v přikázání lásky k Bohu a k bližnímu.  Mělo by tedy platit, že Bonaventurův výklad deváté kapitoly Potvrzené řehole v zásadě zvýslovňuje interpretační tradici, která stojí za slovy Františka z Assisi.[26]

Určitým potvrzením našeho závěru stran vypovídací hodnoty Františkova výroku v deváté kapitole Potvrzené řehole by mohla být časová souvislost mezi dvěma událostmi. Práce na zmíněné řeholi se slavnostně uzavřela dne 29. listopadu 1223, kdy ji papež Honorius III. potvrdil.[27] O necelé čtyři týdny později František slavil doposud nezvyklým způsobem Vánoce v Greccio[28] v jeskyni a u jeslí.  Vtělení a kenoze Slova má v interpretační tradici „Verbum abbreviatum“ nepřehlédnutelné souvislosti také s oslavou Ježíšova narození, a proto bychom mohli Františkovo jednání v Greccio vnímat jako určitou formu oslavy tajemství vtěleného Slova, které se učinilo v lidské přirozenosti „Slovem zkráceným“.

Vzhledem k interpretační tradici týkající se „Verbum abbreviatum“ je třeba si položit ještě jednu otázku: Nemá výraz „Breviarium romanum“,[29] který se objevuje za Inocence III., také určité myšlenkové souvislosti právě s „Verbum abbreviatum“? Víme přece všichni velmi dobře, že breviář – modlitba církve je také modlitbou Kristova těla, modlitbou nejen skrze Krista, ale také v Kristu. Teologicky jednoznačně platí, že název breviář je v naprostém souladu s interpretační tradicí „Verbum abreviatum“. Skutečnost, že již za Františka se bratři modlili hodinky podle římského breviáře ustanoveného Inocencem III. v roce 1216, ukazuje nejen na sepětí společenství s Petrovým nástupcem, ale zpětně opět potvrzuje, že Bonaventurův výklad deváté kapitoly Potvrzené řehole ladí s tím, jak tato slova pojímal František a prvotní generace františkánů. Ze souladu mezi „Breviloquiem“ jako modelem františkánského kazatelství a breviářem můžeme vyčíst další duchovní skutečnost: není možno správně hlásat „zkrácené Slovo“ – Krista, pokud to není spojeno s modlitbou „zkráceného Slova“ – breviáře.

                                                                                  Ctirad Václav Pospíšil OFM