Urban, Jan Ev. OFM

Budete zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost. …

Vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme

(Jan 16,20.22)

Vzpomeňme si, jak často jsme v určité tísni,  čeká nás nějaká těžkost anebo  ztrácíme něco milého – situaci, člověka, práci nebo něco jiného.

Spasitel nám v evangeliu podle Jana připomíná radost. Tohoto slova se dnes chytají mnozí, kteří poukazují na to, že tato radost je už  nyní splněna a splnitelná, jako by už byla vlastní křesťanství.

Ale vidíme z celého evangelia, že nejde o radost na tomto světě. Křesťanství není radostí zde, ale radostí  v naději.

Zdá se, že v tom je jakési znejistění, zeslabení.  Záleží však na víře. Čím máme větší jistotu Bohem a Kristem, tím je tato radost mohutnější a větší než každá jiná radost v tomto světě a životě.

Ve chvílích smutku, v situacích bezradnosti a bezmocnosti, do kterých se v životě dostáváme,  se ptáme, co máme dělat, jaké je východisko z takové neradostné situace. Jak nám může být vrácena radost?

Vždy máme poslední jisté, velké útočiště, trvalou radost, která je za vším. Čeká nás nakonec a je nezměrná, je nesmírná. Radost neodnímatelná, radost, „kterou vám nikdo nevezme“. Radost z Krista. Tu sice budeme požívat v budoucnosti, ale myslím, že každý už při vzpomínce, že ho čeká taková radost, cítí jakoby její zpětný odlesk. Už nyní ho potěší naděje, že tato radost je jistá před námi a že potěší navzdory  všem smutkům. A to je pravá křesťanská radost již zde. Záleží však na tom, umět ji tak živě prožít, aby měla už nyní sílu.

Jak si tedy zachovat radost a aby nám ji nikdo nevzal? Aby i naše pozemské radosti nebyly pouty, že bychom byli smutní, když nám budou odňaty?

Uvažme, že asi největší radostí na tomto světě je nejsvětější Eucharistie, oběť Kristova.  Třeba i ta nám může být vzata, a dokonce nám bude vzata, neboť Eucharistie nebude ve věčném životě, protože je prostředkem viditelné Kristovy přítomnosti a jeho Obětí zde a nyní.  Jak si tedy  zachovat radost?

Jde právě o to: Aby naše pozemské radosti nebyly pouty, které nám berou radost, když nám jsou odňaty. A umět si být stále živě vědom Krista Ježíše, naší naprosté budoucnosti, která je v Bohu a která je neporušitelná, a která září zpět do tohoto světa. Proto když nyní máme radost založenou na budoucím životě v Kristu, pak nám ji nikdo nemůže vzít.

Přemýšlel jsem, co je k tomu potřeba, abychom při tísni a ve smutcích dovedli vždy najít opět nejhlubší, nejspodnější radost svého života a ducha. Je k tomu potřeba jednoho:

a) kontemplace – umět vidět, umět nade všechno a za vším stále vidět Krista. Neztrácet ho. Čeká nás, přijde k nám. Druhý příchod Kristův je naše naděje a jistota. Toto mít v sobě živé – je záruka radosti, kterou nám nikdo nevezme. Je totiž věčná.

Být si toho vědom by možná nestačilo. Je potřeba ještě druhé věci:     

b) sebevlády.  Umět se ovládat. Člověk sebe více může vědět: jsem v Kristu věčně blažený. Ale když přesto lnu k něčemu nynějšímu, co mi může být vzato,  a neumím se ovládnout, pak ovšem mi tato radost mnoho nepomůže, protože mě víc poutá nějaká přítomná radost. Když k něčemu nezřízeně lneme, když se neumíme ovládat, když se oddáváme přítomné radosti, ruší to jistotu věčné radosti.

Tedy druhá praktická podmínka pro život je, abychom dovedli brát jisté a pevné útočiště ve věčné radosti v Kristu, abychom uměli ovládnout přítomnou přilnutost k něčemu, co nám může být vzato.  Přilnutost k přechodným, netrvalým, pomíjejícím radostem.

Poslední radost, kterou nám nikdo nevezme, je před námi otevřená věčnost, ale zářící už sem nadějí a jistotou, že nás čeká.  A kontemplace a sebeovládání je konkrétní, praktická záruka k tomu, abychom měli radost, kterou nám nikdo nemůže vzít.

Přemýšlejme o tom stále a hlavně v situacích, kdy nás tísní nějaký smutek.

Radost z kříže

Zastavme se ještě u slov, která Pán Ježíš opakuje: „Aby se vaše radost naplnila“ (Jan 16,24).

Radost je to, po čem toužíme. Ostatní může pominout, jenom po radosti toužíme.

Zbývá však ještě jedna radost. Radost, která není budoucí, která je už dnes, může být každou chvíli – a přece nám ji nikdo nemůže odejmout, protože o ni málokdo stojí.

Je to radost, když má někdo štěstí v neradosti. Když je někdo rád, čili je radostný, že je nepochopen, že se mu křivdí, že je odstrčen, že je zklamán, že je mu něco těžkého, že má vnější nebo vnitřní utrpení, bolesti, opuštěnost. Tuto radost nám jistě nikdo nezávidí ani nám ji nevezme.

Když o ní rozjímáme, musíme si hluboce uvědomit, že je to radost nejvyššího stupně. Nazýváme ji radostí kříže. Je to radost, která se může zdát perverzní – totiž radovat se z něčeho, co není příjemné. Neradovat se z blaženosti, ale z jejího opaku. Tedy něco, co je teologií kříže, vírou kříže.

A tato radost, která nás už zde potkává, kterou se můžeme někdy přímo sytit, je ona nejvyšší a pravá radost. Jenomže ji neumíme. Možná, že na ni myslíváme třeba při čtení epizody o sv. Františku a jeho dokonalé radosti. Ale když přijde, nepoznáme, že je to právě ona dokonalá radost.

Proč je dokonalá? Protože na ní nemáme nic svého. Není na ní nic, co by nám hovělo a lichotilo, co by nás těšilo a bylo nám příjemné. Tuto radost může mít pouze křesťan, a ještě ne každý. Jen ten křesťan, který je tak daleko ve víře, že už tuto radost chápe. Tato radost nemá žádný lidský důvod. Má pouze jeden důvod – ryze božský: důvod lásky.

Je to radost, že mohu pro toho, koho miluji, přinášet něco, co nikdo nechce. Dávat mu něco z čisté lásky, co mi nic nevynáší. Toto umět, ne pouze o tom vědět, dokonce po tom toužit a radovat se z toho,  to by byla plná radost.

Jak se k ní máme? Když se rozhlédneme kolem sebe, abychom odstupňovali možnost takové radosti, vidíme,

a) že jsou lidé bez Boha, kterým je taková radost k smíchu. Ani o ní nevědí, nebo ji nazývají zvráceností.

b) Potom jsou křesťané, kteří snad o ní neslyšeli a nedostanou se k ní.

c) Jiní o ní vědí, ale netěší se na ni, netouží po ní.

d) Ale pak jsou určité stavy, ne pouze jednotlivci, ale celé stavy, které mají této radosti rozumět. Radost kříže nejen přijímají, ale sami si ukládají, co je těžké, nepříjemné, ukřižované.

Tato radost se přijímá buď utrpením, trpělivostí, nebo se vykonává odříkáním, aktivně nebo pasivně. Měli bychom milovat kříž, umět se radovat z kříže. Představme si, jak by pak den často jinak vypadal. Různé potíže, mrzutosti, zklamání, náš smutek, naše psychické, mravní i duševní deprese, naše denní práce, jak v mnohých momentech by den vypadal jinak! Jak by naše reakce byla jiná, kdybychom uměli vnitřně přijmout kříž!

Toužit po kříži – ale ne po kříži jako takovém, protože je utrpením – to by nemělo smysl -, ale po lásce, která se nasytí křížem, je hladová po kříži. Kéž bychom měli takovou lásku, abychom se těšili na to, že můžeme svému Pánu nějak lásku dát. Umět si odříkat, umět přijímat kříž, je dávání lásky.

Ovšem nemůžeme říci, že to umíme, a přece v někom může být takový stav, že už má vnitřní dispozici útěchy, radosti, když něco nemá, co by se mu chtělo, když má radost z neradosti.

Je ovšem třeba říci, že by se tato radost nebo touha po ní mohla někdy zvrátit v nerozumnost. Že bychom ji nějak uměle hledali – proti pokoře nebo proti zdraví a cti nebo proti pravdě a spravedlnosti. Nezapomeňme, že každá věc Boží musí být celá, a ne vyňata z celku, a nesmí odporovat jiným potřebám a povinnostem, které má mít. Předpokládá se tedy, že při dokonalé radosti je také spravedlnost, pokora, ohled na druhé. Nezapomínejme na to, abychom se nějak jednostranně nezaměřili a potom velikou radost nezkazili sebeláskou, sebeúctou, sebeútěchou, ješitností.

Disponujme se opravdu s otevřeností Boží milosti, abychom dovedli v tomto světě, v dnešní situaci, ve svém prostředí být připraveni na kříž. Nejde jen o osobní kříže, ale mohou nás potkat i kříže dotýkající se i mnoha jiných. Kéž tehdy se víc radujeme než když máme pochvalu, klid a blahobyt! Kéž to dovedeme! Nemáme si ovšem sami úmyslně připravovat takovou radost, kromě řádného odříkání.

 Kéž dovedeme s vnitřní pravdivostí přijmout dokonce i ten nejtěžší z křížů, kříž víry. Když se někdy krátce nebo dlouze cítíme v hluboké samotě a prázdnotě od samého Pána našeho a Boha. To bývá nejtěžší kříž.

Tento kříž víry nést jako kříž Kristův, mít z této velké prázdnoty radost právě pro tento kříž, je veliké vítězství lásky. Sem patří slova našeho svatého Otce Františka: „Amor meus crucifixus est – má láska je ukřižovaná.“

Tehdy, když je láska ukřižovaná, je i víra ukřižovaná, a potom je i radost ukřižovaná. To je radost, jakou nám nemůže nikdo odejmout.

Jan Evangelista Urban OFM

Slova pro život, květen 1971, strojopis