Kurowski, Ludwik OFM

Ke jménu sv. Ludvíka (1214-1270) je obvykle připojován jeho titul krále Francie, pro odlišení od jiného svatého Ludvíka, biskupa a františkána (1274-1297), jenž byl synem Karla II., neapolského krále, bratrance sv. Ludvíka IX., a Marie, dcery Štěpána, bratra sv. Kingy. Tímto způsobem byly spřízněné rody francouzských Anjouovců s uherskými Arpádovci. Takto byl tedy sv. Ludvík, biskup Toulouse a františkán, příbuzným francouzského krále sv. Ludvíka IX.

 Giotto, spojený s anjouovským dvorem, namaloval kolem 1330 v kapli Bardi kostela sv. Kříže ve Florencii krále Ludvíka Svatého v hábitu s provazem františkánského terciáře, jak doprovází svého vzdáleného synovce biskupa sv. Ludvíka. V roce 1547 bula papeže Pavla III. oficiálně uznala sv. Ludvíka za františkánského terciáře, a terciářský konvent kolem 1550 konstatuje: Ludvík se připojil k sv. Františkovi, aby ten řídil jeho kroky v duchu kající řehole.

 Sv. Ludvík IX. z dynastie Kapetovců, druhý syn Ludvíka VIII. a Blanky Kastilské, se narodil 25. dubna pravděpodobně roku 1214 v Poissy vzdáleném 30 km od Paříže. Když se stal králem, rád se nazýval Ludvíkem z Poissy, neboť usoudil, že k jeho skutečnému narození došlo v den a na místě, kde byl pokřtěn. Tam také jeho matka sv. Blanka pronesla slova, k nimž se často vracel, že raději by viděla svého syna mrtvého, než aby se dopustil smrtelného hříchu.

 Po smrti svého otce Ludvíka VIII. v roce 1226 se jako dvanáctiletý stal králem Francie a vládl 44 let. Jeho panování připadlo na 13. století, které bylo nazváno „věkem Ludvíka Svatého“ nebo někdy též „apogeum (vrchol) středověku“. Jeho svatba s Markétou z Provence se uskutečnila 27. května 1234 v Sens. Z jejich 11 dětí jich sedm otce přežilo, v tom čtyři synové. Ludvík Svatý zemřel na křížové výpravě, do níž se vydal spolu s třemi syny a zetěm, v Kartágu u Tunisu 25. srpna 1270. Dne 4. srpna 1297 papež Bonifác VIII. v Orvietu vyhlásil jeho svatořečení jako prvního svatého krále Francie.

 Náboženský život sv. Ludvíka se navenek projevoval především účastí na různých úkonech zbožnosti: mše, zpověď, přijímání, úcta ostatků, úcta k církvi, kající cvičení, díla milosrdenství, odříkání, ale také neochvějnou vírou, která je Boží láskou, a upřímnou zbožností. Na rozdíl od duchovních, kteří v oněch dobách měli jaksi monopol na svatost, byla to zbožnost světského člověka a krále, jenž vědomě utvářel svůj vnitřní život a usiloval o svatost horlivým plněním svých královských povinností.

 Využíval zkušeností samoty cisterciáckých mnichů i umění žít mezi lidmi žebravých bratří dominikánů a františkánů - kteří také byli jeho duchovními vůdci - šel však svou vlastní, původní cestou k svatosti. Sv. Ludvík uvedl do Paříže jednoho z největších kazatelů oné doby, františkána sv. Bonaventuru, Mistra pařížské university Sorbonny, jejíž spolutvůrcem král Ludvík byl. Ze 113 kázání, které sv. Bonaventura vyslovil v Paříži, bylo 19 předneseno před králem. Častým hostem krále Ludvíka byl sv. Tomáš Akvinský. Nejúžeji pak spolupracoval s králem františkán Odo Rigaud, pařížský Mistr teologie.

 Kvůli tomuto obklopování se řeholníky byl Ludvík někdy označován za mnicha na trůnu, a možná proto odpověděl král jednomu rytíři: Nevšímejte si toho, co říkají hlupáci. Povím vám, co se mnohokrát stává, když jsem sám ve svých vlastních komnatách. Slyším volat „bratr Ludvík“ a urážky na můj účet, o nichž si myslí, že je nemohu slyšet. Ptám se tehdy sám sebe, zda nemám odstranit ty, kteří tak mluví, ale uvědomuji si, že je pro mne užitečné, když je snáším pro Boží lásku. A upřímně řečeno, nelituji, že se to stává.

 S velkou úctou se choval k relikviím, které byly památkou utrpení Spasitele a pro něž zbudoval vznešenou Sainte Chappelle. Když mu bylo předhazováno, že tomu obětuje příliš mnoho peněz a času, odpověděl: Chtěli by snad moji nerozvážní kritici, abych částky na díla milá Bohu rozházel na hry, lovy, hostiny anebo na nedůstojná díla, a zda by lépe pochodili, kdybych svůj volný čas místo na modlitbě a pokání trávil na lehkomyslných zábavách?

 V základu Ludvíkovy zbožnosti byla neochvějná víra, která byla především láskou k Bohu. Psal to synu Filipovi ve svých „Naučeních“, která zůstanou navždy skvělým pomníkem jeho svatosti a moudrosti: Drahý synu, především ti dávám naučení, abys miloval Boha celým svým srdcem a celou svou silou, neboť bez toho není spásy. Saracénům odpověděl: Můžete zabít moje tělo, ale mou duši nedostanete, neboť pro něho nebylo nic horšího než vzdálit se od víry v Ježíše Krista.

 Svatý Ludvík nebyl ani intelektuál, ani teolog, avšak snažil se o vzdělání v náboženských otázkách. Četl Bibli, církevní Otce, diskutoval o náboženství se svým okolím, zvláště pak kladl otázky vzdělaným duchovním, s nimiž se stýkal. Svou zbožnost založil na Boží lásce, ale také na vědomí hříchu a jeho důsledku, na touze konat pokání. Cítil přímo fyzickou hrůzu před smrtelným hříchem - tím silnější, že mu ji vštípila matka. Říkal: Žádný malomocný není tak odporný jako ten, kdo žije ve smrtelném hříchu, neboť duše poskvrněná smrtelným hříchem se podobá ďáblu.

 V průběhu jeho života se zpytováním svědomí a askezí rozvinulo mnoho ctností: především pokora jako základní ctnost přímo františkánská, dále trpělivost, láska k pravdě. Přijímání svátostí, zvláštní závazky vyplývající ze křtu, zpověď, Eucharistie a modlitba se jeví jako samo srdce zbožnosti sv. Ludvíka.

 V jeho životě, podobně jako v životě mnohých svatých, lze mluvit o přelomu, celkovém obratu, jaký životopisci nazývají jednoduše momentem obrácení. Takové obrácení prožil Giovanni Bernardone, jenž se stal svatým Františkem z Assisi, když políbil malomocného. Adam Chmielowski se stal svatým bratrem Albertem po kontemplování Kristovy tváře na obraze Ecce Homo, Židovka Edith Stein se stala křesťankou a karmelitánkou, svatou Terezií Benediktou od Kříže, po přečtení vlastního životopisu velké sv. Terezie.

 Téměř všichni životopisci sv. Ludvíka jsou toho názoru, že před rokem 1254 máme co dělat s králem zbožným obvyklým způsobem, tak jako byl každý jiný křesťanský král, avšak po tomto datu, jež znamená návrat z první křížové výpravy se zkušeností zajetí, máme před sebou krále kajícího a eschatologického, jenž se připravuje a chce připravovat své poddané na věčnou spásu tím, že do svého království uvádí náboženský a mravní pořádek a usiluje o to, aby mu byl králem Kristus. Sv. Ludvík byl prvním francouzským králem, jenž nechal razit zlatou minci, kterou byl „écu“ (tolar, pětifrank) - na jejím rubu je kříž a nápis: Christus vincit, Christus regnat, Christus imperat.

 Jeho životopisec Jacques Le Goff ukázal, že sv. Ludvík jak ve svém myšlení tak v praxi dokázal bez vnitřní trýzně uvést v soulad politiku a víru, realismus a mravnost s mimořádnou obratností, kterou si osvojil do takové hloubky, že se stala vědomým úsilím, čitelným svědectvím toho, jak přecházel od evangelia k životu a od života k evangeliu. Dnes jeho hluboké ztotožnění s křesťanským světem působí, že může docházet úcty od vyznavačů evropské myšlenky. Jako věrný následovník Chudičkého z Assisi se může stát patronem evropského sjednocení na podkladě evangelních zásad.

Ludwik Kurowski OFM

 Sw. Ludwik IX, król Francji,

 patron swieckich franciszkanów

 Glos sw. Franciszka 5/2004

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Texty pod obrázky:

Sv. Ludvík mezi učenci

Sv. Ludvík obsluhuje chudé. Knižní ilustrace ze 14. století