Františkánské misie - 3

Šotolová, Olga OFS

P. Reméd Prutký je další významný misionář z Českomoravské provincie sv. Václava. Také on procestoval několik zemí a zanechal nám své zážitky v obsažném rukopisu pod názvem „Cestopis P. Reméda  Prutkého z řádu sv. Františka, člena provincie českomoravské pod ochranou svatého Václava, po mnoho let misionáře apoštolského v Egyptě, Habeši a krajinách přilehlých, jakož i na Velké Rusi“.    

Mohl bych být mučedníkem?

Cesta P. Reméda Prutkého do misií vedla přes kostel Panny Marie Sněžné v Praze, do něhož v době jeho dětství v první polovině února r. 1711 přicházely zástupy lidí, aby navštívily hrob čtrnácti františkánských mučedníků, kteří byli právě před sto lety v tomto kostele a klášteře umučeni. K této slavnosti byl dokončen i nový oltář sv. Petra z Alkantary v kapli sv. Michala a pod oltářem byly uloženy ostatky těchto čtrnácti mučedníků. P. Šebastián Schaubogen, známý jako velmi dobrý kazatel, měl velkou úctu a lásku k oněm umučeným a hledal každou příležitost, aby přispěl k jejich blahořečení. Svým kázáním dovedl přiblížit posluchačům události před sto lety a vylíčit slávu, kterou Bůh odměnil smrt svých věrných.

Mezi zástupem věřících, kteří naslouchali jeho kázání, byl také se svou matkou a mladší sestrou asi desetiletý chlapec Václav, který ve své dětské duši zatoužil, aby se mohl stát takovým mučedníkem. Jeho matka na  Václavovu touhu odpověděla velmi moudře: „Být mučedníkem, to je velká milost od Pána a o tu by ses musel hodně modlit. Ale jsi ještě mladý, abys myslel na takové věci.“  Malý Václav přesto při večerní modlitbě o tuto milost začal prosit.

Myšlenkou stát se františkánem se zabýval celých deset let od doby, kdy slyšel kázání P. Šebastiána. Po dokončení studií se přihlásil u otce provinciála a poprosil o přijetí do řádu. O. provinciál ho znal, Václav pravidelně navštěvoval kostel i klášter. Václav nepochyboval o svém přijetí do řádu, přesto ho zarazila otázka o. provinciála, kterou nečekal: proč chce jít do kláštera? Odpověděl bez přemýšlení a po pravdě: „Když mi bylo deset let, byl  jsem na slavnosti jubilea  umučení pražských františkánů. Už tehdy jsem se chtěl stát františkánem, protože jsem se chtěl stát mučedníkem.  Dnes tomu rozumím trochu jinak než před deseti lety, nyní mám velkou touhu být misionářem mezi pohany.“ O. provinciál řekl jen, že i tím se může stát, je-li to vůle Boží.

Rozhodnutí už bylo vysloveno. Při obláčce bylo sedm kandidátů oblečeno do řeholního roucha sv. Františka a Václav dostal jméno Remedius. Po roce noviciátu nastala léta studia filosofie a bohosloví a slavný den vysvěcení na kněze. Po slavnosti primice si vyprosil, aby druhou mši sv. v kostele Panny Marie Sněžné mohl sloužit u oltáře sv. Petra z Alkantary nad hrobem františkánských mučedníků, kteří ho přivedli do kláštera. Brzy na to bylo vyhověno jeho žádosti, aby mohl jít na misie. V Římě absolvoval kurs pro misionáře a byl poslán do Egypta. Tak se splnilo alespoň částečně první přání P. Remedia Prutkého, pronesené při slavnosti stého výročí smrti mučedníků.

Pronásledování  františkánů

V Egyptě působil P. Remedius s P. Martinem Langem, který také pocházel z Čech, a s P. Pavlem z Itálie, představeným v Gizeh. Život neměli lehký, katolíků tam bylo málo, často byli pronásledováni. Jedno z nich  P. Prutký popsal ve svých vzpomínkách. Bylo to v roce 1751, kdy místní koptové s několika mohamedány obžalovali naše misionáře přímo u vicekrále, který je dal na Hod Boží svatodušní přímo při mši svaté svými vojáky spoutat, vyvléct z kostela a odvléct za město, kde měl svůj stan. Všichni čekali, že vicekrál učiní nějaké rozhodnutí. Ten ale ani nevyšel ze svého stanu, tak po dlouhé době čekání vojáci odvedli misionáře zpět do města a tam je uvrhli do vězení. Byla to malá místnost, ve které se tlačilo asi čtyřicet vězňů. Naši misionáři byli nemálo překvapeni, že mezi vězni, kteří byli mohamedáni, jich bylo několik, kteří poznali, že noví příchozí jsou katoličtí kněží, které potkávali při jejich návštěvách nemocných a při jiných dobrých skutcích lásky, a přiznávali, že misionáři trpí nevinně. Misionáři i v této nelehké situaci viděli, že mají mezi obyvatelstvem hodně přátel. Když se po městě roznesla zpráva o jejich uvěznění, přicházelo mnoho jejich příznivců, kteří vysvětlovali soudci i vicekráli, že zavřeli nevinné. A tak k půlnoci v úterý svatodušní k nim do vězení přišel soudce a již zdaleka volal: „Buďte veselé mysli, neumřete, nesu vám milost od vicekrále!“

K této zprávě podotýká P. Prutký, že jakmile ji slyšeli, zaslzeli. Nebylo to radostí, ale bolestí nad tím, že jim byla vzata mučednická koruna, která již byla tak blízká. Soudce se nezdržel, aby nepoznamenal: „Když jsem jim četl rozsudek smrti, radovali se, a když jsem jim zvěstoval milost, zarmoutil jsem je!“ P. Prutký k jeho slovům poznamenává, že nemohou vysvětlit příčinu svého jednání tomu, kdo nezná cenu svatého kříže.

Hrubé zacházení, hlad, žízeň a ostré sluneční paprsky, kterým byli misionáři vystaveni, to vše způsobilo, že všichni tři vážně onemocněli.V jejich nemoci je navštěvoval i sám soudce a staral se, aby jim nic nechybělo. Z nepřítele se tak stal jejich pečlivý a starostlivý přítel, neboť, jak jim vyprávěl, se mu zjevil svatý Atanáš, patron misijní stanice,  který podle jeho přesvědčení byl pravou příčinou jeho obrácení.

Vyslání do Etiopie

Když už byli skoro zdrávi a chystali se k nové práci na svém působišti, překvapil je dopis P. Jakuba Římaře, prefekta misií, který se vyzýval, aby opustili Gizeh a vrátili se do Káhiry, protože jsou určeni pro výpravu misionářů do Etiopie. Uposlechli neprodleně a již 30. července se pozdravili se svým představeným P. Jakubem Římařem. Téměř současně přišel ze Svaté země do Káhiry P. Antonín de Aleppo, který také s nimi měl jít do Etiopie.

Křesťanství v Etiopii zakotvilo již za Konstantina Velikého, časem se však změnilo ve směsici rozkolů a bludů. Pokusy o získání obyvatel pro katolickou církev neměly valného úspěchu. Vynikajícím misionářem v Etiopii byl jezuita Paez, který zemřel v r. 1623 a ostatní jezuiti byli vypuzeni v r. 1630. Pak se pokoušeli zakotvit v Etiopii kapucíni a františkáni. Českým františkánům byly svěřeny dvě výpravy: v prvé působil P. Jakub Římař, vedoucí druhé výpravy byl P. Remedius Prutký.

Misie v Etiopii patřily mezi nesnadné a obtížné. Již  cesta do této země byla spojena s četnými nepříjemnostmi při procházení krajinami obývanými mohamedány, kteří misionáře neviděli rádi.

Prefekt misií P. Jakub Římař povolal své spolubratry z Gizeh do Káhiry proto, že dostal dopis od etiopského krále, kterým zval do své říše Evropany. V dopise zval učitele umění a znalce rozličných věd, obchodníky a klenotníky, kterým sliboval, že tam budou žít ve velké vážnosti a cti. Král tedy nezval přímo misionáře, ale učitele, klenotníky a obchodníky. Naši misionáři se těšili, že král nebude jejich příchodem zklamán, až zjistí, kdo vlastně jsou a jaké je jejich poslání. P. Prutký měl být představeným výpravy a jemu byli podřízeni P. Martin Lang, s nímž pracoval již v Egyptě, a P. Antonín de Aleppo, který byl členem českomoravské františkánské provincie, třebaže v Čechách ani na Moravě nikdy nebyl. Byl původem Řek, jeho příjmení bylo Salem, při vstupu do františkánského řádu dostal jméno Antonín. Když byl vysvěcen na kněze, byl přivtělen k českomoravské provincii. Byl to vzdělaný řeholník, mluvil řecky, arabsky, turecky a italsky, byl tedy dobrým pomocníkem ostatním misionářům jako tlumočník.

Dne 21. srpna 1751 opustili Káhiru, aby se dostali do Suezu, kde se měli nalodit. Na slavnost sv. Františka z Assisi vystoupili v Džiddě, odkud putují mohamedáni na svá posvátná místa. Teprve 23. října měli spojení k další cestě po moři do přístavu Messana, který byl posledním přístavem v Rudém moři na cestě do Etiopie. Zde pobyli osmdesát dní, a protože byli ohlášeni jako lékaři, přicházeli k nim četní nemocní, kterým misionáři pomáhali jak jen mohli. Našli se však jednotlivci, kteří jim ukládali o život. Umlouvali se,  že je prodají do otroctví nebo uvrhnou do moře, jestli  jim nebude dovoleno co nejdříve odcestovat do Etiopie. Naši misionáři toužebně očekávali dopis od krále, který by jim umožnil vejít do Etiopie, ne ze strachu ze smrti, ale protože chtěli splnit úkol, který na ně byl vložen: dostat se do Etiopie a tam pracovat pro sjednocení s Římem.  Dopis z Gondaru, sídelního města králova, přišel, ale král Yasu v něm nezve kněze, ale lékaře, na které se již těší. Ke královu dopisu byl přidán dopis jeho pokladníka, v němž jsou naši misionáři také nazýváni lékaři. Po obdržení těchto listů, které jim zaručovaly bezpečnost a všechny výhody, se vydali dne 21 února 1752 na poslední a nejkratší díl své cesty do Etiopie.  Po čtyřech dnech už byli na území etiopského krále, který jim vyslal vstříc své úředníky, aby je doprovodili do královského sídelního města. Cestovali na mulách a třetího dne dorazili do místa, kde jim místní obyvatelé na uvítanou přivedli jako dar tučného býka. Ke svému údivu P. Prutký spatřil, že při  porážení zvířete užívali stejného způsobu a ceremonií jako Židé při zabíjení obětí. Brzy po zabití viděl, že nejen služebníci, ale i ministři jedli ještě teplé syrové maso ze zabitého býka.

Při další cestě viděli ruiny kostelů, které před sto třiceti lety postavili jezuitští misionáři s pomocí portugalských katolíků. Celá cesta byla nebezpečná, plná lvů, tygrů, vlků a lupičů. Říkali si, že by bylo snadnější stokrát zemřít než konat ještě jednou tuto obtížnou cestu do Etiopie.

Na Květnou neděli dne 29. března v 6 hodin odpoledne konečně vjeli s velkou slávou do města Gondar a byli usídleni v královském paláci, který byl v té době neobydlen, protože král sídlil v Kaha, vzdálené od Gondaru asi hodinu cesty. Byli obklopeni veškerým pohodlím, a tak rychle zapomínali na všechna prožitá utrpení minulých dnů a těšili se na práci pro čest a slávu Boží i pro spásu nesmrtelných duší Etiopanů.

Podle knihy Jáchyma Procházky OFM

 Čeští františkáni v Habeši

 volně zpracovala Olga P. Šotolová

(příště dokončení)