Matějka, Pacifik OFMCap.

Jestliže dříve byla již řeč o tom, že silnou stránkou našeho světce byla podivuhodná čistota srdce a kontemplativní duch, je třeba ještě doplnit několik svědectví o jeho vytrvalosti. Zvláště modlitba mu nebyla pouze zemí, ve které potkával své drahé, především byla nebem, ve kterém se setkával se svým Bohem a v něm se těšil z jeho dobra. Proto také nezanedbal žádnou příležitost k tomu, aby konal zbožná cvičení podle zvyklostí své doby. Modlitbě patřil nejen den, ale takřka celý průběh noci, takže jedině rostoucí láska k Bohu mohla přimět jeho slábnoucí tělo, aby se nepoddávalo úbytku sil. Jeho modlitba byla velmi pestrá a nabývala až dvaceti různých forem podle toho, zda byla ústní nebo vnitřní, osobní nebo v rámci společenství, liturgická nebo v rámci osobní pobožnosti. Obvykle, když skončila společná modlitba žalmů, zůstával ještě v chóru a nějakou chvíli se modlil soukromě. Pak odcházel do svého pokoje a tam se až do rána věnoval recitaci modlitby Otče náš nebo modlitbě sv. růžence. Když mu kterýsi bratr vytýkal, že by se také měl trochu vyspat, jen se usmál, a odpověděl, že tělo není třeba rozmazlovat.¹ 

Důvěryplné modlitbě učil i lidi, kteří za ním přicházeli. Tak například paní Maria Antonia z Cesola, žena jistého Mikuláše Severina, trpěla dlouhodobě tíživou bídou, a proto jí vrátný na doporučení služebníka Božího vždy neváhal dát něco na přilepšenou, když jej přišla prosit do kláštera o almužnu. P. Pacifik jí často radil: „Modlete se každý den Otče náš a Zdrávas k poctě sv. Antonína z Padovy a ještě jednou totéž k prostřednictví duší v očistci a můžete si být jistá, že když to budete dělat, Pán se již postará, aby vám nikdy nechybělo to, co opravdu potřebujete.“ Jednou se takto vracel ještě s jedním společníkem z Castello di Colleluce a zastavil se v jejím domě. Zeptal se jí: „Copak máte dobrého v domě?“ Odpověděla mu: „Máme chléb a víno.“ Řekl jí na to: „Říkáte sice lež, ale není škodlivá.“ Ta žena měla totiž doma jen trochu soli a olivového oleje. P. Pacifik se jí tedy zeptal: „A modlila jste se dnes, jak jsem vás to učil?“ Odpověděla: „Ne.“ „Ale ano, modlila jste se to i dnes, už je vám to tak samozřejmé, že se ani nepamatujete. Za takovou zbožnost vám dnes Pán posílá dva chleby.“ A toho večera se z jednoho z těch chlebů nasytila nejen ona, ale také její manžel, dva synové a dvě další malé děti. Všichni se cítili nasyceni, i když snědli jen malou porci.²

Dalším předmětem světcovy zbožnosti byli kromě sv. Antonína a duší v očistci také andělé, serafínský Otec sv. František, Panna Maria a její Snoubenec sv. Josef, Kristovo utrpení a bolesti (rozjímané v pobožnosti křížové cesty), Kristova přítomnost ve svatostánku. Antonio Tarquini dosvědčil: „Znal jsem ho více než dvacet let a kdykoli jsem k němu vešel na celu, nalezl jsem ho jak klečí na klekátku, před sebou v rukou kříž a je ponořen do modlitby.“³ Zvláště patrné bylo však jeho vnitřní usebrání, kdykoli vkročil do kostela. Kvardián Pietro Ant. Pitino dosvědčil: „Kdykoli vešel do kostela, poklekl před svatostánkem a s úctou políbil zemi a pak tak dlouze setrvával v modlitbě. Jeho modlitba jej činila zcela nehybným a také jeho smysly se ztišily, takže ani kousání much jej nepřimělo k sebemenšímu pohybu, ačkoli mu v létě pokrývaly celou tvář a hlavu. Když už v pozdním věku byl hluchý a slepý a nemohl tedy sloužit mši svatou, zůstával celé dopoledne zakleknut v kostele, kde v zbožném usebrání byl účasten všem mším svatým a často chodil i ke svatému přijímání.“⁴ 

Jednoho dne jej v hlubokém usebrání zastihla v kostele jeho příbuzná paní Michelina Margarucci, která na něj volala jménem, a když neodpovídal, dotkla se jeho tváře. V té chvíli služební Boží procitl, otřásl se, a řekl: „Žena, která rýpe do ohně“, a s velkým spěchem se vzdálil. Příbuzná se domnívala, že tím dotekem způsobila velké pohoršení a odešla domu s pláčem. Když se to P. Pacifik dozvěděl, v doprovodu jednoho dalšího bratra ji odpoledne navštívil a utěšil ji v jejím polekání.⁵ Toho dne jej totiž ona vznešená paní vyrušila z rozjímání o duších v očistci, které toužebně očekávají, že jednou budou vidět Boha, ale ještě nejsou hodny stát v jeho přítomnosti, což je naplňuje ohněm spalující lásky, která celou bytostí touží po někom, kdo je zatím nedosažitelně vzdálen. Právě toto vidění měla naznačit ta slova k ženě, která jej vyrušila.

V dřívějších letech, kdy ještě sloužíval mši svatou, mívali spolubratři tentýž problém s jeho usebráním ve mši, která, jak známo, trvala obvykle velmi dlouho. Snažili se jej proto přimět ke zkrácení obřadu zvoněním na zvonek, on se však nijak nenechal vyrušit ze svého hlubokého soustředění, takže osoby málo oddané modlitbě a s pramalou bázní před Bohem raději prchaly ve vhodnou chvíli z jeho liturgie. Sám P. Pacifik však prožíval mši svatou zaplaven vroucími city. Nezřídka při mši také plakal, a to zvláště po proměnění a po přijímání, jak to dosvědčil například pan Giuliano Zaffarani.Hluboké ponoření do modlitby během mše svaté mělo za následek také fyzické proměny jeho těla. Zatímco od přípravy v sakristii až do proměňování postupně nabýval barvy až mrtvolné bledosti, když pak pil krev Páně, stálo ho nezměrné úsilí, aby odtrhl rty od kalicha, jehož pití jej naplňovalo nevýslovnou sladkostí a přivádělo jej to takřka do vytržení smyslů; po svatém přijímání se stával celý rozzářený a rozpálený v obličeji. To trvávalo až do té chvíle, kdy vysvlékl mešní roucha, pak se mu opět vracela jeho přirozená barva.⁶

Podobně tomu bylo s jeho zbožnou láskou k Panně Marii. Tak jako nikdo neučí dítě lásce ke své mamince, tak ani jeho nikdo nemusel učit lásce k Matce Boží. Proto nebylo vůbec vzácné vidět jej mezi druhou a třetí hodinou noční před bočním mariánským oltářem kostela v něžném rozhovoru plném slzí. Jeho modlitba však byla daleko vzdálena od nějakého fanatismu. Byl to vztah plný realismu a lidské zralosti. V době svého sedmnáctiletého pobytu ve Foranu chodíval také každý večer s ostatními řeholníky průvodem do kostela Panny Marie Andělské, kde se modlívali matutinum a laudy z malého oficia ke cti Panny Marie a zpívali tam Loretánské litanie.⁷ Jeho zbožná úcta k Panně Marii se v praktickém životě odrážela také v postní praxi. Když mu totiž představený zakázal trýznit své tělo drásavými důtkami a omezil jeho postní horlivost ve středu a v pátek na míru obvyklou u ostatních řeholníků, přece mu ponechal svobodu, aby o sobotách konal ke cti Panny Marie posty o chlebě a vodě a také vigilie, což on zachovával až do své smrti.⁸  

Dokladem jeho zbožnosti je i pozoruhodná epizoda, která se udála v den jeho smrti. V ten den už byl natolik vysílený a měl ústa natolik vyschlá, že nebyl schopen polknout ani kapku nápoje, který mu nabízel ošetřovatel P. Kajetán z Mantovy. Vícekrát zkoušel se napít, ale nešlo to. Když to ošetřovatel viděl, napadlo ho požádat jej, aby přijal toto občerstvení ke cti Panny Marie Mercedářské, jejíž svátek se tohoto dne (24. 9.) slavil. Když to služebník Boží slyšel, tak ačkoli byl vysílený a ústa měl rozbolavěná, k úžasů přítomných se přece jen napil.⁹ 

 ¹ Srov. PIERUCCI A.; S. Pacifico raccontato dai suoi contemporanei, tip. Bellarba, San Severino Marche 1989, s. 79.  

² Srov. cit. dílo; s. 80. 

³ Srov. cit. dílo; s. 81.  

⁴ Srov. cit. dílo; s. 82.  

⁵ Srov. tamtéž.  

⁶ Srov. cit. dílo; s. 83.  

⁷ Srov. cit. dílo; s. 87.  

⁸ Srov. cit. dílo; s. 88.  

⁹ Srov. cit. dílo; s. 97.  

Pacifik Matějka OFMCap.