Říský, Bernard OFM

Opět v Bohosudově

Po měsíci nepřítomnosti jsem žasl nad změnami. Nedovedu je dnes zařadit do časové posloupnosti, protože jich bylo příliš mnoho.

Otec Bonaventura s námi cvičil Wolkerovu „Baladu o námořníkovi“ jako voiceband pro besídku se svazáky, kterou vyjednal otec Cukr, bývalý bohosudovský kaplan, aby se mohl setkat se svou mládeží. Setkání se sice uskutečnilo, ale beze mne.

Mladí bratři byli posíláni ve dvou vlnách do Hájku a odtud na budování Klíčavské přehrady.

Filka Tvrdá nám zprostředkovala od otce biskupa Štěpána Trochty „mexické fakulty“. Ty dostali mexičtí kněží ve dvacátých letech  za tvrdého pronásledování církve. Tyto fakulty nám poskytovaly netušené možnosti jak pro mešní liturgii, tak i pro udílení svátosti smíření. Rozmnožovali jsme si je opisováním. Našel jsem si místo ve skříni, abych se skryl před případnou kontrolou. Sice otec provinciál Kapistrán je údajně dostal ještě v Praze, ale v jistotě, že se mu nemůže nic stát, když byl děkanem teologické fakulty UK, o nich pomlčel.

Otcové, pokládáni za nebezpečné, byli převezeni do Želiva i s bratrem Kosmou, lékařem, který tam provozoval i zubní praxi. Byl to například otec Inocenc, Ambrož, Izidor. Styk s nimi nám i nadále zprostředkovávala Filka Tvrdá a vysloužila si tím osm roků pobytu ve vězení. Dodala také některým bratřím „literas dimissoriales“, jimiž provinciál žádal biskupa o kněžské svěcení – byli to například Vojtěch Marek, Benedikt Holota, Chrysostom Slezák.

Starší bratři a „nevojáci“ byli převezeni do Oseku a do Králík. Před tímto odsunem jsem proseděl s otcem Bonaventurou na lavičce na chodbě celou noc. Byli jsme tehdy velcí přátelé – když neměl lepšího. Naučil mě po obědě kouřit. Ležel na kavalci a já jsem mu dělal společnost a seděl u jeho postele na špalku v jeho „boudoiru“ (když jsem ho navštívil po návratu jako tramvajáka, bydlel v bytě u slečny Baudyšové, sestře P. Schallera, emauzského benediktina, autora česko-latinského misálku. Byl to pokoj po otci Kapistránovi. Tehdy už na mne neměl čas. V roce 1968 jsem ho vyhledal v Historickém ústavu Akademie věd a žasl jsem, jakou úctu mu tam prokazovali. Byl pokládán za velkého odborníka. Své předešlé místo v depozitáři Národní galerie postoupil Josefu Zvěřinovi).

Zbylí bratři nastoupili do práce v Teporu (Technický porcelán). Továrna  téměř sousedila s klášterem. Doprovázeli nás tam SNB, kteří nás údajně chránili před lynčováním  lidmi rozhněvanými monstrprocesem ve Svatém týdnu.

Několik dní – jako rekonvalescent – jsem chodil ještě s některými bratry vytrhávat na bramborové pole lebedu. Krutá bolest v kříži při každém sehnutí ve mně posílila úctu k práci žen na polích. Po několika dnech jsem byl poslán do továrny. Měl jsem z toho velkou radost, protože jsem si chtěl dokázat, že jsem schopen se uživit prací svých rukou a „netýt z dělnických mozolů“. Chtěl jsem poznat míru pracovního nasazení u dělníků – a setkal jsem se se socialistickou „pracmorálkou“. Dělníci mě napomínali, abych nepracoval tak rychle, a pak jsem se těšil, že budu pracovat tělesně jako Ježíš.

Nejdřív jsem ručně lisoval podložky pod vypalované předměty. Pak jsem postoupil a stal se „pecařem“. Byly nás dvě skupiny asi po čtyřech mužích. Naším úkolem bylo vynášet odstavenou pec, když teplota uvnitř klesla pod 100 °C. Vynášeli jsme velké šamotové hrnce, v nichž byly vypalované předměty. Byla to náročná práce, kterou jsme vykonávali zdarma, takže vedení závodu nám umožnilo čtyřhodinovou pracovní dobu s tím, že podle potřeby nastoupíme i v neděli. Ovšem z Prahy přišel zákaz, a tak jen krátce jsme mohli využít tohoto privilegia. Pracovali jsme sice jen čtyři hodiny, nesměli jsme však prolézat závod ani ho opustit, ani se stýkat s ostatními zaměstnanci. Bratr Akus Bystřický apoštoloval mezi tam pracujícími odsouzenými prostitutkami a rozdával jim medailky, které si vyžebrával u bratří. Ty je odevzdávaly své dozorkyni k obveselení všech.

Druhá skupina připravovala další „vsádku“ a dávala vysušené předměty na podložky do těch šamotových hrnců. Ty byly z rozdrceného šamotu ostré jako sklo. Zdíraly nám jemnou kůžičku na dlaních, což jsme zjistili až podle bolesti, kterou vyvolával dotek s vodou. Odpoledne jsme se mohli jít koupat do jezuitského bazénu, když předtím jezuiti byli zavřeni v budově. Ale chladné počasí nás často odradilo.

Avšak i tento čas bohosudovského pobytu uplynul a my měli poznat ještě jiné stránky současné společnosti.

Návratem do Bohosudova končí zápisy vzpomínek otce Bernarda Říského na  cestu za svatým Františkem. Otec Bernard zemřel časně ráno v pondělí velikonočního oktávu 12. dubna 2004.

Od příštího čísla začneme otiskovat vyprávění otce Inocence Kubíčka, provinčního ministra Provincie bratří františkánů v letech 1980 – 1989, o jeho cestě za svatým Františkem.