Eucharistie v učení dvanácti apoštolů (Didaché)

Holota, Benedikt OFM

Nejstarší písemné zprávy o slavení eucharistie máme ve spise: „Učení Pána skrze dvanáct apoštolů pro pohany.“ Opis byl nalezen v r. 1873 v cařihradské knihovně Jeruzalémského patriarchátu jako tzv. Jeruzalémský rukopis, původně kodex kláštera Svatého hrobu. Kodex byl psán v roce 1056 na pergamenu, patrně v Palestině. Badatelé kladou vznik Didaché v rozmezí od r. 70 do r. 160.

 

 

 

Sepisuje-li autor „Učení Pána skrze dvanáct apoštolů pro pohany“ (Didaché), plyne z toho, že „Dvanáct“ již před nějakou dobou zesnulo. Ze spisu vyplývá, že bohoslužba je ještě velmi volná, agapé a Eucharistie jsou dosud spojeny. Seznámíme se s textem deváté a desáté kapitoly, které mluví o slavení Eucharistie. Zachovaly nám vůni prvotní liturgie. Text zní:

 

 

Ohledně díkuvzdání (tj. Eucharistie) takto budete děkovat:

Nejprve o kalichu: „Děkujeme Ti, Otče náš, za svatou révu – Davida Tvého služebníka, se kterou jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého Služebníka. Tobě sláva na věky“. Z textu plyne, že víno předchází chléb jako u Lk 22,14 - 20.

 

 

 

Ve stanovenou hodinu zaujal (Ježíš) místo u stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka dříve než budu trpět. Neboť Vám říkám: Už ho nebudu jíst, dokud se nenaplní Boží království.“ A vzal kalich vzdal díky a řekl: „Vezměte ho a rozdělte mezi sebe. Neboť vám říkám: od této chvíle už nikdy nebudu pít z plodu révy, dokud nepřijde Boží království.“

Potom vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim se slovy: „To je mé tělo, které se za vás vydává. To konejte na mou památku!“ Stejně tak vzal i kalich, když bylo po večeři, a řekl: „Tento kalich je nová smlouva (zpečetěná) mou krví, která se za vás prolévá“.

 

 

 

Ježíš mluví obrazně: Na této zemi už s učedníky nebude pít velikonoční víno, vždyť zakrátko zemře. K společné hostině se sejdou zase až v nebi, ale tam už bude podáváno jiné víno: nebeská blaženost. Slova: „Vezměte ho a rozdělte mezi sebe“ exegeté vysvětlují tím, že nebylo tehdy ve zvyku, aby z jednoho kalicha pilo více osob. Každý z učedníků si z Ježíšova kalicha nalil do své číše. Kalich, při kterém Pán Ježíš pronesl tato slova, je kalich obřadní, v pořadí druhý. Při hostině víno předcházelo chléb. Nejde zřejmě o pořadí, v jakém má být konsekrováno. O konsekračních slovech Didaché nic nepraví. Eucharistické modlitby v Didaché se nesou k Ježíšovi jako Božímu služebníku podle Iz 53,11. Je to místo, které ukazuje na pramen kristologie:

 

 

 

Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. Tím co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. (Ekumenický překlad.)

Doktor Heger překládá:           Můj služebník se nasytí plody své trýzně,

                                               spravedlnost mnohým dá znalostí trampot,

                                               neboť sám hodlá nést proviny jejich.

 

 

 

Text v Didaché pokračuje:

Pak o nalámaném chlebu: „Děkujeme Ti, Otče náš, za život a poznání, s nímž jsi nás seznámil skrze Ježíše, svého služebníka. Tobě sláva na věky. Jako byly tyto nalámané chleby rozesety po horách a shromážděny se staly jedním, tak nechť je shromážděna Tvá církev od končin země do Tvého království, neboť Tvá je sláva i moc skrze Ježíše Krista navěky.“

Syrští nestoriáni připravují dosud chléb pro Eucharistii z klasů zapomenutých na polích. Z tohoto místa textu vycházejí ti, kdo chtějí lokalizovat vznik Didaché do Syropalestiny. Text ukazuje na místo u sv. Jana 11,51b. 52: „… že Ježíš musí umřít za národ – a nejen za národ, ale i proto, aby shromáždil v jedno rozptýlené boží děti“ (Kaifášovo proroctví).

 

 

 

Další pokračování textu:

Nikdo ať nejí a nepije z vašeho díkuvzdání, jedině pokřtění ve jménu Páně, neboť o tom řekl Pán: „Nedávejte, co je svaté, psům“ (Mt 7,6.)

 

 

 

Někteří komentátoři pokládají tento text Didaché za doklad, že nepokřtění museli před slavením Eucharistie opustit místnost, kde se bohoslužby konaly. S propuštěním katechumenů před slavením Eucharistie počítá i současné „Uvedení do křesťanského života.“ Katechumeni mohou zůstat z vážných důvodů, a doslova se říká: „Kdyby to bylo možné a nebylo to spojeno s velkými obtížemi, bylo by vhodné dát jim zdvořilým způsobem znamení, aby před začátkem eucharistické oběti opustili shromáždění věřících: teprve totiž čekají na křest, jímž budou přičleněni ke kněžskému lidu a pověřeni k účasti na nové Kristově bohoslužbě.“

 

 

 

Text dále pokračuje:

Po nasycení takto vzdáte díky: „Děkujeme Ti, svatý Otče, za Tvé svaté jméno, které jsi usadil v našich srdcích, a za poznání, víru a nesmrtelnost, s níž jsi nás seznámil skrze Krista, svého Služebníka. Tobě sláva na věky. Tys Panovníče vševládný, všechno jsi stvořil pro své jméno a dal jsi lidem k užitku potravu i nápoj, aby Ti děkovali. Nám jsi daroval duchovní stravu a nápoj a věčný život skrze svého služebníka. Především Ti děkujeme, že jsi mocný, Tobě sláva na věky. Pamatuj, Pane, na svou církev, abys ji vytrhl ode všeho zlého a dokonal ji ve své lásce. Shromáždi ji od čtyř větrů, posvěcenou, do Tvého království, kterés jí připravil, neboť Tvá je moc i sláva na věky.

Přijdiž milost a pomiň tento svět. Hosana Bohu Davidovu. Je-li kdo svatý, přijď; kdo není, čiň pokání. Marana tha. Amen.“

 

 

 

Z textu je patrné, že se prvotní církev modlila za konec světa podle knihy Zjevení 22,17.20: „Duch i nevěsta volají: ,Přijď! Kdo to slyší, ať také zvolá přijď! A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo.´“ „Ten, kdo to dosvědčuje, říká: ,Ano, přijdu brzy!´ Amen, přijď, Pane Ježíši!“

 

 

 

První křesťané se modlili za konec světa v pozitivním smyslu: za příchod Ježíšův. Později se naopak začali modlit za prodlužení lhůty Kristova druhého příchodu, aby měli čas k pokání. Dnes ale prosíme o prodloužení lhůty Kristova druhého příchodu nikoliv z důvodu pokání, nýbrž abychom se tu měli dobře co nejdéle, dokonce na druhý Kristův příchod ani moc nečekáme.

 

 

 

Zvolání: „Hosana Bohu Davidovu“ je snad ozvěna volání zástupů při Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, jak je to zaznamenáno u Mt 21,9.15. Tam ale stojí: „Hosana synu Davidovu!“ První křesťané snad chtěli tím: „Bohu Davidovu“ zdůraznit, že Ježíš je víc než David, je nejen Davidův syn, nýbrž Bůh Davidův.

 

 

 

Závěrečnou větou desáté kapitoly Didaché je směrnice:

„Prorokům dovolte činit díky jak chtějí.“ Patrně tu šlo o nějaké projevy extatické.

Benedikt Holota OFM