Co máme dělat, bratři? (Sk 2, 37)

Friedl, Jiljí OFMCap.

Lectio divina

 

 

(dokončení formačních textů o modlitbě z předchozích čísel: Rozjímání - meditace, Poutník 12/2004, Nazírání - kontemplace, Poutník 1/2005)

 

 

 

 

„Tak jako se Ježíš vpravdě klaněl Otci, tak ať i oni učiní modlitbu a kontemplaci duší své existence i činnosti“ (Řehole SFŘ, čl. 8)

 

 

 

 

Pro život modlitby je důležitá duchovní četba. Čteme především Písmo svaté a pak i vhodné spisy Otců a světců, případně zkušených odborníků v duchovním životě. Především je to však Kniha knih - Písmo svaté, kterou máme číst. Sv. Jeroným říká: „Neznalost evangelia je neznalostí Krista.“ Sv. Augustin píše ve svých Vyznáních, že v době jeho tápání zaslechl hlas „vezmi, čti“ a spatřil na stole Písmo, které také začal číst. Sv. František otevírá knihu evangelia aby se poučil, jakým způsobem má žít. Modlíme-li se, musíme znát Boha, a o něm se dozvídáme z Písma. Rozjímáme-li, musíme meditovat nad něčím důležitým a významným, a to také objevíme v Písmu. Bez duchovní četby je naše nitro chudé a dostavuje se při modlitbě vyprahlost. Naše srdce je jako pustina. Četba Písma se podobá čerpání vody ze studně. „Bychom ze studnice této zlaté moudrost Boží povždy vážili.“ Četba Písma je duchovní stravou, bez níž chřadneme. Pán Ježíš říká. „Ne jen chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“

 

 

Duchovní četba se pochopitelně liší od obyčejného čtení. Člověk když čte nějakou knížku, hledá v ní zábavu nebo poučení; mnohé knihy čteme ze zvědavosti, jsou napínavé, chceme vědět jak to dopadne; můžeme klidně přečíst v jednom kuse třeba i celou knížku. Při duchovní četbě nejde o to přečíst co nejrychleji co nejvíce stránek. Naopak. Čteme jen zvolna a uvažujeme o přečteném. Zastavujeme se a mluvíme s Pánem Bohem, rozjímáme o čteném a uvažujeme, co nám to konkrétně říká. Kdesi to bylo vyjádřeno jednoduchým příkladem.  Když ptáček pije vodu,  nejprve se skloní a nabere si vodu zobáčkem, pak ale zvedne hlavičku, aby mu voda protékala hrdélkem. Tak je to i při duchovní četbě. Nejprve skloníme hlavu do knihy a čteme, pak zvedáme hlavu k nebi a modlíme se a meditujeme o přečteném.

 

 

Důležité je, abychom četli jako lidé mající Ducha. Zde je třeba mít čisté srdce, pokoj v duši, lásku k Pánu. Písmo svaté je přece inspirované, tj. sám Duch svatý je vnuknul tomu, kdo psal. Můžeme mu tedy porozumět jen v tom Duchu, ve kterém je napsáno. Spisovateli Juliu Zeyerovi poslal mladý učitel téměř zoufalý dopis. Psal v něm, že neví, co má považovat za hlavní pravdu života, jaký životní směr si má zvolit, kde má najít oporu a útěchu. Zeyer mu odpověděl, aby četl Bibli - Nový zákon. Mladý učitel se dal do četby, ale kniha mu nevyhovovala. Znovu o tom psal Zeyerovi a ten odpověděl: „Píšete, že jste četl evangelia na mou radu, ale že ta četba dosáhla opačného výsledku. Nejste tedy na té výši, abyste jim rozuměl. Četl jste pod dojmem kritika a tím ubohým lidským rozumem, tak směšně pyšným. Vaše srdce o té četbě nevědělo. Až budete klidný, vraťte se k evangeliu. Pak čtěte s láskou, nemyslete na nic než na to, co budete číst, nevzpomínejte ani na svou nevěru ani na svou vinu a uvidíte.“

 

 

Bylo by podivné, kdybychom si na jedné straně přáli, aby k nám promluvil Bůh a na druhé straně nečetli nebo špatně četli Písmo svaté, ve kterém k nám Bůh mluví. Je to slovo Boží. V konstituci Dei verbum se říká: „Svatá Matka církev všechny knihy Starého i Nového zákona se všemi jejich částmi apoštolskou vírou považuje za svaté a kanonické z toho důvodu, že byly napsány pod vdechnutím Ducha svatého, a proto mají za původce Boha a jako takové byly předány církvi.“ Sv. Jeroným píše: „Jsou to slova Páně a nikoliv žalmisty, a co jejich ústy praví jakoby skrze orgán neboli nástroj, promluvil sám Pán.“ Sv. Řehoř Veliký píše: „Kdo to napsal, velmi zbytečně se pátrá, vždyť se předem věří, že autorem knihy je Duch svatý.“

 

 

Ve středověku se v mnohých klášteřích praktikovala modlitba zvaná „lectio divina“ - božské čtení. Dnes se mnohde k této praxi zase vracejí, zvláště když si uvědomujeme, jak nenahraditelný význam má v životě křesťana Písmo svaté.

 

 

Již jsme uvedli knížku Scala paradisi - Stupně do ráje. Řekli jsme, že autor vidí čtyři takové stupně podle citátu z evangelia „Hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám.“ První stupeň „hledejte“ znamená „čtěte“, druhý stupeň „naleznete“ znamená „meditujte“. Třetí stupeň „tlučte“ znamená „ modlete se k Bohu“ a čtvrtý stupeň „otevře se vám“ znamená „nazírejte“.  Všechny tyto stupně se mohou uskutečnit při modlitbě lectio divina. Vyšla o tom zajímavá kniha od Mario Masini zvaná „úvod do lectio divina“. Nebude bez užitku si z ní alespoň něco stručně povědět. Celá tato modlitba se skládá ze sedmi částí s latinskými názvy: 1. Sacra pagina, 2. Lectio, 3. Meditatio, 4. Collatio, 5. Oratio, 6. Contemplatio, 7. Operatio.

 

 

Sacra pagina znamená posvátná stránka. Je třeba si totiž zvolit nějaký vhodný úryvek z Písma, který budeme číst a nad kterým budeme meditovat. Nemá být příliš dlouhý a má tvořit jakousi ucelenou jednotku. Nejposvátnější jsou evangelia.

 

 

Lectio znamená předčítání tohoto úryvku, pokud se to koná ve společenství, pak někdo vhodný přečte úryvek nahlas. Následuje jakási exegeze neboli výklad toho místa. Dnes existují komentáře k různým biblickým knihám, kde se vysvětlují těžká a méně srozumitelná místa a tím čtenář pak lépe čtenému rozumí a dostane lepší vhled. Je třeba také čtenému naslouchat a přijímat slovo nejen ušima, ale srdcem. Existují určitá pravidla jak rozumět biblické zvěsti. Jedno pravidlo říká, že je třeba se vžít do doby, v níž byla kniha napsána, poznávat kulturu té doby, způsob vyjadřování a chápání obvyklý v té době. V Orientu, kde Bible vznikala, se lidé vyjadřují pomocí květnatých příběhů a podobenství. Dalším pravidlem je rozlišovat různé literární druhy. Něco jiného je historická zpráva, něco jiného je píseň nebo báseň, kterou nelze brát jako vědeckou zprávu. V Bibli je celá řada různých literárních druhů a každý má svá vlastní pravidla. Některé části byly sepsány pro starodávnou liturgii a jako chvalozpěvy na Boha, nečiní si však nárok na to, že přesně popisují průběh nějakého děje. Např. kněžský pramen o stvoření světa v l. kap. Geneze.

 

 

Pozorně přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma sv. Není správné něco příliš zdůraznit na úkor něčeho jiného. Dívat se, jak jde další vývoj; číst Písmo v živé tradici církve, v níž je Duch svatý, který inspiroval Písmo. Mimo církev je Bible v cizím prostředí. I ateisté studují Bibli a píší o ní knihy, protože však nemají Ducha, mohou psát jen o literárním díle či o ne docela přesném historickém dokumentu.

 

 

Podle starobylé tradice má Písmo dvojí smysl. Smysl literární a smysl duchovní. Literární smysl je prosté biblické vyprávění. Učí, co se stalo. Např. Pilát odsoudil Ježíše, který byl ukřižován na Golgotě. Duchovní smysl můžeme ještě rozdělit na trojí: alegorický, morální a anagogický. Alegorický smysl znamená hledat za různými věcmi a událostmi duchovní význam. Např. vidět v přejití Izraelitů Rudým mořem křest, kterým přecházíme z otroctví hříchu do svobody Božích dětí. Morální smysl znamená, jak nás může určitý biblický úryvek vést ke správnému jednání. Anagogický smysl znamená, že věci a události Písma vidíme v jejich věčném významu. Učí nás kam směřovat. Např. zaslíbená země znamená nebe, námaha Izraelitů, než se tam dostali, znamená naše úsilí na cestě do nebe. Velmi zajímavé jsou různé předpovědi, proroctví a předobrazy, kdy určité události a skutečnosti popsané ve Starém zákoně srovnáváme s tím, co je napsáno v Novém zákoně. Např. srovnání Krista s Adamem, Marie s Evou, Ježíše s Izákem či Josefem egyptským atd.

 

 

Přejděme k dalšímu bodu a tím je meditace. Meditací máme nalézt, co jsme čtením hledali. Je třeba se tedy ztišit a rozjímat o přečteném. Znovu si v paměti vybavujeme to, co se četlo, a z různých hledisek o tom s Pánem Bohem uvažujeme. Jde o jakési přežvykování, dlouhé přemílání, vychutnávání srdcem. „Musíš sestoupit z hlavy do srdce. Nyní jsou tvé myšlenky v hlavě a zdá se, že Bůh je mimo tebe, takže tvá modlitba a kterákoliv jiná duchovní praktika zůstává venku. Dokud budeš zůstávat v hlavě, dají se myšlenky těžko spoutat a budou bzučet kolem tebe jako sněhová bouře v zimě nebo hejno komárů v létě“ (Teofan Rekluzus).

 

 

Pokud se koná lectio divina ve společenství, pak následuje po meditaci collatio; to znamená, že přítomní si vzájemně sdělují své myšlenky a postřehy. Tak jeden druhého může obohatit v lepším prožívání a rozjímání Božího slova.

 

 

Následuje oratio neboli modlitba. Zatím mluvil spíš Pán ke mně, nyní mluvím já k Bohu. Při meditaci jsem si uvědomil, že bez Boží pomoci nemohu dosáhnout toho, co bych si přál, a tak nyní volám k Pánu a prosím o pomoc. Je to skutečně ono „tlučte“, kdy v modlitbě bušíme na dveře Božího milosrdenství, dobroty a lásky. Je třeba nad sebou bdít, aby naše modlitba nepocházela ze země, ale z nebe. Ze země pochází modlitba, když je to duchovní žvanění, když se žádá o něco, co by nesloužilo našemu opravdovému dobru a co by nám ublížilo, kdyby nám to bylo uděleno. Modlitba z nebe plyne z Božího slova, jež se nám dalo poznat v lectio a v meditatio posvátné stránky Písma a které do nás prýští milostí Ducha, přicházejícího na pomoc naší slabosti. Právě Duch v nás vzbuzuje pravou modlitbu. Naším úkolem je, abychom propůjčili rty a vděčné srdce a opakovali to, co nám Duch vnuká a k čemu nám dává sílu, abychom to říkali.

 

 

Po modlitbě následuje contemplatio, kde pochopitelně musí být každý sám s Pánem a takto prožívat kontemplaci. Kontemplace je ustavičná touha duše po milovaném Snoubenci. Je to „modlitba jednoduchého pohledu“. Tehdy jde o kontemplaci, když mysl a rty odpočívají a pohled je jednoduše upřený na Pána, zatímco srdce se vzpíná v modlitbě beze slov a vůle se snaží sjednotit s vůlí Boží. Kontemplace je oním „tomu se otevře“, převyšuje všechny naše schopnosti a dosahují ho jen blažení, ti, kteří již zde vstupují do tajemství Boží tváře. Nemohou však své prožitky sdělit druhým, nemají na to vhodná slova, výrazy. Tak sv. Pavel, který byl vyzdvižen až do třetího nebe, může o tom říci pouze to, že „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani lidskou mysl nenapadlo, co připravil Bůh těm, kteří ho milují“.

 

 

Poslední stupeň je operatio. Je to vlastně láskyplná činnost pro Boha a pro bližního, plynoucí z čistého srdce. Tato činnost je ve hluboké shodě s duchovním životem, s modlitbou, meditací i kontemplací.

 

 

Když tedy shrneme celou lectio divina, vidíme, že nejprve nasloucháme Bohu tím, že čtením přijímáme jeho Slovo, prostřednictvím meditace přijímáme Boží slovo do srdce, modlitbou z něj děláme své slovo, které pronášíme k Pánu. Pomocí Božího slova se pohroužíme do tajemství jeho lásky v kontemplaci a pocítíme, jak nás toto Slovo vybízí k angažovanosti v životě, jak říká Pán na konci podobenství o milosrdném Samaritánovi. „Jdi a čiň podobně i ty.“

 

 

Vidíme tedy, že toto lectio divina je něco víc než pouhá duchovní četba, kdy zvolna čteme biblický text a rozvažujeme o něm. V té podobě, jak nám je předkládá Mario Masini (a přitom připomíná, že se o takové pěstování lectio divina snaží v milánské diecézi kardinál Martini), se nám to asi nepodaří uskutečnit. Přece si však z toho můžeme něco vzít, aby naše duchovní četba dostala více modlitební rozměr. Abychom při četbě co nejčastěji pozvedali hlavu k  nebi a tak pouze nečetli, ale meditovali přečtené, aby nás čtené vedlo k modlitbě, a třeba i k onomu láskyplnému jednoduchému pohledu k Pánu, kde není třeba slov a řečí, kde duše miluje a mlčí a tělo netuší, že klečí.

 

 

Tak Boží slovo proměňuje naše nitro a nabádá nás ke skutkům lásky, jak pozorujeme v životě svatých, především sv. Františka, který si nejen něco přečetl, ale to, co četl, šel dělat.

 

 

 

 

Jiljí Friedl OFMCap.