Otec - Bůh něžnosti a útěchy v modlitbách sv. Františka

Zotto, Cornelio OFM

Z Františkánských pramenů poznáváme jasný obraz sv. Františka, vášnivého ctitele Boha Otce. Nejen v modlitbách, které nám zanechal, ale ve vší zkušenosti modlitby a v celém svém životě, který se stal modlitbou, se projevuje něžný a důvěrný vztah s Bohem Otcem (srov. List věř. 9: Ó jak je vznešené, svaté a velkolepé mít v nebi Otce).

Nejde o jednoduchý přirozený postoj nebo jen o zvláštní milost, kterou mu udělil Nejvyšší, Všemohoucí a Dobrý Pán, ale o namáhavé získání a povznášející dar lásky, kterým mu otevřel své nevyzkoumatelné tajemství nekonečného světla a nejvyšší blaženosti po očistném a osvobozujícím putování, které ho uvádí do tajemství otcovské dobroty Otce, ve kterém nachází něžnost a útěchu.

Mistrovská cesta za objevením Otce a živým zdrojem jeho lásky se mu však otvírá díky svaté Marii Andělské, „Panně, která se stala církví“,  „Matce Boží, která počala Slovo plné milosti a pravdy“, dala mu „počít a zrodit ducha evangelijní pravdy“ (LegMai 3,1) tím, že mu otevřela nebe zakoušením lásky Syna, který mu zjevuje dobrého a milosrdného Otce. Tam František prožívá zkušenost s církví, která sestupuje z nebe jako Nevěsta (Zj 21,2) a dostává pro své zásluhy od Otce milosrdenství moc dovést všechny do ráje prostřednictvím velkého Porciunkulového odpustku (Diplom bratra Theobalda, biskupa Assisi, z roku 1310 – viz POUTNÍK 7/1997). Celý Františkův život je cesta návratu do Otce a zjevením Otce, tím vznešenějším a tajemnějším, čím víc se spodobuje se Synem a přijímá jeho pocity a konání, stávaje se podobným jemu.

Od dramatu s otcem k objevu Otce v nebi

Rozhodující chvíle při hledání Otce nastává v dramatickém střetnutí s jeho otcem Petrem Bernardonem. Víme s jistotou, že v této hrozné chvíli se mu otevřelo nebe a ze svých věčných příbytků mu Otec ukázal svou nejlaskavější tvář. Tehdy František uviděl to, co kdysi Štěpán, a zvolal: „Od nynějška mohu skutečně říci: Otče náš, který jsi v nebi!“  Je to zkušenost současně dramatická a vznešená, ke které dochází zraněním jeho srdce a probodává mu duši až k neodlučitelnému spojení s jeho Bohem, Otcem něžnosti a milosrdenství, dobroty a laskavosti k dětem, které miluje a shromažďuje jako nejlaskavější matka ve svém srdci a osvěcuje je svým pohledem plným lásky.

Tak sv. František začíná svou Kalvárii smrti a vzkříšení, když prochází dramatickým střetnutím s pozemským otcem, spolu s bratry, které mu Pán dá, aby se znovu shromáždili jako synové Otce, „z živých kamenů spojeni v chrám Ducha svatého“, a darovaní Synovi, který žije v církvi (1Cel 38; LegPer 67 ;ZrcDok 26).

U sv. Damiána Ukřižovaný zrodí Františka ke vzkříšení díky Matce milosrdenství, která v něm otevře prameny živé vody, a  spodobní ho se sebou v nitru. Ze svatyně srdce, v oblouku času a prostoru milosti celého svého života František nepřestane  posílat k Otci svou píseň chvály a nekonečného uznání, a rozmlouvá s ním ve skrytosti a svěřuje mu své tajnosti.

Tak Ježíšova „nová a živá cesta, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo“ (Žid 10,20), pokračuje v tajemství trpícího člověka poznamenaného ranami a nechává prosvítat rysy milovaného Syna, který se mu zjevuje skrz milost, v znetvořené tváří malomocného, pod závojem eucharistického tajemství, v porušené podobě hříšného kněze nebo v zanedbaném oblečení moudrého teologa.

U svaté Marie Andělské zakoušel František, spolu s Ježíšem a jeho chudou Matkou, slavnostní společenství svatých andělů a něžnost nebeského Otce: „Já mu budu Otcem a on mi bude synem“ (Žid 1,5).

František nemůže vyzpívat tento podivuhodný hymnus chval na Otce, dokud neprojde všemi cestami synovství, dokud jde úzkou a strmou cestou následování milovaného Syna a prožívá všechna jeho tajemství, až s ním na kříži a z kříže dokáže vstoupit až do Otcova srdce.

Františkův život jako liturgie Otcovy slávy

Jeho život se nyní odvíjí jako slavnostní liturgie chvály. V něm nyní všechno nachází význam, neboť – dotknuté závanem lásky a něžností nebeského Otce – se promění ve světlo a stává se oslavou.

Pro Františka nyní začíná putování světla a milosti, v němž objevuje a oživuje všechna tajemství Ježíše Krista, dojatý něžností „Dítěte z Betléma“, a jméno Ježíš ho rozechvívá nezadržitelnou radostí, a začíná zpívat chvály, a „nemodlil se jen jako celý člověk, ale celý se stával modlitbou“ (2Cel 95).

Liturgie Františkova života je celá uchvácená  půvabem Otcovy přítomnosti, a v jeho přítomnosti se stává hymnem chvály na Otce, děkováním vyjádřeným všemi nitkami jeho srdce a všemi dotyky jeho citu, a sám se stává eucharistií, a tak se neustále vrací k Otci. Proto také Františkova řeč se stává poezií.

Jen Bůh je hodný přijmout všechnu chválu a dobrořečení. František objevil právě toto na svaté hoře Verně, kde probodnutý mečem bolesti a pozdvižený božskou jiskrou lásky milovaného Syna vstupuje do plného souzvuku s Otcem a z výše svého nového příbytku Světla skládá báseň díků a chvály. Hovoří od „ty“ k „ty“ jazykem lásky: „Ty jsi svatý, ó Pane, jediný Bože, … nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva a čest a všechno dobrořečení…“

Velepíseň vykoupených (Nepotvrzená řehole 23)

V dvacáté třetí hlavě bulou nepotvrzené Řehole máme počáteční zpěv a dokonale zharmonizovanou artikulaci  - podle pravidel poezie a pravidel hudby -, hudební báseň velké chvály a dokonalé oslavy, která může být nazvaná „velepísní vykoupených“.

Když znova prochází cestami synovství a následuje krok za krokem milovaného Syna, Ježíše Krista chudého a ukřižovaného, sv. František se snaží přivést k Otci všechny, kterým se dostalo milosti překřížit jeho cestu.

„Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ abychom tě milovali celým srdcem – když na tebe budeme stále myslit; celou duší – když po tobě budeme stále toužit; celou myslí – když k tobě budeme řídit všechny své úmysly a ve všem budeme hledat tvou čest; a celou svou silou – když dáme všechnu svou energii a schopnosti duše i těla do služby tvé lásce a nikam jinam; a abychom milovali svého bližního jako sami sebe – když strhneme všechny, jak jen jsme schopni, ke tvé lásce, a když se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu“ (Výklad na Otče náš).

František nezná hranice ani omezení, naopak využívá každou překážku nebo těžkost, aby zesílila hudba jeho srdce zamilovaného do Otce. A tak se v lese nenechá přesvědčit lupiči, aby ztlumil v srdci rozechvění lásky a úcty a přestal zpívat písně na svého Pána a Otce, ale rychle překoná bolest z ran, vesele  se zdvihne z jámy plné sněhu a začne znova zpívat melodii svého života uchvácenou a načerpanou v kontemplaci Otce, aby naplnil les svými zpěvy. Ale naplní jej také vzdechy modlitby v pozorném a uctivém naslouchání, aby vyzpíval celé stvoření ve své písni věčné chvály.

Jen on je totiž schopen přijmout zpěv ukrytý v srdci tvorů. Jen on, osvobozený ode všeho, dokáže je posvětit svým čistým pohledem a shromáždit je v jednotě, uvést je v soulad ve vyrovnaném pokoji lásky v Chvalozpěvu stvoření.

František, svobodný jako pták, přebývá už nyní Božím nebi, tam, kde je obraz jasný, a přes všechny překážky pomíjejícího zdání se potkává s laskavou tváří Otce, který ho zve, aby v lásce přebýval stále s ním.

Přitom však není ušetřen námahy cesty ani úsilí objevování a sebezapírání, aby se dostal za hranice lidské pýchy a přechodné slabosti a osvěžil se na prahu nekonečného tajemství (Výklad na Otče náš).

Je to on sám, který nám otvírá tajemství a má účast na jeho daru, když pod závojem malomocenství poznává milovaného Syna a který tím má účast na objetí pokoje, milosrdenství a náklonnosti Otce (Závěť 1-4) a pokračuje tak v objevování podivuhodných rysů Boží tváře pod závojem každého stvoření.

Pod eucharistickým závojem potkává František Syna laskavosti a zbožně se klaní Pánu, který stále žije, aby se za nás přimlouval (Žid 7,35). Nejvyšším aktem eucharistického klanění se spojuje se Synem a sám se stává „eucharistií“, když se modlí, trpí, obětuje se a miluje ve spojení s „nekonečnou milostí“ Syna milovaného, dítěte, ukřižovaného, žijícího pod těmito křehkými závoji eucharistického tajemství, a navěky přítomného, aby se za nás přimlouval u Otce. Ani hřích kněze nedokáže zatemnit jeho čistý a jasný pohled. Ani v něm nechce vidět hřích, neboť „vidí Božího Syna“, kontempluje milovaného Otce.

Už při prvním střetnutí s Ukřižovaným u sv. Damiána zaslechl výzvu opustit drsné a zlé zákruty lidských zálib a neschůdné a temné zákruty moci, společně s přeludem lidského bohatství.

Když znovu prošel všechny stezky života Ježíše Krista a oživil ve svém srdci všechny pocity jednorozeného Syna Otce, František se stává stále více skutečným synem, až se do Otce přenese myslí, aby v něm navždy přebýval.

Ve dvaatřicetkrát vysloveném „Ty“ v dvacáté třetí hlavě Nepotvrzené řehole se přenáší ze země do nebe, z příbytku lidského do příbytku svého Boha. To je možné jen potom, co vystoupil na svatou horu oběti a vidění, na La Vernu. Tam ,  zcela soustředěný a unesený do Boha, odváží se žádat nemožné, vnitřně uchvácený touhou po milovaném Synu, který za nás zemřel na kříži, a prosí Otce, aby mu dal pocítit  všechnu nevýslovnou bolest a všechnu lásku Ježíše ukřižovaného. Prostřednictvím Serafa, který mu dá možnost plného zakoušení a dokonalé chvály, vnitřně se sjednotí a očistí pro přijetí nejvyššího daru. Odpověď Otce přijde velmi rychle jako záblesk světla a zjeví se vtisknutím jeho obrazu milosti, vyrytého Duchem svatým a zářící láskou Syna.

Závěr

Na vrcholu svých duchovních výstupů, svých vroucích modliteb a vznešených zjevení, František se v duchu skutečně stane „synem“, přenese svůj příbytek do srdce Boha Otce a přebývá trvale v jeho nebi spolu s jednorozeným Synem Ježíšem Kristem.

Že jeho zkušenost křižovaná, povznášející a spodobující s milovaným Synem byla pravá a nepominutelná, to ukazuje sám Syn, který, když ho navštívil a hovořil s ním, ve chvíli krajní opuštěnosti a bezútěšnosti, u sv. Damiána s ním začne hovořit nejen jako se svým přítelem, jak tomu bylo poprvé, ale nazývá ho „bratrem“ a obnoví mu příslib víry: „Dnes budeš se mnou v ráji“, a ujistí ho nebeským Královstvím.

Jásej tedy, Františku, zazpívej novou píseň vykoupených ze Siónu na svaté hoře vidění a blaženosti lásky, která našla svůj příbytek věčnosti a dokonalé radosti v srdci Otce a nepřestává se k němu vracet a vést nás k němu, abychom byli dokonalí a blažení v lásce.

Otče náš, který jsi v nebi, máme radost, že ty jsi Bůh a jsi náš Otec a děkujeme ti se srdcem milovaného Syna a v pulzování Ducha svatého, ve snoubeneckém a mateřském srdci Marie, nejsvětější „Panny, které se stala církví“, svaté Marie Andělské, v souzvuku symfonie lásky, která naplní blažeností tvé nebeské příbytky, doprovázená lyrami vroucných Serafů, a ukazuje tebe, nejvyšší Dobro, všechno dobro, a vzdává ti veškerý dík, všechnu chválu a všechno dobrořečení.

„Nejsvětější Otče náš: náš Stvořiteli, Vykupiteli, Utěšiteli a Spasiteli!

Jenž jsi na nebesích: v andělech a svatých, osvěcuješ je, aby poznali, že ty, Pane, jsi světlo; rozněcuješ je k milování, protože ty, Pane, jsi láska; přebýváš v nich a naplňuješ štěstím, protože ty, Pane, jsi nejvyšší a věčné dobro, z něhož pochází všechno dobro a bez něhož není žádné dobro.

Posvěť se jméno tvé: ať tě jasněji poznáváme, abychom mohli uvidět šíři tvých dobrodiní, délku tvých příslibů, výšku tvé důstojnosti, hloubku tvých soudů.

Přijď království tvé: abys v nás vládl svou milostí a přivedl nás na svého království, kde na tebe budeme patřit bez závoje, dokonale tě milovat, spojeni s tebou ve štěstí a radovat se s tebou bez konce“ (Výklad na Otče náš).

Cornelio del Zotto OFM

Vita minorum 1/1999

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(text mírně zkrácen)