Holota, Benedikt OFM

Jsou dvoje dějiny. Viditelné a dokazatelné, charakterizované válkami a mírovými smlouvami, vynálezy a kulturními událostmi. A jsou dějiny, charakterizované zásahy Božími – mirabilia Dei – od stvoření po přítomnost, až k parusii – druhému příchodu našeho Pána – dějiny spásy.

V nich je kritickým okamžikem příchod Ježíše Krista, vtělení, kterým dostávají dějiny novou kvalitu. K dějinám spásy náleží nejen proroctví, nýbrž všechny skutky našeho Pána. I jeho mlčení a každodenní život v Nazaretě. Doba Ježíšova života je středem času. Dějiny plynou dál a jsme do nich zařazeni i my se svým životem od křtu až do smrti.

Druhý příchod Kristův bude další kvalitativní přeměnou v dějinách stvoření, vyústěním do věčnosti a požívání toho, k čemu jsme až dosud ve víře jen směřovali fundovanou nadějí.  Žijeme v plnosti času, která započala vtělením, ale není ještě dovršena patřením. Jaké místo zaujímá Eucharistie v  dějinách stvoření? Eucharistie má s nimi společný rozměr. Celé dějiny stvoření a spásy jsou v Eucharistii zhuštěny. Eucharistie je přítomna v celých dějinách – má vesmírný rozměr. Jako se zrcadlí v jedné kapce rosy celé nebe – jsou v Eucharistii zhuštěny celé dějiny stvoření a spásy.

Eucharistie je přítomna:

 v dějinách Starého zákona - jako předobraz,

v dějinách Nového zákona, v době života Krista Pána - jako událost,

v době církve - jako svátost,

a v absolutní budoucnosti - jako naplnění.

Předobraz připravuje událost a svátost tuto událost prodlužuje.  Zpřítomňuje ji až do doby naplnění ve věčnosti. Předobrazy Eucharistie ve Starém zákoně: Mana (Ex 16,4n), Melchizedechova oběť chleba a vína (Gn 14,18n), velikonoční beránek a jeho krev, která zastrašila anděla zhoubce, protože v ní viděl Pánův předobraz (Ex 12,13n) a další. V Novém zákoně je to předobraz hostiny: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho hostů. Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: Pojďte, už je připraveno!“ (Lk 14,16-17).

V době Pána Ježíše měl židovský velikonoční ritus dvě fáze: oběť a hostinu. Velikonoční ritus byl v té době   starý už více než dva tisíce let. V jeruzalémském chrámě byl 14. nisanu odpoledne obětován beránek  a rodinná slavnost velikonoční večeře, při které byl beránek  požíván, se slavila v noci.

Velikonoční noc je předobrazem nejdůležitějších nocí dějin spásy vůbec. Je to předně noc stvoření (Gn 1,1-2),  noc víry, kdy Abraham obětoval Izáka (Gn 22,1-2), noc, kdy vyšel Izrael z Egypta (Ex 12,1-13),  a noc,  kdy Pán jedl velikonočního beránka (Lk 22,14-18).

S pravým beránkem udělali Izraelité co chtěli. Tím, že ho zabili, naplnili předobraz.

Prorocká znamení (rozbití džbánu, vynášení zavazadel, chůze se jhem) nejsou nic jiného, než vznešená forma prorocké řeči. Ježíšovo gesto při poslední večeři - rozlámání chleba a ustanovení Eucharistie - je nejvyšším symbolickým a prorockým úkonem v dějinách spásy. Je gestem - a zároveň skutečností. Patří mezi symbolické úkony proroků. Převyšuje je o tolik, oč převyšují  slova Ježíšova slova  proroků,  o kolik je Ježíšova božská osoba větší než lidská osoba proroků, o kolik převyšuje skutečnost  pouhý náznak.

Při velikonoční večeři  bral otec rodiny do rukou nekvašený chléb se slovy: „Toto je chléb bídy, který jedli naši otcové při východu z Egypta…“  Pán Ježíš tento ritus velikonoční večeře dodržel  až na to, že místo slov: toto je chléb bídy – řekne: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“ (srov. Lk 22,19). A při kalichu požehnání řekne: „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. To čiňte na mou památku“ (srov. Mt 26,28).

Jaký asi úžas ta slova vzbudila v přítomných apoštolech! Jak teprve teď pochopili smysl Mistrovy řeči v synagoze v Kafarnaum! Ta řeč tenkrát vzbudila v  mnohých těžké pohoršení, pro které Mistra opustili, když řekl: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,55-56). „Kdo jí mne, bude žít ze mne“  (Jan 6,57b). „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6,53b-54). Tenkrát řekl Ježíš i svým apoštolům: „I vy chcete odejít?“  (Jan 6,67). Jako by tou otázkou říkal: Já z těchto svých slov nic neslevím!

úžas z Eucharistie! Aby člověk dokázal žasnout, musí mít něco z duše dítěte. Schopnost a krásu jeho úžasu. Aby člověk užasl před Eucharistií, musí mít duši Božího dítěte.

Jak prožíval  úžas z Eucharistie otec František a jak si přál, aby ho prožívali jeho bratři kněží, o tom svědčí Františkův list ke generální kapitule, kde mimo jiné píše:

„Prosím všechny bratry a líbám s největší láskou jejich nohy, aby prokazovali všemožnou úctu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož bylo smířeno a uvedeno v pokoj s všemohoucím Bohem všecko, co je na zemi i na nebi. Prosím též ve jménu Páně všechny bratry kněze, kteří jsou a budou, aby kdykoli mají sloužit mši svatou, byli čistí a čistotně konali s pravou úctou nejsvětější oběť těla a krve našeho Pána Ježíše Krista. Vzpomeňte, bratři kněží, že je psáno v zákoně Mojžíšově, jak ti, kdo přestoupili nařízení Boží služby, byli kamenováni. Oč větší trest zaslouží ten, kdo takřka šlape po Synu Božím, poskvrňuje jeho krev, kterou byl posvěcen! Člověk ve hříchu zneužívá Beránka Božího, když nerozeznává svatého chleba Kristova od jiných pokrmů, protože přijímá nehodně.  Již skrze proroka, praví Pán: ,Zlořečený, kdo koná dílo Hospodinovo lstivě a nedbale!´ (Jer 48,10). Poslyšte, bratři, jestliže je velebená – jak je také hodno – Panna Maria, že Jej nosila ve svém životě, jestliže svatý Jan Křtitel pocítil před Ním svatou hrůzu… jestliže hrob, ve kterém ležel krátký čas, je tak uctíván – jak musí být svatým, spravedlivým a hodným, kdo se dotýká rukama, přijímá a podává Toho, který už nezemře, ale věčně bude kralovat, na Nějž touží patřit andělé!

Jak nás vyvýšil Pán tímto tajemstvím! Veliká je to ubohost a ubohá slabost, když je nám tak blízko přítomen, a přece se staráme na světě víc o něco jiného! Všichni lidé ať se chvějí, celý svět ať se třese a nebe ať jásá, když kněz pozdvihuje Syna Božího! Ó podivuhodná velikosti! Ó úžasná důstojnosti! Ó pokorná vznešenosti, kde Pán všehomíra, Bůh a Syn Boží, tak sebe ponižuje, že se z lásky k nám ukrývá pod nepatrnou částečkou chleba!“

Tři dny v hrobě, ve kterém Pán ležel po svém utrpení, počítali otcové Východu ne od okamžiku smrti na kříži, nýbrž od okamžiku, kdy ve večeřadle Pán rozlámal pro své učedníky chléb, který proměnil ve své tělo. Tak svědčí sv. Efrem.

Toto všechno se neopakovatelně stalo v dějinách  jako událost. Ta však nezůstala pro nás nedostupná pod časovou vrstvou dvou tisíc let. I když nás od události ve Večeřadle dělí  tolik času,  přesto zůstává Eucharistie  přítomností. Časový úsek dvou tisíc let   překonáváme vírou.  Ne tak, že by naše víra působila přítomnost těla a krve Kristovy ve slavnosti eucharistie. Právě naopak: Je to přítomnost Kristova v Eucharistii, ze které vzchází naše víra.

Benedikt Holota OFM