„K podobnosti s ním“

Corriveau, John OFMCap.

Utvářet společenství ve světě nesouměrných vztahů

 

(dokončení)

 

 

 

 

4. „Jdi si sednout na poslední místo…“ (Lk 14, 10)

 

 

 

 

„Nesedej si na přední místo, protože by mohl být pozván někdo vzácnější než ty … a ty bys musel s hanbou zaujmout poslední místo“ (Lk 14, 8-9). Zdá se, že Ježíš si chce pohrát s infantilními snahami pozvaných, kteří se obratně snaží zaujmout co nejlepší pozici; jeho záměr je však vážnější. Když hovoří k předákům Izraele, ukazuje jim, jaká moc je schopna „budovat“ (Lk 14,11). Popisuje jim „správné užívání moci“ založené na pokoře. Je to tatáž moc, kterou Bůh vypouští do lidstva při Kristově vtělení: „Ve službě Otcově vůli, aby se celé tvorstvo navrátilo k němu, (vtělené) Slovo si nezakládalo na své rovnosti s Bohem“ (VII. PRŘ 2). Toto slavné ponížení (kenoze) Božího Syna má schopnost „uzdravovat, smiřovat a osvobozovat celé tvorstvo“ (viz tamtéž). Pokora je síla, která buduje Boží království.

 

 

 

 

František přijal tuto pokornou moc za svou s nadšením. V pokorné moci objetí malomocného učinil zkušenost bratrského vztahu s Ježíšem. „Veden Ježíšem si František vytvořil takový vztah k bratrovi, který mu proměnil to, co zdálo hořké, ve »sladkost pro duši a tělo«“ (Záv 3: FF 110)  Pokora se tak stala mocí schopnou uzdravovat, proměňovat a obnovovat vztahy se všemi jemu blízkými osobami. Směrnice nacházejí paralelu mezi Františkem a Ježíšem: „(vtělené) Slovo … zaujalo postoj jednoty s lidstvem (pokorně jako bratr), aby uzdravovalo, smiřovalo a osvobozovalo celé lidstvo“ (VII. PRŘ 2). U Františka „jeho bytí bratrem prozrazuje … poslání uzdravovat vztahy učenlivou pokorou“ (VII. PRŘ 1c). Pro Františka „rozhodnutí být »menší a podřízen všem« není strach, psychologické poddanství nebo zřeknutí se vlastní svobodné odpovědnosti“ (VII. PRŘ 2a), ale spíše jeho „odvážná rozhodnutí vyznačující se minoritou … vykoupila a radikálně proměnila jeho vztahy k lidem: autorita bez panovačné moci; služba charakterizovaná pokorou; bratrské vztahy s každým tvorem; život na společenské periferii“ (VII. PRŘ 6). Prostřednictvím pokory „František se zasazoval o nový způsob vykoupených vztahů“ (VII. PRŘ 46). Plenární rada nás vybízí, abychom vstoupili do téhož nového světa tím, že budeme ve světle vykoupení proměňovat naše užívání moci.

 

 

 

 

Šestá plenární rada Řádu vybízela Řád k řadě ekonomických rozhodnutí, které by osvobodily bratry a bratrstvo od chtivosti a soupeřivosti a vytvořily to, čemu se začalo říkat „bratrské hospodaření“. účel tohoto bratrského hospodaření je radikálně odlišuje od globálního hospodaření naší doby. Globální ekonomie se snaží vytvářet bohatství, naproti tomu „bratrská ekonomie“ usiluje o vytváření společenství. Také prostředky užívané k dosažení příslušného cíle se radikálně liší. Globální hospodaření je založeno na hromadění bohatství (chtivosti) a na soupeřivosti. Františkánské bratrské hospodaření je založeno na principech solidarity, spoluúčasti, transparentnosti, rovnosti a strohosti.

 

 

 

 

účel kapucínského užívání moci je totožný s cílem bratrského hospodaření: budovat společenství lásky.  VII. PRŘ nabízí rozhodnutí ohledně našeho užívání moci, která osvobozují moc od vůle někoho ovládat, a tak napomáhají budování společenství. Kapucínské užívání moci: 1) Není vylučující; tj. zahrnuje všechny osoby, které mají zájem účastnit se rozhodování. 2) Je (aktivně) účastné; tj. ti, kteří se jej účastní, mají právo vyjádřit svůj názor. 3) Je rovnoprávné; tj. konečné rozhodnutí rovnoměrně zohledňuje potřeby všech zainteresovaných. 4) Je charakterizováno ochotou k dialogu s cílem dosáhnout možného konsensu. 5) Není násilné (VII. PRŘ 19).

 

 

 

 

Moc osvobozená od panovačnosti a násilí vytváří pouta společenství.

 

 

 

 

Plenární rada nabízí vizi fraternity založené na vztazích podle vzoru nejsvětější Trojice: „svobodné společenství osob, kde nikdo druhého neovládá ani mu není podřízen“ (VII PRŘ 1a). V tomto kontextu sv. František činí z Ducha svatého náš vzor autority, „generálního ministra našeho Řádu“. Duch svatý je vztah, zosobnění lásky mezi Otcem a Synem. Proto i františkánská autorita je zaměřena ke společenství, tj. ke službě budování a udržování vztahů: „Služba druhým; soulad mezi tím, co říkáme a tím, co děláme; pozorné naslouchání druhým; služba autority, která usiluje o společné dobro“.

 

 

 

 

„Ve službě Otcově vůli, aby se celé tvorstvo navrátilo k němu, (vtělené) Slovo … zaujalo postoj jednoty s lidstvem, aby uzdravovalo, smiřovalo a osvobozovalo celé tvorstvo“ (VII. PRŘ 2). My jsme zahrnováni do věčného objetí lásky mezi Otcem a Synem: „ze své svaté lásky, kterou sis nás zamiloval, nechal jsi narodit se ze slavné vždy Panny přeblažené svaté Marie samotného pravého Boha a pravého člověka“ (NepŘeh XXIII, 3: FF 64). František nerozlišuje mezi láskou, která nás tvoří a udržuje (jako celé tvorstvo!) a láskou, která nechala zrodit „samotného pravého Boha a pravého člověka“. Aby „uzdravoval, smiřoval a osvobozoval“, Bůh došel až do samé krajnosti, aby nás vtáhl do trojičních vztahů. Toto objetí přináší svobodu: „Chudoba, minorita a poutnictví kromě toho, že jsou vlastními prvky následování Krista, jsou také projevem františkánské svobody“ (VII. PRŘ 4). Náš svět je posedlý touhou po svobodě. Častou však zaměňuje svobodu za seberealizaci, za nezávislost v sebeovládání, za svobodné vyjádření jakéhokoli přání a dokonce za ovládání druhých a kontrolu nad nimi. Existuje však jiná a jistější cesta ke svobodě: „budování Božího království, … budování bratrství všude tam, kde jsme a vždycky (viz tamtéž). Chudoba, která osvobozuje lidské srdce od chtivosti i soupeřivosti, a minorita, která osvobozuje lidskou moc od puzení ovládat druhé a podrobovat si je, se stávají prostředky pro osvobození především samého našeho bratrského společenství, ale následně pak i církve a našeho světa „od účinků strukturálního hříchu, od vnitřních protikladných sil, od manipulací zájmy mocných, … abychom v 21. století mohli budovat viditelné bratrské společenství“ (VII. PRŘ 4). Františkánská minorita a svoboda! Minorita je prostředkem pro pozvání druhých k uzdravujícímu objetí našeho pokorného Boha.

5. „Pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé…“ (Lk 14, 10)

 

 

 

 

Ježíš zakončuje své poučení u stolu farizeje řečí o roli chudých na budování jeho království. Jeho poučení začíná povzbuzením, aby se nezapomínalo na chudé. Pak Ježíš přechází pohledem od pokory, která utváří vztahy, k řeči o království pokorných! V jeho podobenství bohatí a významní lidé nemají čas na hostinu nebeského království. Ježíš tak navazuje na tradici posledních proroků: Odstraním z tebe tvé pyšné chvástaly a ty už se nebudeš vypínat na mé svaté hoře. Uprostřed tebe zanechám lid pokorný a chudý. Budou hledat své útočiště v Hospodinově jménu, ti, kdo zbudou z Izraele“ (Sof 3,11-13).

 

 

 

 

Poslední proroci s hořkostí viděli, jaká byla zkaženost a zneužívání moci ze strany mocných, který vedli národ ke zkáze. Sofoniáš si představuje nový Izrael vybudovaný na věrném zbytku, lid pokorný a chudý. Při vtělení Bůh zjevuje novou a ohromující logiku! Jedině církev pokorná může evangelizovat svět rozdělený, pokřivený a znetvořený panovačnými silami moci hospodářské, vojenské a technologické:

 

 

 

 

„Tak jako Kristus chudý pokračuje na své spojivé cestě mezi tvory v pokorných způsobách eucharistického chleba a vína (srov. Nap I,17: FF 144), tak i my se, prostřednictvím vody křtu, stáváme Kristem … a kráčíme zemí s božským posláním uzdravovat, usmiřovat, osvobozovat a vykupovat“ (VII. PRŘ 2a).

 

 

 

 

Řád jako takový se stává výrazem osvobozující lásky pokorného Krista: My znovu potvrzujeme „své rozhodnutí pro minoritu, která je podstatným rysem menších bratří kapucínů nejen jako jednotlivců, ale i jako instituce“ (VII. PRŘ 3).

 

 

 

 

Františkovo objetí malomocného a jeho přestěhování na periferii společnosti je podstatným rozměrem jeho obrácení a zkušenosti s Kristem. Proto Sedmá Plenární rada  znovu apeluje na Řád, aby obnovil své rozhodnutí pro chudé, a prohlašuje, že musíme „uskutečňovat postupně (tj. po malých krocích) »významné« přemístění na periferii naší současné společnosti, kde toužíme postavit své stany mezi menšími dnešní doby, jako to udělali ve své době Ježíš, sv. František a první kapucíni“ (VII. PRŘ 3).

 

 

 

 

Je to další instituční rozměr, který nás nutí „stěhovat se na periferii“ a stávat se pokorným Kristem. Jsme vybízeni „přijmout s radostí a se všemi důsledky slabost, nejistotu a zranitelnost, v pokorné službě ve všech/všem našim institucím a strukturám“ (VII. PRŘ 3). A znovu jsme vybízeni šířit „kulturu míru, která umí přijmout i zranitelnost“ (VII. PRŘ 6).

 

 

 

 

Také sv. František hovoří o „důvěřivém rozhodnutí pro zranitelnost“. Je to ztotožnění s rozhodnutím pro kříž: „Tímto se můžeme chlubit, [totiž] svými slabostmi a tím, že každý den neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista“ (Nap V,8: FF 154). V dramatu ukřižování byl jeden rozhodující okamžik, kdy Ježíš měl, lidsky řečeno, před sebou volbu. Na způsob demonstranta „Greenpeace“ mohl odmítnout nést kříž! Římané mu mohli vyhrožovat a mohli ho bít, ale nemohli ho donutit nést, proti své vůli, kříž. Janovo evangelium hovoří velmi jasně: „Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž“ (Jan 19,17). Ježíš si zvolil nést znamení svého pokoření: bylo to jehodůvěřivé rozhodnutí pro zranitelnost“.

 

 

 

 

Církev jako taková se jeví  v našem světě jako stále zranitelnější. Na jedné straně je vytlačována na okraj sekularismem, kterému jsou její evangelní hodnoty lhostejné, a na druhé straně jí vyhrožují fundamentalistická hnutí, která často neváhají užít síly. My jsme vybízeni přijmout tuto zranitelnost, protože jedině církev pokorná může hovořit k arogantnímu světu posedlému touhou po moci.

 

 

 

 

Bratři, kteří žijí v oblastech světa, kde trpí úbytkem povolání, vzrůstajícím věkovým průměrem a důsledky sekularismu, jsou povoláni, k jeho podobě“, přijmout tuto zranitelnost a „prožívat ji s vírou jako konkrétní vyjádření našeho života v minoritě“ (VII. PRŘ 15). Přijetí této zranitelnosti neznamená smíření se zánikem a přechod do pasivity. Pro provincie západní Evropy a Severní Ameriky, které stárnou, přijetí ve světle víry znamená pobídku, „aby vypracovávaly nové projekty přizpůsobené svým možnostem a pastorační situaci, ve které se nacházejí“, a aby se „odvolávaly na mezinárodní solidaritu na rovině personální“ (VII. PRŘ 15). V tomto ohledu může jako dobrý příklad posloužit Provincie Francie. Pět provincií, každá z nich bohatá na vlastní dějiny a tradice, se restrukturalizovaly do jediné provincie. Bratři Francie (s věkovým průměrem 72, 43 roku), s dlouhou a slavnou misionářskou tradicí, se obrátili na Provincii Tamil Nadu (Indie) s žádostí o pomoc a posílení i oživení františkánského charismatu ve vlastní zemi. Zcela nedávno začali hledat pomoc pro vytvoření misijní fraternity v Alžíru. „Tímto se můžeme chlubit, [totiž] svými slabostmi a tím, že každý den neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista“ (Nap V,8: FF 154).

 

 

 

 

Plenární rada povzbuzuje také „naše bratry, kteří žijí v zemích, v nichž je křesťanství jen nepatrnou menšinou“. Směrnice pokračuje slovy: „Naše fraternita se snaží podporovat a vydržovat bratry, zvláště ty, kteří žijí v zemích, kde je ohrožena náboženská svoboda, kde roste náboženská netolerance, a kde se rychle šíří náboženský fundamentalismus“ (VII. PRŘ 16). Bratři, kteří čelí netoleranci a náboženskému fundamentalismu, jsou vybízeni, aby svědčili „příkladem a slovem, v duchu minority, podobně jako sv. František před sultánem“ (viz tamtéž). Přijetí zranitelnosti je ještě jiným rozměrem našeho ztotožnění s Kristem chudým a pokorným. V naší zranitelnosti se nestáváme slepými, mrzáky, chromými. Naše rozhodnutí je činem, který buduje království. Vzali tedy Ježíše. On sám si nesl kříž…“ (Jan 19,17). A tak začala spása světa.

 

 

 

 

6. Závěr

 

 

 

 

Mistr u stolu s farizejem není žádným teoretikem. Ježíš vyjevuje farizeům nejhlubší význam Boží přesažnosti v odpovědi na tragickou situaci člověka nemocného vodnatelností. Pokora je naznačena jako síla, která buduje vztahy Božího království, za situace, kdy Ježíš pozoruje hosty, kteří soupeří ve snaze o dosažení co nejlepšího sociálního postavení. Naznačuje, kdo má přednost v jeho království, když si všímá toho, kterého jeho hostitel vyloučil od stolu hostiny: „Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, lidé si na něj dávali pozor“ (Lk 14,1). V italské tradici je doslova „lidé“, a tedy „ti ostatní“, kteří nebyli pozváni ke stolu. A ukazuje tak obraz několika málo privilegovaných, kteří jsou shromážděni kolem stolu k hostině, a dav ostatních osob, kteří, jako uprchlíci v Darfur, umírají hladem a pečlivě pozorují z povzdálí. Je zcela jisté, že závěrečná Ježíšova poznámka musela velmi šokovat farizeje usazené u stolu: „Říkám vám, žádný z těchto pozvaných neokusí mé hostiny“ (Lk 14, 24). Směrnice Sedmé Plenární rady nejsou sociální teorie. Oněch pětapadesát směrnic vyjadřuje výzvy a ideály našeho bratrského společenství, které usiluje dosáhnout toho, že budeme žít k jeho podobě“ (Nap V,1: FF 153) ve šlépějích sv. Františka.

 

 

 

 

Poučení dané oné soboty Ježíšem nám jako přídavek nabízí jednu naději a jednu výzvu. Během hostiny v den sobotní u stolu s farizeji Ježíš odvážně nastiňuje podmínky pro budování Božího království ve světě charakterizovaném sociálním rozvrstvením a nesouměrnými vztahy. Pro věřícího žida den sobotního odpočinku tvoří dvojí zkušenost společenství: s přesažným Jsoucnem a s rodinou. My jsme vybízeni, abychom vstoupili do tohoto »sobotního odpočinku«. »Sobotní odpočinek« kontemplace nás přivede, jako přivedl sv. Františka, že přijmeme za své obrácení k jeho podobě“ (Nap V,1: FF 153). A v »sobotním odpočinku« společenství s našimi bratry objevíme „odvahu být menší (minores)“.

 

 

 

 

S bratrským pozdravem

 

 

 

 

                                                                                  br. John Corriveau OFMCap

 

 

 

 

                                                                                  generální ministr

 

 

 

 

25. ledna 2005

 

 

 

 

o slavnosti Obrácení sv. Pavla