Bl. Odorik – poutník po východních krajích

Liščák, Vladimír

(Příspěvek k připravované výstavě v ambitech kostela Panny Marie Sněžné v Praze v srpnu 2005)

 

 

 

 

 

 

 

 

„Odorichus de rebus incognitis“ – to je jeden z mnoha titulů, které dostal cestopis bratra Odorika z Pordenone ve Furlánsku (1265/6 nebo 1285/6 – 14. 1. 1331), františkána snad českého původu. Ten jako jeden z prvních Evropanů dospěl do mongolské Číny a přiblížil se k hranicím dnešního Tibetu (viz POUTNÍK 04/2004, str.12-14). Pod uvedeným názvem vydal roku 1513 italský humanista Pontico Virunio (Ponticus Virunius, 14671520) první tištěné vydání Odorikova cestopisu, jednu z řady italských verzí této významné středověké památky. Nenechme se mýlit latinským titulem – text cestopisu je italský (v toskánském dialektu), latinsky je napsán pouze úvod a závěrečné autorovo slovo. Věci nové, zvláštní a podivuhodné, které zřejmě středověké čtenáře nejvíce přitahovaly, jsou také nejčastějším tématem titulů, pod nimiž jsou rukopisy Odorikova cestopisu uváděny v katalozích knihoven.

 

 

 

 

Františkánskému řeholníkovi a významnému středověkému cestovateli, kterého počeštěle nazýváme Oldřichem a jehož skutečné jméno bylo Odorik, je věnována zasloužená pozornost spíše v zahraničí, zejména v Itálii. Dokonce i na vydání v českém jazyce musel čekat více než 600 let. Vavřinec z Březové (asi 1370 – asi 1437) dal přednost tehdy velmi populárnímu „cestopisu“ tzv. Jana Mandevilly, jinak neznámého autora snad ze severní Francie, který ostatně řadu pasáží z Odorikova cestopisu (stejně jako z dalších děl svých současníků) převzal a přepracoval téměř k nepoznání.

 

 

 

 

Odorikův popis východních krajů dosud vyšel v jediném českém překladu dvou novinářů – Františka Gela a Rostislava Kocourka (Bratr Oldřich, Čech z Furlánska. Popis východních krajů světa. Praha, Lidová demokracie 1962). Bohužel toto vydání (a ještě méně povedené „převydání“ Nakladatelstvím Kvasnička & Hampl v roce 1998) má celou řadu nedostatků, je plné chyb a omylů. Odorikův odkaz tak stále čeká na kvalitní české vydání.

 

 

 

 

Odorikův původ

 

V Odorikově „životopise“ je řada otazníků, počínaje již jeho jménem. „Nic není mlhavějšího než chronologie Odorikova života a cest, s jedinou výjimkou data jeho smrti,“ napsal před více než 80 lety anglický historik Arthur Christopher Moule (18731957). Od jeho doby se toho příliš nezměnilo. Prameny se shodují na tom, že se Odorik narodil v Pordenone (latinsky Portus Naonis nebo Portus Naonus, ve středověké němčině Portnaw, v moderní němčině Portenau, furlánsky Pordenon), respektive v blízké vesnici Villanova (dnes Villanova di Pordenone), ve Furlánsku v severovýchodní Itálii. O Villanově jako Odorikově rodišti však poprvé píše až v 16. století furlánský historik Giacomo (Jacopo) Valvasone di Maniago (1499 – 1570) v Li successi nella Patria del Friuli. Odorikův údajně rodný dům je zde dosud k vidění.

 

 

 

 

V pramenech se Odorik objevuje pod nejrůznějšími jmény (často zkomolenými písaři), nejčastěji podle místa narození s přídomkem „z Pordenone“ (bl. Odoricus de Portu Naonis, Ordericus de Portu Naonis), „z Furlánska“ (Odoricus Boemus de Foro Julii, Odericus de Foro-Iulii, Odoricus de Foro Julio, Oderigo di Frigoli, Oderigo da Frigholi, Ulrich von Fryaul, Ulreich von Friaul), popřípadě s oběma (Odorico de Porto Magiore de Friuli), ale také „z Udine“ (Odoricus de Utino) podle místa úmrtí. Ve světové odborné literatuře (italské, anglické, francouzské, německé apod.) je dnes nejčastěji uváděn jako Odorik z Pordenone, Italové ho kromě toho však znají jako Odorico Mattiussi (případně beato Odorico Mattiussi da Pordenone).

 

 

 

 

Nejstarší archivní doklad o našem Odorikovi pochází z 24. března 1317 – v notářském zápise sepsaném notářem Simonem (Simuttem) Simonuttim da Gemona vystupuje jako svědek jistý frater Odorlicus de Portunaonis (bratr Odor[l]ik z Pordenone). Avšak již téměř o rok dříve, 12. května 1316, je frater Odorlicus de Portunahonis jmenován mezi furlánskými kleriky účastnými při volbě prokurátora a nuncia Guida da Manzano v Cividale.

 

 

 

 

Známý františkánský spisovatel Bartoloměj z Pisy (Bartolomeo da Pisa, před 1338 – 1401), ho nazývá Ludovicus Odoricus. Je možné, že první jméno dostal při křtu a po vstupu do kláštera přijal jméno sv. Ulderika (Odorika?) (Sant’Ulderico, někdy též Sant’Odorico, latinsky Sanctus Uodalricus, německy S. nebo Hl. Ulrich) (890 – 973), v jehož kostele ve Villanově byl zřejmě pokřtěn (parrocchiale di Sant’Ulderico).

 

 

 

 

Datum Odorikova narození není známo – uvádí se v rozmezí mezi lety 1265 a 1286. Zdá se však, že problém datování doby Odorikova narození vyřešil s odchylkou pouhých pěti let nejnovější výzkum. V létě roku 2002 byl proveden průzkum ostatků chovaných v sarkofágu v kapli kostela Panny Marie Karmelitánské (Beata Vergine del Carmine) v Udine, které podle tradice náležejí blahoslavenému Odorikovi. Lékařsko-antropologický výzkum odhalil, že pohřbenému bylo v době smrti mezi 45 a 50 lety,  že se tedy musel narodit mezi roky 1281 a 1286.

 

 

 

 

Skoupé historické prameny uvádějí, že Odorik byl synem jednoho z vojáků českého krále Přemysla II. Otakara (vládl 1253 – 1278), kteří byli posádkou právě v Pordenone. Například korutanský historik Jan z Viktrinku (Johannes abbas Victoriensis, Johannes de Victoria, Johann von Viktring, mezi 1270 a 1280 – 1345/1347), dobře obeznámený s dějinami Akvilejského patriarchátu, kam tato část Furlánska patřila, uváděl, že Odorik pocházel „ze zůstavších potomků těch, jež druhdy král Otakar při [městě] Pordenone k obraně určil“. Kdo však byli oni „zůstavší potomci“? Na jiném místě Jan z Viktrinku uvádí, že Otakarovo vojsko tvořili Češi (Boemi). Dlužno poznamenat, že Přemysl II. Otakar se stal pánem Pordenone na přelomu let 1269 a 1270 poté, co odtud vyhnal Filipa Korutanského, svého bratrance a protivníka, jehož však předtím dosadil na uprázdněné místo akvilejského patriarchy.

 

 

 

 

Jméno Odorikova otce neznáme, ani si nejsme jisti jeho „národností“. Až poměrně pozdní tradice uvádí, že Odorik pocházel z rodu Mattiussi, původem z Pordenone. Sám Odorik příjmení Mattiussi však nepoužíval a neobjevuje se ani v dobových dokumentech. Až o několik století později se Mattiussiové z Villanovy začali považovat za jeho potomky. Například na počátku 16. století vystupuje jistý Odorico Mattiussi z Villanovy mezi signatáři smlouvy datované 10. 9. 1514. Italští autoři uvádějí, že se jedná o příjmení typicky furlánské, které má v oblasti tradici již nejméně od 12. století. Je pravda, že podle současných statistických údajů výskytu příjmení v Itálii, nejvíce Mattiussiů, Mattiuzziů apod. z celé Itálie je dodnes v oblasti Furlánska.

 

 

 

 

Pro některé autory byl Mattiussi překladem českého příjmení (snad tedy Odorik Matúšův?) a i proto se domnívali, že Odorik byl českého původu. Například Catholic Encyclopedia (1908) přímo uvádí, že Odorik pocházel „z české rodiny jménem Mattiussi“, stejně tak bibliografický záznam k latinskému rukopis Lat. 2584 v Bibliothèque Nationale de France v Paříži nebo francouzský historik a sinolog Henri Cordier (1849 – 1925).

 

 

 

 

Až na již zmíněný pařížský rukopis Lat. 2584 se však žádný jiný z dochovaných rukopisů o Odorikově „češství“ nezmiňuje. Označení Odorik Český (Odoricus Boemus) se vyskytuje pouze v titulu (Descriptio orientalium partium fratris Odorici Boemi de foro Julii provincie Sancti Antonii) a v závěrečné kapitole, kde je uvedeno „Já bratr Odorik Český z Furlánska, provincie svatého Antonína…“. Podíváme-li se však na reprodukce oné pasáže, velmi snadno zjistíme, že ono „Boemus“ je doplněno později, pravděpodobně na razuře původního textu. Přesto řada autorů, Yulem a Cordierem počínaje, z tohoto jediného „důkazu“ vyčetla, že Odorik byl Čech. Nicméně o jistém vztahu Odorika k Čechám může svědčit i fakt, že nejméně tři latinské verze rukopisu jeho cestopisu vznikly v Praze (zejména verze Jindřicha z Kladska z roku 1340).

 

 

 

 

Bratr Odorik – misionář a poutník

 

Podle poměrně pozdní tradice vstoupil Odorik do františkánského řádu v útlém věku. Místem přijetí do řádu byl buď klášter sv. Františka v Udine (convento di S. Francesco di Udine), nebo malý klášter v blízkosti Pordenone, dnes již neexistující. Podle Vita fratris Odorici de Utino (publikována v Chronica XXIV Generalium ministrorum O. Min.) se Odorik dříve, než se vydal do východní Asie, uchýlil do lesní poustevny a vedl asketický život. Přestože k zázrakům spojeným s Odorikovou osobou docházelo téměř výlučně až po jeho smrti, Vita zaznamenává již v této době jím způsobená dvě zázračná uzdravení.

 

 

 

 

Po této své úvodní průpravě Odorik působil spolu s dalšími františkány jako misionář v Arménii (některé rukopisy se výslovně zmiňují o jeho znalosti arménského jazyka), a poté v mongolské části Ruska (tehdejší kypčacký chanát, též Zlatá horda, v jižním Rusku) a přilehlých východních oblastech, kde pracoval i jako tlumočník apoštolského vikáře Konráda z Pegau (Conradus de Pigan). Bohužel tuto jeho ranou činnost známe pouze z podání zmíněného vikáře, v jehož působnosti bylo „severní Tatarsko“.

 

 

 

 

Na své první misijní cestě, která probíhala přibližně v letech 1296 – 1310 nebo 1300 – 1314, se zřejmě naučil několika asijským jazykům, což ho předurčilo k významné cestě do východní Asie. V této době měl pravděpodobně i možnost navštívit Svatou zemi. Řada rukopisů jeho cestopisu je proto v katalozích tradičně řazena v kategorii „kniha o Svaté zemi“ (liber de Terra Sancta).

 

 

 

 

 

 

 

 

Existují dvě verze data Odorikova odjezdu do Číny:

 

 

 

 

 

 

 

 

a)      1314 Toto datum vychází z hypotézy (zejména na základě Vita fratris Odorici de Utino), že Odorikovy misie celkem trvaly 33 let (z toho 16 ve východní Asii)

 

 

 

 

b)      1317 nebo 1318 Toto datum předpokládá celkem 23 let Odorikovy misie (z toho 12 ve východní Asii). Pro pozdější datum svědčí například výše uvedený notářský zápis z března 1317 a datování úvodu některých italských rukopisů do roku 1318. Dva kodexy upřesňují, že k tomu došlo „v měsíci dubnu“, ale toto upřesnění pochází až ze 16. století. Podle dalšího písemného dokladu byl ve Furlánsku přítomen ještě na konci července 1318. V refektáři Menších bratří z Porto Gruara, „za přítomnosti zbožných mužů bratrů Odorika a Gerarda z Pordenone“, jistý Toskánec Simon potvrdil, že dostal deset denárů, které mu dlužil opat ze Summagy za určitý právní úkon.

 

 

 

 

 

 

 

 

Odorik odejel na východ zřejmě bez oficiálního pověření, což bylo na tehdejší dobu nezvyklé, a také na rozdíl od ostatních františkánů mluvil málo – nebo téměř nic – o své misionářské činnosti. Některé verze jeho cestopisu udávají, že tak učinil „s laskavým svolením svých nadřízených“. Existují určité náznaky, že měl pověření od papeže Jana XXII. (papežem 1316 – 1334), což se zdá logické, nicméně v textu Odorikova cestopisu na konkrétní údaj nenarazíme.

 

 

 

 

Katolické křesťanstvo v té době bylo v hluboké krizi. Zcela zřejmé zneužívání moci církevními hodnostáři, papeži počínaje, nutně vyvolávalo silný odpor. Jedním z jeho projevů byl například útěk k mysticismu, vznik různých sekt či „spor o chudobu“ uvnitř františkánského řádu, do nějž neblaze zasáhl i zmíněný papež. Jan XXII. totiž za svého pontifikátu nechal upálit 118 františkánů, kteří trvali na původním ideálu chudoby, papežem dokonce prohlášeném za herezi. Převzetí pověřovacích listin Odorikem od Jana XXII. však nicméně připomíná známá úvodní ilustrace k francouzskému překladu Odorikova cestopisu od Jeana le Long (Iean le Lonc, 15. století) v nádherně iluminovaném rukopise F.Fr.2810, fol. 97, v Bibliothèque Nationale de France v Paříži.

 

 

 

 

Většinou se v Odorikově cestopise uvádí, že na východ odejel „chtěje přepravit se přes moře a navštívit kraje nevěřících, aby sklidil žeň nějakých duší“. To je také jediná (snad autentická?) zmínka o jeho misionářské činnosti. Historik skotského původu Luke Wadding (Lucas Waddingus nebo Vaddingus, 1588 – 1657) a pozdější hagiografická tradice „upřesňují“, že Odorik „zasel sémě evangelia a pokřtil 20 000 pohanů, Saracénů a jiných nevěřících“.

Vladimír Liščák

Orientální ústav AV ČR

 

 

 

 

(pokračování)

 

 

 

 

Text pod obr.: Papež Jan XXII. vysílá Oldřicha do Orientu, iluminace z rukopisu uloženého v Národní knihovně v Paříži