Pospíšil, Ctirad Václav OFM

         Před několika lety za mnou přišel jeden student na Katolické teologické fakultě v Praze, aby se poradil, jaké téma by mohl zpracovat ve své diplomové práci. Hovořili jsme poměrně dlouho, chtěl jsem zjistit, co kolegu Lukeše zajímá. Vyšlo najevo, že má velmi blízko ke španělské literatuře a že miluje slavný román Miguela De Cervantes, Důmyslný rytíř Don Quijote De La Mancha. Má-li teologie oslovovat, musí hledat styčné body s kulturou, potažmo literaturou. Slovo dalo slovo, a tak jsme se domluvili, že kolega zpracuje téma: Náboženské motivy v románu Don Quijote De La Mancha.

            Pak jsem zmíněného studenta několik let neviděl. Objevil se, jak to tak bývá, v posledním možném termínu a já musel konstatovat, že práci je třeba upravit. Student je stroj, který se teprve s nožem na krku dává do poměrně pomalého pohybu; upřímně řečeno, my jsme nebyli jiní. Narychlo tedy své dílo podle mých pokynů vyspravil a po čtrnácti dnech donesl k posouzení. Mohl jsem se tedy podrobněji začíst do toho, co bratr Lukeš vybádal.

            Proč jsem se odhodlal o tom psát článek? Kolega Lukeš totiž na jedné stránce svého díla připomíná, že Cervantes se v pozdním věku stal františkánským terciářem. Když dne 23. dubna 1616 opustil tento svět, ukládali ho do hrobu na hřbitově u františkánského kostela oblečeného do hábitu menších bratří. To mi pochopitelně udělalo velkou radost, protože Cervantes je autor světového formátu. Neměli bychom rozhodně zapomínat na tyto naše velké bratry a sestry, protože oni představují výmluvné svědectví o plodnosti a životaschopnosti františkánského ducha. Proč hovořit o Donu Quijotovi právě nyní? Ono je to totiž letos přesně 400 let od prvního vydání tohoto díla, přesněji řečeno prvního dílu světoznámého románu.

            Miguel De Cervantes se narodil dne 29. září 1547 nedaleko Madridu v rodině nižšího šlechtice. Jeho otec se živil jako lékař, tedy spíše jako ranhojič. Miguel vystudoval tehdejší střední školu. Dobrodružná povaha ho přivedla na vojenskou dráhu, a proto se v listopadu 1571 zúčastnil slavné bitvy u Lepanta, kde křesťanská flotila porazila soustředěné turecké námořní cíly. Nemýlím-li se, tuto událost si tak trochu připomínáme každý rok při památce Panny Marie růžencové. Pan papež se v době bitvy úpěnlivě modlil růženec a Matka Boží své děti v těžké zkoušce neopustila. V tomto boji utrpěl náš hrdina zranění, které ho poznamenalo na celý život, nemohl dobře používat levou ruku. Po odchodu z armády Cervantes zůstal asi čtyři roky v Itálii a věnoval se studiu italštiny, aby se mohl seznámit s díly slavných italských renesančních autorů. Když se po několika letech Cervantes vracel z Itálie do rodného Španělska, loď, na níž se plavil, byla přepadena tureckým válečným plavidlem a posádka upadla do zajetí. Přesněji řečeno, všichni byli prodáni do otroctví v Alžíru. Trvalo pět let, než rodina mohla Miguela vykoupit. Když se Cervantes vrátil, začal s prvními vlastními literárními pokusy na poli dramatické tvorby, nicméně valného úspěchu se nedočkal. V roce 1584 se náš hrdina oženil s venkovskou dívkou, která byla o osmnáct let mladší než on. Cervantes pobýval na jihu v Andalusii a živil se jako nákupčí zemědělských výrobků pro španělské královské loďstvo. V roce 1597 byl vyšetřován kvůli nepořádku v účetnictví a nakonec odsouzen na třináct měsíců do vězení. účetnictví a umělecký tvůrčí duch prostě nejdou dohromady. Právě tam se také začal v hlavě smolaře Cervantese rodit záměr sepsat velký román o podivuhodném Donu Quijotovi.

            Krátce po vydání prvního dílu slavného románu, k němuž došlo v roce 1605, se Cervantes usadil ve Valladolidu, což bylo tehdy hlavní město španělského království. Po několika letech se přestěhoval do Madridu. Žil neustále v nedostatku. Dokonce ani slavný román mu moc nevynesl, protože prodal autorská práva vydavateli, a proto z velkého úspěchu vlastního díla nakonec moc neměl. Jeho Don Quijote dobyl záhy Španělsko a překládal se do řady evropských jazyků. Řekli bychom, že dílo se velmi rychle stalo literární bombou.

            Pohnutý a tak trochu donquijotský osud činí autora velmi sympatickou osobou, protože upřímně řečeno naše životy mívají velmi často podobný tragikomický nádech. Jedna věc je ale nesporná, jeho dílo je vskutku nesmrtelné a odolává staletím i všem možným i nemožným proměnám vkusu. Dá se říci, že jeho dílo se prokázalo jako nesmrtelné. Postava Dona Quijota dokonce představuje velmi originální literární typ, na nějž se mnozí další odvolávají.

            Tato skutečnost svědčí o jedné velmi důležité věci, totiž že zmíněný román není pouhé humorné čtení. Čteme-li vyprávění pozorně, zjistíme, že k smíchu či k pláči nakonec není vznešeně smýšlející Don Quijote, nýbrž nízký a na pouhý zisk zaměřený svět. Mnozí dokonce tvrdí, že v tomto díle je skryto jakési jinotajné mystické poselství o velikosti a důstojnosti lidského ducha. Není snad poselství o Kristově kříži bláznovstvím v očích tohoto světa, jak tvrdí svatý Pavel v první kapitole prvního listu Korinťanům? Není Quijotovo bláznovství tak trochu i naší pošetilostí? Nevedeme i my na první pohled předem prohraný boj s vlastní slabostí, s všudypřítomnou hloupostí, nadutostí a posedlostí tím nízkým, tedy s větrnými mlýny? Není Quijotova porážka a jeho připoutání na lopatku větrného mlýna vlastně jinotajem našeho jákobovského zápolení s Bohem v jakési mystické noci, jíž nakonec musí projít všichni, kdo jdou cestou spásy? Proč toho blázna Quijota nakonec musíme mít rádi a cítíme se mu být v mnohém podobní? Není to nakonec výpověď o tom, že podivuhodný humor vyjadřující naši nepatrnost před tím Velkým a Vznešeným, po němž toužíme, nutně tvoří součást našeho duchovního zrání a naší životní pouti k pravému Bohu?

            Jedno je jisté. Snílek a smolař Cervantes nakonec dospěl k pravému duchovnímu rytířství, které je určitým základem františkánské spirituality. Nikoli nadarmo známý františkánský filosof Merino letos vydal knihu o Donu Quijotovi a svatém Františkovi. Dostala se mi do rukou letos o Velikonocích v Antonianu, kde mi ji můj drahý profesor osobně věnoval. Ostatní profesoři, když jsem jim knížku ve španělštině ukazoval, se potutelně usmívali a říkali: „Je to merinovsky bláznivé.“ A právě to mi dávalo na srozuměnou, že obsah bude asi hodně zajímavý, že v knize se setkám s velmi hlubokým představením  zajímavých souvislostí mezi Cervantesovým světem a naší spiritualitou.

            Co dodat na závěr této připomínky a tohoto malého zamyšlení? Neberme se příliš vážně, usilujme o humor, který je přece duší františkánské radostnosti a pokory. Přijímejme své neúspěchy a životní krachy, ale nikdy nepřestaňme vzhlížet k tomu velkému a vznešenému, po čem touží naše srdce. Každý z nás je přece tak trochu bratrem Jalovcem. Každý františkán je tak trochu Donem Quijotem, a je to dobře, protože jinak by tomuto vpravdě bláznivému světu chybělo něco velmi důležitého, totiž zpřítomňování podivuhodné moudrosti Nevýslovného, která se očím tohoto světa jeví jako bláznovství. Každý františkán je tak trochu duchovním pábitelem, abychom připomněli jeden typicky český literární motiv spřízněný s Donem Quijotem. Copak můžeme všechno měřit jen vnitrosvětským úspěchem, úspěchem měřitelného pokroku v duchovním životě? Smíme zůstat jen v oblasti prostředků? Prostředky jsou vždy zaměřeny k něčemu, cíle naproti tomu nejsou k ničemu, jsou tedy na první pohled neužitečné, avšak jen cíle a velké touhy srdce mohou dávat všemu smysl a obohacovat nás darem poezie. Právě humor nás osvobozuje od toho, co svět tak uctívá, ale co je ve skutečnosti modlou. Právě přijetí vlastní směšnosti a trapnosti nás osvobozuje od nás samých a dovoluje nám vykročit ven, směrem k Tomu, po němž tolik touží naše srdce. I tohle je určitá forma chudoby, která je svobodou od prostředků (model) a svobodou pro ten nejvyšší a nejnádhernější cíl, totiž pro naše spodobení s věčným Básníkem, Milovníkem příběhů, Stvořitelem svobody a nepřeberného množství podivuhodných příběhů, Posledním přístavem naší touhy.

                                                                                              Ctirad Václav Pospíšil OFM