Peruffo, Ambrogio OFM

 Voják - Narodil se v Silee 17. listopadu 1867. Byl jemné a milé povahy, od přirozenosti dostal za podíl zřejmou náklonnost k zbožnosti, takže už od dětství pomýšlel, že se stane knězem. Avšak otec, lékař v Melme (Treviso) a potom v Quero, nechal ho zapsat mezi královské četníky.

 Nenahraditelná teta ho vychovala ke smyslu pro církev, k hluboce náboženskému životu a ke smyslu pro povinnost. V kasárnách byl zářivým příkladem ctností. Skvěle prodělal vojenskou kariéru a rychle se vyšvihl k vyšším stupňům kariéry. Osvědčil se především pevnou výchovou a charakterem.

 Jako mladý velitel v Římě, když rozvášněný zástup rušil veřejný pořádek, Enrico (Jindřich) vydal rázný příkaz bez výstřelu vypochodovat proti vzbouřencům. Dav byl tímto smělým gestem přemožen.

 V neklidné poválečné době prosycené sociálními nepokoji byl pověřen převzít závody FIAT z rukou stávkujících. Po bezúspěšných hrozbách poslal několik nákladních aut proti vchodu, vyrazil vrata a nezadržitelně se hnal vpřed. Dělníci kapitulovali před bleskovým zásahem.

 Zermanova odvaha, pevnost, smělost měly svůj základ v mravní přímosti a nedotknutelnosti. Ukazateli jeho myšlení a činnosti byly: povinnost, dobro, Boží vůle.

 V důvěrných posláních královského domu, jako spolupracovník nejvyššího velení za světové války, jako velitel italských formací legie v Římě, ve Vicenze, Bari, v Benátkách, Turinu, Alessandrii, byl generál Zerman vždy věrný, čestný, až úzkostlivě přímý. I tehdy, když ho věrnost stála mnoho, zvlášť když šlo o to, smířit povinnost s přátelskými city a kamarádstvím; když mu kolegové připomínali osobní čest; když plnil svou povinnost po boku nejvyšších vojenských autorit.

 Věřící - Voják krále a vlasti generál Zerman byl právě tak vojákem církve a Krista. Člověk víry je otevřeným obráncem nejdražšího pokladu svého života. V kasárnách, s přáteli, dělá výčitky rouhačům, udržuje náboženské rozhovory, hájí papeže, kněze a vyžaduje pro ně úctu. Ve vlaku, na náměstích, ve společnosti nezdráhá se hlásit jako praktikující katolík a vyžaduje úctu pro své náboženské přesvědčení.

 V jedné hodně navštěvované kavárně si jeden z jeho přátel dovolil veřejně hanit kněze a ty, co chodí do kostela. Generál ho mírně, ale rázně okřikl: „Také já chodím každý den do kostela a nemyslím si, že bych byl proto horší, než jsem.“

 Je vždy mužem poctivým. Všechna pověření a úřady bere zodpovědně: všestranně dbá, aby je splnil. Jako starosta města Pedavena di Feltre pracuje houževnatě na tom, aby pozdvihl obecní finance; jako správce sirotčince Carenzoni, člen a předseda různých nábožensko-charitativních sdružení a podniků si přivine k srdci všechno a všechny až do posledních chvil života.

 Zasedal soud, aby odsoudil viníka, chráněného protekcí a podplacenými svědky. Generál sám se zdvihl a ve jménu pravdy a počestnosti vyhlásil za neplatný osvobozující rozsudek, a ze lži usvědčil zločinné milosrdenství; uložil jako povinnost odsoudit delikventa. Předseda soudu byl potom mezi prvými, kdo stiskl ruku nebojácnému zastánci pravdy.

 Terciář - Když odešel z kasáren do civilního života, nacházíme v srdci generála Zermana vystupňování nových vyzařujících duchovních sil a překvapující rozkvět ctností.

 Jako představený Katolických mužů ve své farnosti je oporou a hybnou pákou celé farní činnosti. Nepromešká nikdy zasedání sekce, je první, kdo studuje křesťanskou nauku, aby nebyl v rozpacích mezi prostými sedláky, když se účastnil jejich zkoušek na nábožensko-kulturních soutěžích. Na zasedáních diecézního poradního sboru se vyptával, dělal si poznámky, informoval se o všem, „neboť“, jak říkal, „já to neznám a musím se učit“.

 Byl také členem Třetího řádu sv. Františka. Františkánství zcela odpovídalo požadavkům jeho nadšeného, veselého a radostného ducha. V serafínské mystice nacházela jeho duše úzké a vyjasňující spojení, z něhož plynula jeho největší blaženost, že se cítil poníženým synem assiského Serafína, který se mu odhaloval jako nejoslnivější vtělení Božího evangelia.

 S jakým duchem družnosti, s jakou radostnou prostotou a pravidelností byl účasten na zasedáních výboru, na měsíčních shromážděních své terciářské obce! Byl první, kdo vstupoval do chrámu, a poslední, kdo vycházel, šťastný, že může pobýt v mystickém tichu františkánských kostelíků, tak jednoduchých a získávajících v modlitbě a duševním povznesení.

 Byl stále v blaženém spojení s Bohem. V kostele se to hned poznalo. S tváří nebesky jasnou, oči upřené na svatostánek; vždy se zdálo, že se odtrhuje od země, tolik jej rozehřívalo a rozjasňovalo ovzduší, které ho obklopovalo.

 Přijímal denně po svědomité přípravě, kterou začínal předcházející večer. Každý den konal Hodinky k Panně Marii, růženec, byl na mši sv., strávil denně hodinu v rozjímání v kostele nebo doma.

 Apoštol - Dokonalý následovník chudého Františka skrýval v hrudi velmi něžné srdce, které snadno dojímala bída a bolest. Nenuceně a klidně rozmlouval se sedláky, s chudými nádeníky, zajímal se o jejich rodiny, o jejich záležitosti, téměř jako otec, jenž miluje a stará se o vlastní děti, a nevšímá si řečí a nezdvořilostí.

 „Máš pravdu, synku,“ odpověděl jednomu neohrabanému sedlákovi, který mu připomínal marnost jeho titulů a vyznamenání, „nemá to ani tolik ceny jako hejno much.“

 Tři dny pracoval jen na tom, aby jakési nevzdělané chudé vdově srovnal úvěrové účty, které ji čekaly. Pomáhal tajně početným a chudým rodinám tak, že malé služby odměňoval velkými částkami.

 Byl štědrým podporovatelem všech charitativních zařízení. Poradny sv. Vincence, seminář, misijní a lidumilné ústavy, řehole, náboženská a farní sdružení, sirotčince měly velký podíl v jeho srdci i - v jeho peněžence. Nezapomněl na ně ani když umíral. Dát, konat dobro, zbavit se něčeho z lásky k Bohu, trpět, to byla touha jeho srdce.

 Snesl všechno pro Boží lásku. I v posledních dnech bolestné nemoci kvetl na jeho rtech široký úsměv laskavosti a dobroty. Avšak pod tímto milým jasem zatajoval velmi prudké bolesti, které zmítaly jeho ocelovými tělesnými údy. Z jeho úst však nikdy nevyrazilo žádné postěžování.

 V dlouhých hodinách samoty a bolesti smrtelné nemoci uložil si jako umrtvování, že po dobu 40denního postu už neotevře rozhlas, třebaže se v politickém a vojenském světě odvíjely události světového ohlasu, které by jistě sledoval se starou náruživostí vojáka a generála.

 Trýzněn žízní jen málokdy požádal o nápoj, chtěl následovat božského Mučedníka na kříži.

 Závěť - Jako člověk živé víry, která žhnula po celý jeho pohnutý život, vybral si za nápis na svůj náhrobek slova evangelia: „Ježíš řekl: Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“ (Jan 11,25-26).

 Jeho závěť je druhým zářivým svědectvím: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Protože předvídám svůj blízký přechod do posmrtného života, s neomezenou důvěrou se svěřuji náručí Božího milosrdenství, a současně se odporoučím modlitbám své manželky, příbuzných a dobrodinců. Žádám si skromný pohřeb, proniknutý živou vírou.“

 Právě pro tohoto ducha víry, který zapaloval jeho život, byl nazván „živým evangeliem“. Zemřel 16. března 1938 s modlitbou na rtech, když večer předtím začal přípravu na sv. přijímání a v ono ráno v ní pokračoval povzdechy lásky. Když došel k vzbuzování touhy, na naléhání ošetřovatelky odložil modlitební knížku a zastavil se při slovech: „Bože můj, spojuji se s tebou...“ v očekávání svátostného Ježíše, jenž už-už přicházel jako božská posila na poslední cestu v konečných chvílích jeho pozemského života. Tak ho překvapila sestra smrt.

 Doktor Enrico Zerman, generál královských karabinierů na odpočinku, vznešená postava občana a vojáka, katolíka a františkánského terciáře, je příkladem, napomenutím a symbolem katolickým laikům každé doby.

 Ambrogio Peruffo OFM

 TERZIARI D\'OGGI,

ze slovenského překladu TERCIÁRI DNEŠKA

 Prešov 1946

přeložil Radim Jáchym OFM