Jistota Kristovy přítomnosti v darech

Holota, Benedikt OFM

I. Svědectví Písma

 

 

V eucharistické slavnosti vzpomíná církev na Ježíšovu večeři, jak o tom vyprávějí evangelia, a přijímá slova, kterými Ježíš podle svědectví evangelií nabídl svým učedníkům dary chleba a vína. Tato slova slyšeli evangelisté v bohoslužbě církevních obcí, ve kterých žili. Přijali tato slova do svých evangelií tak, jak byla v bohoslužbě vyslovena. Později dostala ta slova v bohoslužbě církve další formulaci.

V eucharistické slavnosti církve byla ta slova vyslovována z příkazu Pána. Pán sám je hostitelem. Podává nám dary chleba a vína a vybízí nás: „Vezměte a jezte z toho všichni: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Vezměte a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů.“

Kristus, náš Pán, označuje dary, které budou nabídnuty skrze ústa presbytera nebo kněze jako svoje tělo, které se vydává, a svoji krev, která se prolévá za mnohé. Dary jsou podávány účastníkům. Smějí tedy tyto dary přijímat jako tělo a krev Kristovu. Přijímají v nich Krista Pána.

Pán se dává věřícím v darech chleba a vína. Je pravdivě a skutečně přítomen v darech chleba a vína. V nich dosahují věřící společenství s Pánem, který se vydal za mnohé. Přijímají Pána, který přijal svou smrt při večeři jako vydanost za mnohé. Podává se nám Kristus, náš Pán, který se vydal Otcově vůli za nás až na smrt, a kterého Otec probudil ze smrti k životu.

 

 

Tuto skutečnou přítomnost Kristovu v darech dosvědčují vyprávění evangelistů o večeři. Platí za historicky jisté, že Ježíš slavil se svými učedníky večeři na rozloučenou. Při této večeři podal svým učedníkům chléb a kalich a mluvil o své nastávající smrti a příchodu Božího království. Ježíš neměl na mysli nic jiného než splnit Otcovu vůli. Ta mu ležela na srdci přednostně: „On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: Pryč ode mne, satane! Neboť nemáš na mysli, co je Boží, ale co je lidské“(Mk 8,33).

Zcela oddaný Otcově vůli byl tu bezvýhradně pro lidi, kteří k němu přicházeli. V poslušnosti a důvěře přijímal hrozící nebezpečí smrti. Oddanost svého života k Otci pro lidi naplnil svým životem. Tváří tvář smrti ji dovršil při večeři.

Slova, která nám dosvědčují evangelia, vyzdvihují nárok, že se Ježíš v darech chleba a kalicha podával učedníkům. Učedníci věřili ve slavnosti Pánovy večeře ve skutečnou přítomnost Pána. Jinak by nebylo srozumitelným, proč by tato slova Kristova sebenasazení a sebevydání opakovali takovým způsobem při svých slavnostech. Ježíš je k takovému chápání a víře dovedl řečí v synagoze v Kafarnau (Jan 6).

Skutečnou přítomnost Krista Ježíše dosvědčuje až Pavel. Předhazuje Korinťanům jejich prohřešky a připomíná jim ústní podání a Kristova slova při večeři. V eucharistických darech je přijímaný Ježíš. Jedině jsou-li Kristovo tělo a Kristova krev skutečně přítomny v eucharistii, může Pavel říci Korinťanům: „Kdo by tedy jedl tento chléb nebo pil z toho kalicha Páně nehodně, proviní se proti krvi a tělu Páně“ (1 Kor 11,27).

Kalich je společenstvím krve Kristovy a chléb, který se láme, je společenstvím Kristova těla: „Je to jeden chléb, a proto my – i když je nás mnoho – tvoříme jedno tělo, protože všichni máme účast na tomto jednom chlebě“(1 Kor 10,17). Podle Pavla se Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Pán, nabízí ve slavnosti eucharistie.

Janovo evangelium nepřináší žádné zprávy o večeři Páně.  Ve Velké řeči o chlebě - po rozmnožení - se Ježíš představuje jako „chléb života“: „Ježíš jim řekl: Já jsem chléb života“ (Jan 6,35.48). Představuje se jako „tělo dané za život světa: „Chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa“ (Jan 6,51).

 

 

Ježíš je svojí vydaností až ke smrti chlebem života, a dává své tělo v eucharistii k jídlu jako skutečný pokrm a svou krev jako skutečný nápoj k pití: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,55-56).

 

 

II. Svědectví Otců

 

 

Skutečnou Kristovu přítomnost dosvědčuje sv. Ignác mučedník (+ 107). Vytýká heretikům, že nevěří,

„…že eucharistie je tělo našeho Vykupitele Ježíše Krista, které trpělo za naše hříchy a které Otec ve své dobrotě vzkřísil.“ V eucharistii se dává Kristus, Pán ukřižovaný a zmrtvýchvstalý. Poskytuje trvalé společenství v Ježíši Kristu. Tak je eucharistie „lékem nesmrtelnosti“.

 

 

Podle sv. Justina (sťat r. 166) se Logos, Slovo, Syn, stalo člověkem, aby nás vykoupilo. Přijal tělo a krev pro naši spásu. Dary eucharistie jsou tělem a krví Ježíšovou.

 

 

Stejným způsobem trvá sv. Ireneus (nar. kol. r. 140, umučen kol r. 202) na posvěcení a vykoupení těla a zdůvodňuje to eucharistií. Nebylo-li tělo vykoupené, „…pak nás Pán svou krví nevykoupil, ani není eucharistický kalich účastí na jeho krvi, a chleba, který lámeme, účastí na jeho těle. Eucharistie je tělo a krev Kristova.“ 

 

 

Sv. Atanáš (+ 373) „0tec ortodoxie“, neohrožený bojovník za víru v Kristovo božství, říká: „Jsme zbožštěni nikoli účastí na těle nějakého člověka, nýbrž skrze přijetí těla samotného Slova.“

 

 

U církevních Otců je často řeč o jedení Slova (Logu), živého Boha, a zároveň také zdůrazňují, že eucharistický chléb není pouze jen Bůh – Logos, nýbrž tělo Kristovo, které je vydáváno za život světa. V eucharistii se přijímá tělo, které bylo přibito na kříži, ale které smrt nemohla podržet ve své moci.

S odvoláním na svědectví Janova evangelia, že z otevřeného boku Ukřižovaného vyšla krev a voda (Jan 19,34), říká sv. Jan Chryzostom: Eucharistie je ono tělo, ono krvavé, které, probodené kopím, dalo vytrysknout dvěma spásným pramenům: jednoho krve, druhého vody.“ V krvi a vodě z boku Ukřižovaného viděli církevní Otcové eucharistii a křest. V eucharistických darech je dle jejich přesvědčení přítomen Kristus, který zemřel za lidi na kříži a byl vyzdvižený k Otci.

V Eucharistii se tedy dává Ježíš Kristus věřícím a utváří je v jedno tělo, svoji církev. Bere je do své vlastní odevzdanosti Otci, do své oběti.

 

 

Sv. Jan Chryzostom (nar. asi 344 v Antiochii, zemřel 407) a Teodor z Mopsvestie (nar. asi 350, zemřel 428) na námitku, že dary zůstávají ve svém zjevu jako chleba a víno, odpovídají: „V Mystériích … nemůžeme patřit pouze na to, co leží před námi, nýbrž se musíme držet Jeho slov. Jeho slovo je neklamné, naše přirozené vnímání je však podrobeno šálení. Jeho slovo je vždy pravda, naše vnímání se často mýlí. Když Ježíš říká: ,Toto je moje tělo,´ pak se chceme jeho slovu podrobit, chceme věřit a obrátit  k Němu zřetel duchovníma očima. Ježíš nabízí to, co můžeš uchopit svými smysly jen v přirozeně vnímatelných realitách.“

Teodor velmi tvrdě trvá na skutečné přítomnosti Kristově. Ježíš neřekl: Toto je symbol mého těla a krve, nýbrž: Toto je moje tělo a moje krev, poučuje nás tím, abychom se nedívali na přirozenost předložených darů, nýbrž věřili, že se z nich stala Eucharistie skrze děkovnou modlitbu, která byla nad nimi pronesena. Teodor nechce o symbolu mluvit. V Eucharistii se podává, co říká víra: Ježíšovo tělo a krev.

Kristus je v darech přítomný celý: „Každý z nás, kdo přijímá i malý kousíček, přijímá v tom kousíčku Jeho celého, kterého věříme, že přijímáme.“ Teodor také ukazuje na ženu, která trpěla dvanáct let krvotokem a byla uzdravena dotekem Ježíšova šatu (Mt 9,20-22). Dotkla se Pána jenom zevně a obdržela božský dar. Jak bychom neměli věřit, že ho i my v jediném kousíčku přijímáme celého. 

(Citace z knihy Josefa Špirka: Patrologia)

 

 

Otcové dosvědčují skutečnou přítomnost Ukřižovaného a povýšeného Pána v eucharistických darech. Vnější zjev darů zůstává. Na otázku, jak byly dary proměněny, ukazují na působení Ducha svatého a odkazují také na působení Ducha při Ježíšově početí a narození z Panny a srovnávají s působením Ducha svatého ve slavnosti Eucharistie.

 

 

III. Svědectví eucharistické modlitby

 

 

Eucharistické modlitby naší liturgie mluví velmi zřetelně o proměně darů.

 

 

1.      První kánon – římský – prosí před zprávou o večeři o plnost požehnání:

 

 

Učiň, Bože, ty sám, ať je tato oběť v plnosti tvého požehnání tobě zasvěcená, právoplatná a duchovní, hodná tvého zalíbení; ať se nám stane tělem a krví tvého milovaného Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

 

 

Ostatní tři kánony čerpají z eucharistických modliteb rané církve na Východě a prosí o příchod Ducha svatého. Duch svatý je má posvětit, aby se staly tělem a krví našeho Pána Ježíše Krista.

 

 

2.      Ve druhém kánonu prosíme:

 

 

Proto prosíme: Sešli rosu svého Ducha také na tyto dary a posvěť je, ať se nám stanou tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.

 

 

3.      Ve třetím kánonu:

 

 

Proto tě, Otče, pokorně prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe; ať se stanou tělem a krví tvého Syna, našeho Pána, Ježíše Krista, neboť on sám nám přikázal slavit toto tajemství.

 

 

4.      Ve čtvrtém:

 

 

Proto tě, Otče, prosíme: ať svatý Duch posvětí také tyto dary, aby se staly tělem a krví našeho Pána, Ježíše Krista.

 

 

Všechny tyto modlitby jednoznačně označují přeměnu darů v tělo a krev Kristovu. Duchem svatým se stávají chléb a víno darem, ve kterém se dává sám Kristus, náš Pán. Dary se už neoslovují jako chléb a víno, nýbrž jsou nazývány tělem a krví Kristovou. Kristus je pravdivě, skutečně a podstatně přítomen v podobě chleba a vína.