Mlčoch, Lubomír OFS

Měsíc říjen je pro naši rodinu sv. Františka spojen neodlučitelně s jeho přechodem na věčnost, a je také měsícem, kdy ve svých modlitbách pozdravujeme blahoslavenou Pannu Marii častěji než jindy. Magistři a bakaláři univerzitní jsou už opět v posluchárnách a studovnách, a část z nich se vrací k proklepu a poslechu tepu naší doby. Ta sama sebe nazývá svobodnou společností, a jeden vlivný americký myslitel - i u nás státním vyznamenáním oceněný Michael Novak - dochází  po diagnóze znamení doby k doporučené terapii: svobodná společnost potřebuje více ctností! A tak již během prázdnin hledám v myšlenkách našeho Otce Františka pomoc v nelehké otázce po ctnostech ve společnosti, v jejímž jazyce se již sám pojem ctnosti stává archaismem. Bratr František ve svém dvojím pozdravení - ctností a blahoslavené Panny Marie - geniálně dává odpověď již tímto spojením a personifikací ctností v osobnosti Matky Boží. Celá jeho „teologie ctností“ zabírá doslova jen pár řádek, vždyť i náš Pán jen krátce mluvil na zemi (viz str.117-120 „Spisů sv. Františka a sv. Kláry“,Velehrad 2001).

    Nejsem teolog, a tak si vypomáhám jednou radou P. Aloise Moce OFM z duchovního cvičení v Poděbradech (viz minulé číslo Poutníka). Ta rada se týká výjimečnosti bratra Františka z Assisi v celé galerii světců a byla určena – a tak by to mělo zůstat i dnes - jen pro domo - aby to nevypadalo, že my františkáni se chceme „vytahovat“. Jestliže o našem Pánu hovoříme jako o „druhém Adamovi“, a o sv. Františku byli mnozí přesvědčeni, jakoby byl „druhým Kristem“, pak i některým jeho naučením nejsme s to porozumět, pokud si neuvědomíme, že tyto rady dává „druhý Adam“, v němž se jakoby znovu navrací lidská neporušenost stvoření k obrazu Božímu. A zdá se mi, že tak je tomu i u „Pozdravení ctností“. 

    František, herold Velikého Krále, v rytířském jazyce své doby pozdravuje a chválí ctnosti jako paní - dámy svého srdce - a současně jako sestry. Přesněji: jako sestry jsou vždy oslovovány dvě a dvě, ale protože všechny pocházejí od jediného Boha, jsou si nepochybně všechny sestrami navzájem. A tak František chválí celkem šest sester – svatých ctností: Moudrost, Prostotu, Chudobu, Pokoru, Lásku a Poslušnost. Moudrost si podává ruce především s Prostotou, Chudoba s Pokorou, a Láska s Poslušností. Moudrost je titulována jako Královna, ale jde-li o sestry, jsou i ostatní ctnosti z královského rodu. Každý křesťan je povolán k tomu, aby měl tyto „přesvaté ctnosti“ – a jako sestry je může mít všechny - pokud žádnou z nich neurazí. V jiných souvislostech František mluví o Paní Chudobě, jako o paní, kterou si vyvolil a s níž se zasnoubil, a tak mnozí se domnívali (a domnívají), že právě sestra Chudoba je tou pro bratra z Assisi typickou svatou ctností. Pozdravení ctností však - podle mne -  přesvědčivě ukazuje, že tomu tak není. František má všechny přesvaté ctnosti jako sestry, klíčem k jejich srdci - tedy cestou, jak se dostat „do rodiny“ královských sester, je - sestra Poslušnost! Tak, jako první Adam ztratil všechno svou ne-poslušností, tak „druhý Adam“- Kristus - všechno nám lidem získal svou Poslušností Otci, až ke smrti na kříži. A František – „druhý Kristus“ (a nový Adam) poznává, že cesta do přízně Boží rodiny začíná u sestry Poslušnosti. A chceme-li jít ve stopách našeho Pána, musíme odumřít sami sobě – a to je úkol na celý život.    

     Bratrsko-sesterský vztah ke svatým ctnostem je cestou k životu věčnému a k pravé radosti. Naše vztahy k sestrám z rodu Královského jsou však každodenně ohrožovány ne-ctnostmi, neřestmi a hříchy, nepravými radostmi „tohoto světa“. V rytířském jazyce Františkově jsou sestry „přesvaté ctnosti“ dámami bojovnicemi, které potírají neřesti a hříchy. Tato diagnóza je cenná pro každého z nás, každý z nás je v pokušení podléhat jistým specifickým ne-ctnostem. Svatá moudrost čelí „moudrosti tohoto světa“, za níž stojí sám satan s jeho zlo-myslnostmi. Nejbližší sestra svatá – a čistá - Prostota je svaté Moudrosti nápomocna v boji s moudrostí světa a vlastního těla, a křesťanu obě sestry pomáhají v duchovním boji s vlastní domýšlivostí, ješitností, pýchou, nectnostmi typickými pro syny světa. Paní Chudoba - svatá Chudoba – (ne každá chudoba je svatá!) - čelí naší žádostivosti, chtivosti, lakomství, a „starostem tohoto světa“. Ruku v ruce jí v tom pomáhá přesvatá sestra Pokora (bez níž se chudoba snadno zvrtne na svou nesvatou podobu, osobně i společensky velice nebezpečnou). Přesvatá Láska potírá ďábelská a tělesná pokušení a tělesný strach – včetně strachu ze smrti. A právě tady - v té Achillově patě každého z nás smrtelníků - je Lásce nápomocna sestra Poslušnost: poslušnost ducha je popřením vlastní vůle, přijetím vůle Boží. Poslušnost znamená poddanost a ochotu se podřídit: nejen Bohu, ale i bližnímu! A pro Františka - nového Adama - znamená poslušnost i ochotu vydat se i zvířatům a šelmám – tak jak to ostatně dokázali i mnozí prvokřesťanští mučedníci. A je vnitřní logikou – tedy i moudrostí - nikoli paradoxem - že teprve poté, kdy František takovou poddanost v srdci měl, byla to zvířata (a vlk v Gubbiu), která se mu naopak - jako novému Adamovi podřizovala. Klíčovou roli poslušnosti v rodince přesvatých ctností dokládá i jedno z Františkových „Napomenutí“ – „O zlu vlastní vůle“, a právě tady „nový Adam“ František odkazuje k prvnímu člověku Adamovi, který „dokud nejednal proti poslušnosti, nezhřešil“ (viz o.c. str. 68).

     Vlastní vůle je pro dnešního člověka – občana „svobodné společnosti“- naopak něčím naprosto zásadním, principem, na němž si zvláště zakládá. Svobodě je dnešní člověk v pokušení rozumět jako nároku – či dokonce právu - „dělat si co chci“. Moudrost tohoto světa vědy ekonomické je postavena na principu „suverenity spotřebitele“- tedy suverénní vůle volit si ve světě zboží, a dokonce i již zmíněný křesťanský myslitel Michael Novak pojednává v jedné ze svých četných knih o svobodě jako úhelném kameni „svobodné společnosti“ („Filosofie svobody“ v českém překlad ve Vyšehradu).

    Svoboda je ovšem u konzervativně myslícího věřícího Američana podmiňována ctnostmi, jichž potřebuje naše „svobodná společnost“ více právě proto, že Bůh stvořil člověka jako bytost svobodnou. Otrok a člověk nesvobodný svou vůli ve společnosti ani nemůže projevit, a tak zlo jeho vlastní vůle se často ani nemůže naplno projevit. Totalitní režimy, jimiž jsme prošli, svobodu omezovaly do té míry, že cestou ke svobodě měla být v nacismu „práce, která osvobozuje“ – i jako nápis na vstupních branách koncentračních a vyhlazovacích táborů, a marxismus přišel s moudrostí svobody jako „poznané nutnosti“, která pro ty, kdož se jí nechtěli podřídit, končila rovněž ve vězeních a pracovních táborech.

   Snad i jako reakce člověka násilně předělávaného po celá desetiletí zvůlí totalitních ideologií a moci, je pro naši dobu příznačná snaha po svobodě absolutně ničím nevázané. Člověk zapomínající na ctnosti se však sám stává obětí své vlastní svobody, často pomaloučku a polehoučku, aniž by si to stačil uvědomit. Svoboda vlastní vůle podléhající neřestem a hříchům je otročením sobě, svému tělu a svým vášním. „Suverénní spotřebitel“ je stále více vláčen reklamou, která vědecky promyšlenou psychologií útočí na žádostivost člověka, žádostivost vede k závisti a lakotě. Věda takto postupující přestává být moudrostí, a mění se na chytrost, a chytrost přechází ve vychytralost. Vychytralost však uráží sestru Prostotu. Jakmile vědě přestává jít o pravdu – protože jí jde o „úspěch“ - na trhu, v moci politické či mediální - neštítí se ani polopravd a vyslovených lží. Kdo by ještě bral vážně pravdivostní hodnotu reklamních šotů? – každý přece ví, že stoprocentní džus je spíše produktem chemie jako vědy než darem Božím matky přírody.

   Média však nepodporují jen nectnosti žádostivosti, chtivosti, ustaranosti a roztěkanosti: člověk „konzumní“ je současně udržován ve strachu. Jen Paní svatá Láska se sestrou svatou Poslušností zahánějí podle bratra Františka všechna ďábelská pokušení a tělesné strachy: Pán nám říká „Nebojte se! - já to jsem“. ÄŽábel zůstává v anonymitě, ale nepřestává strašit člověka: „Máš se pořád čeho bát!“- stačí shlédnout televizní zpravodajství, aby člověk viděl mrtvé na silnici, oběti zločinu, zkázu přírodních katastrof. Krev na obrazovce není jen pro zvýšení „sledovanosti“ - její funkcí je také zastrašovat: jsi tady jen do času - a tedy užívej si, dokud je čas, carpe diem. (Za tento postřeh se sluší vyslovit dík otci Aloisu Mocovi OFM, jehož odchod na věčnost si právě připomínáme).    

     V poslední době si ekonomie jako věda začíná všímat – chtělo by se říci konečně! - souvislostí mezi svými vlastními postuláty a usilováním o bohatství – jednotlivce i „bohatství národů“, a lidského štěstí. Zdánlivě samozřejmý předpoklad – samozřejmý pro ekonomii jako vědu - že růst bohatství je pro člověka cestou ke štěstí, dostává vážné trhliny. Ukazuje se na řadě empirických sociologických výzkumů, které se uskutečňují v mnoha zemích již po několik desetiletí, že lidé své subjektivně pociťované štěstí málo spojují s růstem bohatství a materiálním blahobytem. V některých zemích se dokonce „indexy štěstí“ na zvolené škále dlouhodobě snižují, přesto, že hrubý domácí produkt či reálná kupní síla průměrného platu vzrostly i o desítky procent. „Svobodná společnost“ si jakoby začínala uvědomovat, že „vlastní vůle“ nás lidi nevede ke štěstí ani k radosti; a existují již i osvícení ekonomové, kteří poukazují na to, že otec zakladatel moderní ekonomie – Adam Smith - nenapsal jen „Bohatství národů“, ale také „Teorii mravních citů“, a že ke štěstí, i ve světě hospodářském, nevede žádostivost a lakota, ale ctnostný život. Nedávný sociologický průzkum ve Skotsku, kde Adam Smith kdysi působil, ukázal na další paradox, tentokrát závažný pro „svobodnou společnost“ jako „společnost vědění“: ani vzdělání není cestou ke štěstí! Lidé s vyšším vzděláním mají sice větší šanci na získání práce, ale často nikoli „odpovídající kvalifikaci“, a proto se cítí nespokojeni. Mezi stupněm dosaženého vzdělání a „štěstím“ se nepodařilo prokázat žádnou statisticky významnou souvislost. Tedy ke štěstí a radosti nás nepřivede ani bohatství, ani poznání – pokud není moudrostí!

     Bratr František se k sestrám ctnostem vrací ještě v závěru svých „Napomenutí“ (čl.27. O ctnosti, která zahání neřest“, o.c. str.76). Tady si našinec uvědomí, co naší svobodné společnosti nejvíc schází: „Kde je klid a rozjímání, tam není ani ustaranost, ani roztěkanost. Kde je bázeň Boží, aby střežila svůj dům, tam nepřítel nemá kudy by vstoupil.“ Naše doba potřebuje jako sůl lásku a moudrost, trpělivost a pokoru, a chudobu s radostí (sv. František, tamtéž). „Pozdravení blahoslavené Panny uspořádané blaženým Františkem“ je vykladači interpretováno jako jakési volné pokračování „Pozdravení ctností“. Spíše bychom měli říci, že je vyvrcholením a chválou přesvatých ctností, jež blahoslavená Panna Marie ztělesňuje. Dívka z Nazareta, vyvolená mezi ženami, měla všechny přesvaté ctnosti jako své sestry, avšak i u ní vše začíná Poslušností, jejím „Ať se mi stane podle slova tvého“. A pro nás věřící je důležité, že bratr František ve své svaté a čisté prostotě a moudrosti, po řadě nádherných invokací končí své pozdravení svým odkázáním nás hříšníků a nevěrníků právě k Matce Boží, když na závěr svého „Pozdravení“ říká: „A buďte zdrávy i vy všechny svaté ctnosti, které skrze milost a osvícení Ducha svatého jste vlévány do srdcí věřících, abyste je z nevěrných udělaly Bohu věrnými“.

Lubomír Mlčoch OFS