Pán vám uděluj pokoj - Závěrečný dokument generální kapituly Řádu menších bratří františkánů Assisi, Letnice 2003

Generální kapitula menších bratří františkánů

Dialog - cesta k pokoji

 

 

 

 

 

            Zato jsi sytil andělskou krmí svůj lid a dávals jim bez únavy připravovaný chléb z nebe, jenž připravil kdejaký požitek a byl přizpůsoben kdejaké chuti. Neboť tebou poslaná podstata zjevila tvou sladkou něžnost ke tvým dětem, a zase vyjevujíc přání toho, jenž ji užíval, proměňovala se v to, co kdo chtěl“ (Kniha moudrosti 16, 20-21).

 

 

 

 

 

 

 

 

            „A když jsem od nich odcházel, pak to, co se mi zdálo hrozné, proměnilo se mi v radost pro duši i tělo“ (Odk 1-3).

 

 

 

 

 

 

 

 

28. Bůh je v dialogu skutečně přítomen, o tom nám říká jak Písmo svaté, tak zkušenosti Františka a Kláry. V současnosti - se všemi svými zkušenostmi a trápením - vzniká tato důležitá cesta Boží inkarnace a našeho vlastního obrácení z víry,  která je schopna vidět v druhém - včetně malomocného, „Boží sladkosti“; která je schopna tuto Boží dobrotu radostně potvrzovat a pracovat pro spravedlnost a mír ve společenství,  hluboce založeném na pokoji. Dialog zavazuje všechny dimenze našeho života vůči stvoření, společnosti, bratrství a vůči  našemu poslání. Podaří-li se ho naší přítomností, naším slovem, naším společenstvím a naší prací  uskutečnit,  stane se zřetelným znamením pokoje, který umlčuje výkřiky násilí a nenávisti (srov. Raimund Lull, Gentil IV, Epilog).

 

 

 

 

29. Zde v Assisi, kde byli shromážděni zástupci velkých náboženství,  jsme uvažovali o dialogu ze tří hledisek, která mohou být dobrým východiskem pro reflexi.

 

 

 

 

30. (1) Život a obrácení Františka - jak o tom čteme v prvních řádcích Závěti - nemá svůj původ ani v útěku ze světa, ani v tajemně vysloveném slově, ani ve vnitřní náboženské zkušenosti, nebylo ani sděleno z nějaké mocné pozice; jejich zdroj nespočívá  ani v ústupu výzvám doby. Je především ve výměně, v setkání, v otevřeném dialogu, který vtahuje druhého, včetně toho, který způsobuje nejvíce odmítnutí a „hořkost“ (Odk 1-3). Tato cesta stálého otevírání se vůči druhému dosahuje svého vrcholu v proslulém setkání se sultánem

 

 

 

 

(1 Cel 57).

 

 

 

 

Od počátku až do konce svého života byl František veden Duchem svatým - a též my jsme jím vedeni - cestou, která se odklání od izolace, individualismu a  závislosti na společensky akceptovaných, ale jinými vylučovaných strukturách, a která vede k reálnému společenství s druhými. To je vlastní odpověď, kterou musíme reagovat na krizi víry a etickou krizi naší doby. Stojíme před výzvou, abychom viděli Krista, „sladkost shora“, v každé trpící lidské bytosti na světě,  a k ní se obraceli a nabízeli pozdrav pokoje, tak jak to činil František. (Legenda tří druhů 26). Vést tento dialog předpokládá otevřené chování vůči druhému, tak jako též Boží iniciativa vyvolává dynamiku svobodné vzájemnosti (Encyklika Sollicitudo Rei Socialis,1987, Jan Pavel II.38-40, 44-45). Potřebujeme odvahu. Tím, že se otvíráme mystériu druhého, se rozhodujeme pro to, abychom chodili po svaté zemi (srov. Ex 3,5). K tomu potřebujeme úctu, skromnost, respekt, laskavost, pokoj: „…mají být  laskaví, mírumilovní a skromní, mírní a pokorní a slušně hovořit s každým, jak se to patří“ (Potvrzená řehole 3,11).

 

 

 

 

31. (2) Rozvíjet mentalitu dialogu a přeměnit jeho výzvy v činy, nás přivádí nutně na cestu očisťování. Dialog jako cesta, která může lidi odvést od obvyklých cest msty, předsudků, vykořisťování a násilí, vyžaduje přerušení našich obvyklých aktivit, rutin a hektických vztahů, kterými je naše společnost charakterizována. Vyžaduje další vzdělání a trvalou praxi v disciplinách naslouchání a přijímání. Dialogem člověk opouští individualismus a objevuje svou pravou individualitu, svou identitu (haecceitas) před Bohem (srov.Duns Scotus Ord, II,d3,p.1, q.5). „Nýbrž  co je člověk před Bohem, to je  on a ne víc“ (Napomenutí 19,2). Naše společenství a naše pracovní místa stojí před etickou výzvou, aby byly znameními, která následují jinou cestu spolužití a vztahu: cestu, vedoucí k plnosti života pomocí dialogu.

 

 

 

 

32.(3)Tato cesta obrácení k dialogu na základě víry, která je schopna vidět, znamená   nejpřísnější praxi poslušnosti vůči Božímu slovu, které v eucharistii na sebe bere tělo (srov. Dopis celému řádu 26-27) , tělo ne vždy hodné církve (srov. Odk 4-13), slabé tělo naší fraternity (srov. Potvrzená řehole 10),  naše bratry a sestry, naše bližní  (srov. Dopis věřícím I).  Tímto způsobem  se změní autorita, která je darem a ne privilegiem, ve službu následování Krista (srov. Napomenutí 4,2). Tento dialog obrácení nás zavazuje k životu chudoby, která nás otevírá  pro bohatství osobní a emocionální  výměny a pro rozdělování dobra. Dialog nás uschopňuje k přijetí daru svého bližního, a zároveň od nás vyžaduje, abychom dávali všem k dispozici dary, které každý jednotlivec přijal: „Neboť mírou, kterou měříte, bude zase naměřeno i vám“ (Lk 6,38). Praxí dialogu se otevře naše čistota - tříbení a nabízení našich pocitů -  dialogu s Bohem, s muži a ženami, s kulturami, náboženstvími a tvorstvem. Celé naše bytí bude zaměřeno na pozdravení pokoje. Znovuobjevení antropologického významu slibu naší františkánské tradice nám pomůže, abychom dnes byli znamením Božího království a lidmi budoucnosti (Vita Consecrata).

 

 

 

 

 

 

 

 

Býti na cestě - sestra pokoje

 

 

 

 

 

            „Když vejdete někde do domu, napřed  řekněte: Pokoj tomuto domu“(Lk 10,5).

 

 

 

 

            „Mají je tam vždy ubytovat jako poutníky a cizince“ (Odk 24).

 

 

 

 

33. Jako nikdy jindy jsou dnes muži, ženy a děti na cestě, aby hledali lepší životní podmínky, stravu, práci, bydlení a pokoj. V kontaktu se svým vlastním zraněným člověčenstvím cítíme, že jsme posláni Duchem svatým (Odk 2-3), abychom byli na cestě, protože tito lidé, naši sourozenci, jsou živým obrazem Kristovým, kterého chceme následovat. „Bůh sám nás k tomu určil a dal nám Ducha svatého jako záruku“ (2 Kor 5, 14; srov. Flp 3,12-16). Jediným zavazadlem, které potřebujeme na této cestě solidarity s chudými, je nemajetnost. „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani na sebe dvě suknice. Když najdete v některém domě přístřeší, zůstaňte tam a odtamtud vycházejte“ (Lk 9,3-4). Býti na cestě je výrazem absolutní disponibility k zvěstování Božího království chudým a dát se jimi evangelizovat (srov. Generální konstituce OFM § 1; 97). Vydáváme se s druhými na cestu, abychom vytvářeli společenství, kde se rozděluje majetek. Vidíme Krista v chudých a prosíme o to, aby všem byla poskytnuta „milost pracovat“ (Potvrzená řehole 5,1). Protestujeme pokojným způsobem, jestliže struktury nepodporují právo na důstojný život. Tím, že jsme na cestě,  se dostáváme k neuralgickým bodům naší společnosti, kde existují silné nerovnováhy a napětí, a tam máme dosvědčovat pokoj a spravedlnost. Všude tam,  kde jsou hranice mezi různými náboženstvími (křesťanství, židovství, islám, buddhismus, hinduismus),  tam, kde je rozkol mezi chudými a bohatými, mocnými a slabými, otroky a volnými, muži a ženami. Společně s mnohými muži a ženami, kteří sní o novém světě, chtěli bychom být budovateli naděje a pokoje (Jan Pavel II., Angelus 18.11.2001). Jako menší bratři bychom chtěli otevírat prostory  a obnovit vztahy směřující k společné lidské důstojnosti, která se zrodila z Boha, našeho Tvůrce, a směřující k dokonalosti v Kristu, našeho Spasitele (srov. Nepotvrzená řehole 23,11). Jsme na cestě, jejímž znamením je „ukřižované lidstvo“.

 

 

 

 

34. Objevili  jsme, že býti na cestě není hodnotou, která byla uložena zevně, nýbrž že má původ v našich vlastních zkušenostech. Prožíváme to stále silněji jak na rovině našich bratrství, tak na rovině institucionální, ačkoliv někdy pociťujeme ve zmatcích a temnotě pokušení odolávat změnám. Chceme důvěřovat, že změny nás z perspektivy víry uschopní k sdílení osudu našich sourozenců ožebračených světem a  k pochopení reálných dimenzí  jejich nadějí.

 

 

 

 

35. Je skutečností, že jsme v pohybu. Přezkoumali jsme při poslední radě řádu a při této kapitule, jak se mění charakter našich provincií a našeho řádu:  Vznikají jednoznačně mladé entity, zatímco staré entity vidí, jak mizí jejich možnosti. Regiony světa, které se mnoho let politicky neozývaly, hovoří dnes mohutným hlasem. Používali jsme velkou část svého času k tomu, abychom zjistili, jak se má to, čím jsme dnes, k tomu, jak jsme žili v minulosti. Naše struktury procházely procesem změn, jehož důsledkem byla nová definice noviciátu, provincií, kustodií, konferencí a potřebných požadavků na kvality vedení. Mnohočetnost jazyků užívaných v našich liturgiích a rozhovorech je také malým znamením proto, že považujeme svou identitu za celosvětové bratrství v misii. Ekonomická nejistota, stále se zmenšující počet bratří - včetně těch, kteří zahynuli násilím - a mnoho jiných faktorů zatěžují naše lokální bratrství a zvou je ke spolupráci, k vytrvalosti a k naději proti každé naději. Naproti tomu vznikají - a jsou akceptovány - mnohočetné projekty, které se pokoušejí - tím, že jsou na cestě - sladit novým způsobem  aspekty našeho života  mezi sebou. O tom se lze dočíst v: Od znamení doby k době znamení. Svědectví (Generální kurie OFM, Řím 2002). Naše vlastní putování  se setkává se zkušeností putování našich národů a je znamením lidstva, které kráčí vstříc osvobození a pokoji. Tato zkušenost putování mění způsob naší přítomnosti ve světě, náš způsob práce a evangelizace, nutné morální požadavky, abychom v pravdě byli bratřími. Při tomto putování pociťujeme silné volání ke svatosti v bratrství: „A kdekoliv bratři jsou a se potkávají, ať se k sobě chovají jako spolubydlící. A s důvěrou ať jeden druhému dá najevo svou nouzi;  neboť jestliže už matka živí a miluje svého vlastního syna, o kolik pečlivěji musí každý milovat a živit svého duchovního bratra?“ (Potvrzená řehole 6,7-8; srov. GK 38 nn).

 

 

 

 

36. Reality putování naší životní formy jsou semena obnovení. Při této kapitule jsme vyzývali k navrácení podstaty našeho života. Při svém putování máme brát s sebou následující „potraviny na cestu“:

 

 

 

 

 

 

 

 

a) Kontemplaci, modlitbu, meditaci, modlitební četbu Písma svatého a eucharistii (srov. Bonaventura, Itin., Prolog 4; Putování „srdce“. Poznámky k objevení niternosti a mlčení v životě Menšího bratra, Řím 2003). Putování v životě Menšího bratra  je hlavně vnitřním procesem  k vnímání pravdivosti vlastní osoby a k slyšení absolutní přítomnosti volajícího Boha. Následně je to též putování celé osoby k  Bohu, který tvoří, zachraňuje a osvobozuje. Tyto praktiky napomáhají k tomu, abychom posilovali svou etiku silou kultivované lásky. Je-li naše srdce prázdné, nemůžeme pokračovat v cestě. Naším cílem by bylo jen rozptylování a odbočování. Putování bez světla víry by vedlo pouze k slepotě a neklidu.

 

 

 

 

b) Sdílení života v bratrství s ostatními. Putování bez bratří a sester nás vede k izolaci a zoufalství. Jít sám nepovzbuzuje ducha. Být na cestě znamená chodit s ostatními. Bratrské společenství je milostí, která nám pomáhá, abychom se po cestě neunavovali.

 

 

 

 

c) Živá minulost. Byla  nám dána našimi institucemi a naší duchovní tradicí, naší františkánskou spiritualitou, našimi zdravými návyky, našimi moudrými lidmi. Musíme zachovávat své spojení se svou tradicí, neboť putování bez kořenů je jako cesta bez moudrosti a horizontu (srov. Petri Iohannis Olivi, Principium I in Sacram Scripturam, de studio).

 

 

 

 

d) Disciplíny a struktury podporující naše putování. Moratorium přílišné práce je pro nás nezbytné, abychom nalezli útočiště v tichosti, usebrání, sebepoznávání, práci rukou, četbě a studiu a s druhými sdíleli víru. Bez tohoto zázemí bychom nebyli schopni unést kamenitou zátěž - aktivismus, individualismus, lačnost, strnulost, nostalgii, neklid, ideologické hledání jistoty (Nepotvrzená řehole 22, 10-26), a také bychom se nemohli těšit ze sester - svobody, radosti, sounáležitosti, otevřenosti, sebehodnocení, jasnosti myšlenek, hodnocení tvorstva a všeho toho, co jsme obdrželi jako dary.

 

 

 

 

(Příště dokončení)