Schneider, Johannes OFM

 „Před mýma očima jsou příklady světců, kteří nalezli v Eucharistii potravu pro svou cestu dokonalosti. Jak často prolévali slzy dojetí při zakoušení tak velikého tajemství,“ píše papež Jan Pavel II. k eucharistickému roku. Svou encykliku o Eucharistii končí výzvou: „Odeberme se, moji milí bratři a sestry, do školy svatých, velkých vykladatelů pravé eucharistické zbožnosti“ (Mane Nobiscum Domine 31).

 Takový výklad eucharistické zbožnosti můžeme poznat u sv. Kláry z Assisi, jejíž nejčastějším atributem je monstrance s Nejsv. svátostí, kterou drží v rukou v postoji žehnání. Legenda sv. Kláry věnuje zvláštní odstavec „O její obdivuhodné zbožnosti k Svátosti oltářní“.

 O její obdivuhodné zbožnosti k tělu našeho Pána. - Jak velikou zbožnost měla blažená sv. Klára k Svátosti oltářní, ukazují plody. V těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, nechávala se totiž pozvednout a podložit si záda. Seděla a tkala nejjemnější plátna, z nichž zhotovila více než 50 korporálů, vložila je do purpurových nebo hedvábných burz a rozeslala je různým kostelům po horách a údolích kolem Assisi. Když pak se chystala přijmout tělo Páně, rozplývala se nejdříve v horkých slzách. Potom přistupovala k Spasiteli s nemenším chvěním a bázní ve Svátosti skrytému, než k nebi a zemi Vládnoucímu" (srov. Život Kláry 28).

Tělo našeho Pána

Ve Svátosti oltářní nejde o nějakou jakkoli svatou a tajemnou věc, ale o živé „tělo Pána“, který se v něm zvláštním způsobem projevuje jako „náš Pán“.

 Na tuto skutečnou osobní přítomnost Pána ve Svátosti oltářní už také František energicky upozornil své bratry kněze: „Když ho takto máte přítomného“, nemáte se starat o nic jiného na světě, když „Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba“ (List kapitule 2).

Touha po zbožnosti

 V Eucharistii jde o skutečnou, živou a osobní přítomnost samého Pána, jenž se nám ve skrytu svátosti „celý vydává“ (List kapitule 2). Proto František volá všechny kleriky - sebe nevyjímaje: „Což nás nepohne k zbožné úctě to, že on, dobrotivý Pán, sám se našima rukama podává, a my se ho dotýkáme a denně jej svými ústy přijímáme?“ (List duchovním). Jediný přiměřený postoj vůči „dobrotivému Pánu“ je, nechat se uvnitř pohnout podobnou dobrotou. Postoj před eucharistickým Pánem se má podle přání sv. Františka vyznačovat hluboce osobním, ba citovým vztahem, který zde popisuje mnohovrstevným výrazem pietas, jenž neznamená jen dobrotu, ale i zbožnost, slitování a soucit.

 Možná má „touha po zbožnosti“ na mysli právě to, co sama Klára popisuje jako ovoce účasti na „svaté hostině“: aby „celým srdcem přilnula k tomu, ... touha po něm přitahuje“ (4. list Anežce). Výraz „přilnout“ (adhaerere) znamená totiž „sebe-připoutání touhou“, jak to naznačuje biblické pozadí: „Muž přilne ke své ženě“ (Gn 2,24). Pavel vykládá tento výraz vztahem věřícího a Krista: „Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch“ (1 Kor 6,17). To, co se překládá jako „touha po něm přitahuje“, formuluje Klára jako slovní hříčku: affectus afficit. Mohlo by to také znamenat: „jeho dotknutelnost se dotýká“. Příznačné je pouze to, že tento affectus devotionis neboli „touha po zbožnosti“ se v Klářině životopise klade na začátek její eucharistické zbožnosti.

Jak ukazují plody

 Klářina „touha po zbožnosti“ nezůstává uvězněná v jejích pocitech, ale ústí do konkrétního konání. Jak veliká byla její touha po zbožnosti vůči tělu Páně, „to ukazují její plody“.  Afekt se projevuje efektem, touha se realizuje dílem. K „tělesné skutečnosti“ Eucharistie patří, že postoj k ní a od ní se stává analogickým k ztělesněné skutečnosti. Eucharistická zbožnost nemůže být nikdy čistě vnitřní a duchovní, neboť Eucharistie sama se neomezuje na čistě duchovní a mystický rozměr, ale je podstatně „svátostí těla“. Tak „v těžké nemoci, která ji připoutala na lůžko, nechávala se totiž pozvednout a podložit si záda“.

 Možná je však dílem jejích rukou naznačena jiná, mnohem bezprostřednější tělesnost v setkání se svátostí Kristova těla, kterou životopisec nijak zvlášť nevyzdvihuje. Jde o křehkou tělesnost Kláry samé, která byla těžkou tělesnou nemocí připoutána na lůžko a z lásky k Eucharistii se nechávala pozvednout. V našem těle „jsme křehké a náchylné k všemožným slabostem“, píše Klára Anežce (3. list). Slabost a nemoc svého těla staví i František na začátek svého Listu věřícím, aby pak bezprostředně potom řekl, že Boží Slovo z lůna Panny „přijalo opravdové tělo našeho lidství a naší křehkostí“. Potom se František ihned stočí k poslední večeři: „Před svým umučením slavil se svými učedníky velikonoční večeři, vzal chléb, vzdal díky, požehnal, lámal a řekl: Vezměte a jezte, toto je mé tělo.“

 Což nelze vidět hlubokou souvislost mezi křehkostí našeho těla, které Kristus svým vtělením přijal za svou přirozenost, a lámáním chleba, které se tím stává tělem Kristovým? Tatáž souvislost existuje zřejmě mezi těžkou nemocí Klářina křehkého těla, a eucharistickým „tělem našeho Pána“, do jehož služby staví svou vlastní křehkost. V tomto eucharistickém významu lze pak chápat i biblický obraz Buly svatořečení (5), který přebírá Legenda: Po dovršení jejího řeholního života „praskla alabastrová nádoba jejího těla, takže vůní masti její svatosti se naplnila celá budova církve“ (Život Kláry 10). Přijetí vlastní křehké tělesnosti ukazuje už v sobě eucharistický rozměr, který se projevuje odevzdaností v službě eucharistickému tělu Kristovu.