Smékal, Vladimír

(pokračování z minulého čísla k Roku rodiny – duchovnímu zaměření SFŘ v roce 2006)

 

 

 

 

 

Co můžeme dělat pro nápravu?

 

 

 

 

 

S čím počítat a na co se zaměřit v pastoračním působení?

 

 

 

 

·        Přijmout jako skutečnost, že v mentalitě současného člověka se mnohé změnilo a že nelze před tím zavírat oči. Naopak, na tom stavět a to posvěcovat.

 

 

 

 

·        Snažit se o obnovu úcty ke stáří u mladých: vytvářet podmínky pro vzájemný dialog cestou besed, setkání, tak, aby moudrost stáří byla slyšet a aby duch tradice a vědomí souvislosti nevymizely; avšak vědět, že psychologickým znakem mládí je neprobuzený smysl pro tradici.

 

 

 

 

·        Snažit se pěstovat toleranci starých k tomu, co považují za lehkomyslnost nebo lhostejnost mládí. Když už nejde výhradám starších zabránit, alespoň je vést k tomu, aby nementorovali, ale na „tvrdých“ faktech dokumentovali souvislosti mezi určitým jednáním nebo nedbáním a pozdějšími důsledky.

 

 

 

 

 

 

 

Jak postupovat?

Zde asi Pán Bůh očekává naši iniciativu a tvořivost. Řečeno jazykem psychologické školy transakční analýzy, musíme se učit na obou stranách - staří i mladí - být dospělí. Starší se musí odnaučovat jednat z pozice kárajících rodičů, mladí se musí odnaučovat dětskému vzdoru a provokování.

 

 

 

 

Naše působení však musí být mírné, pokorné a neviditelné, tak jak to vyjadřuje příběh zachycený M. Buberem:

 

 

 

 

Jeden chasid se ptal Baal-šem-tova: „Proč má člověk, který dychtí po Bohu, občas pocit, jakoby se mu Bůh vzdálil a jeho spojení s ním bylo přerušeno?“ Baal-šem-tov odpověděl: „Otec, který své dítě učí chodit, stojí před ním s napřaženýma rukama, aby dítě mělo jistotu, že neupadne. Takto povzbuzené dítě snaživě vyrazí kupředu. Když se přiblíží na dosah, otec o něco ustoupí, aby dítě za ním muselo jít dál. A tak to dělá znova a znova, dokud se dítě nenaučí chodit.“ (M. Buber, Chasidské příběhy)

 

 

 

 

 

 

 

 

Konkrétní námět: Proč by v těch farnostech, kde jsou k tomu profesní podmínky, nemohly být organizovány besedy, na nichž by se partneři seznamovali a učili umění pozitivní a kooperativní vzájemné komunikace (když úspěšně fungují školy rodičů při pedagogicko-psychologických poradnách, proč by nemohly stejně úspěšně fungovat školy mezigenerační komunikace?).

 

 

 

 

Program takových besed by mimo jiné měl cvičit a rozvíjet takové dovednosti jako:

 

 

 

 

·        dar vyprávění příhod, zážitků, komentářů k událostem, aniž v tom je moralizování za každou cenu,

 

 

 

 

·        nevnucující sdělování zkušeností, naučit se nezatrpknout, když naše rady nejsou brány vážně,

 

 

 

 

·        respekt k odlišnosti zkušeností podle věku, vzdělání, profesního zaměření, okruhů styků,

 

 

 

 

·        uchování smyslu pro humor a přiblížení se světu dětí,

 

 

 

 

·        hlídat si, abychom se nestali příliš egocentrickými – k tomu problémy stárnutí svádějí,

 

 

 

 

·        pracovat na zvětšování podílu duchovního života našeho žití; učit se pochopení, že žít jen materiálním životem vede k bojům o prostor, k žádostivosti majetku; žít převážně psychosociálně vede k soupeření o převahu nebo k vytváření koalic jedněch proti druhým; teprve život v duchu vytváří skutečné společenství srdcí a obrací nás vzhůru.

 

 

 

 

 

 

 

 

Shrneme-li,

 

·        můžeme říci, že podporovat solidaritu a dialog mezi partnery a zejména ve vícegenerační rodině znamená cílevědomě a programově pěstovat smysl pro duchovní hodnoty, neboť duchovní život dává našemu životu perspektivu a řád. Jako by promlouval k dnešním lidem, říká sv. Augustin: „Jistěže uctíváme Boha v kostele, když se zde shromáždíme. Ale když se vrátíme domů, jako bychom Boha uctívat přestali. Budeme-li však správně žít, budeme Boha uctívat neustále.“ (Výklad na žalmy, Ps 148, 1-2: CCL 40, 2165-2166). Nesporně tím sv. Augustin mínil, že správně žít doma znamená být zde pro bližního, být otevřený kooperativnímu dialogu a sounáležitosti.

 

 

 

 

·        Bylo by žádoucí zavádět do života farností více psychologické osvěty, která duchovnost sice nemůže nahradit, ale připravuje půdu pro její prohlubování.

 

 

 

 

·        V komunikaci mezi generacemi je nutné respektovat určité principy, které jsou výsledkem zkušeností a potvrzeny výzkumem jako vhodné zejména v těch rozhovorech, kde jsou mezi partnery psychologické a sociální rozdíly.

 

 

 

 

·        Základním principem každé kooperativní komunikace je zásada sdělovaná kněžím při svěcení „Poznávej, co činíš!“ Je v ní vyjádřeno, abychom se snažili s porozuměním, vědoucně, pomocí reflexe a sebereflexe stále vyhodnocovat, co svým jednáním a slovy v druhých vyvoláváme, kdy je zraňujeme, kdy je povzbuzujeme, kdy je provokujeme, kdy je usmiřujeme.

 

 

 

 

·        Významnou zásadou je mít stále na mysli, že jakákoliv výpověď o druhém člověku, je především výpovědí o nás samých.

 

 

 

 

·        Pokud v dialogu nenasloucháme a myslíme jen na svou sebeprezentaci a sebeozvláštnění, stáváme se postupně nepříjemnými společníky, jimž se druzí vyhýbají.

 

 

 

 

 

 

 

 

K obecně platným tvrzením sociální psychologie a psychologie osobnosti patří zásady:

 

 

 

 

·        Každý člověk je v něčem stejný jako ostatní, v něčem podobný jako někteří a v něčem jiný než ostatní.

 

 

 

 

·        Lidé se k sobě nechovají podle toho, jací jsou, ale podle toho, jak se vnímají.

 

 

 

 

 

 

 

 

K obnově duchovně zakotveného soužití ve vícegenerační rodině může pomoci následující modlitba:

 

 

 

 

Bože, dej nám – rodičům, prarodičům, dětem, vnukům, a všem lidem dobré vůle – trpělivost, abychom si navzájem naslouchali, důvěru, abychom jedni s druhými dokázali upřímně rozmlouvat a velkorysost k rozdílům. Dej, ať dvéře zůstanou otevřeny, resignaci, hořkost a nevraživost zadrž venku. Pomoz nám, abychom pochopili názory a požadavky, které se jedněm zdají zastaralé a druhým příliš nekonformní, probouzej v nás toleranci k odlišnosti. Dej, abychom těmito problémy dokázali růst a nezarmucovali se navzájem, když od nás druzí očekávají to, co si teď my přejeme od nich. Kéž se tak stane! (A. Pereira: Myšlenky a modlitby; upraveno)

 

 

 

 

 

 

 

Závěr

 

Základním předpokladem rozvíjení skutečného partnerství jsou:

-         láska jako cit účasti s druhým, jako naplňování poslání „být zde pro druhé“,

-         vůle, v níž je obsažen respekt k oprávněným zájmům druhých a ochota pomáhat jejich naplnění,

-         psychosociální a duchovní program péče o člověka, jehož uskutečňování umožní, aby kvalita života byla pro co nejvíce lidí cestou ke Království Božímu už zde na zemi, tedy cestou k integritě, k nalézání smyslu a moudrosti.

Z přednášky prof. V. Smékala

 3.9.2005 na sjezdu SFŘ v Brně

 

 

 

 

 (redakčně zkráceno)