Vzájemná vůle po jednotě - Homilie při ekumenické bohoslužbě v Českém Brodě dne 19. 1. 2006 (Mt 18,15-22)

Pečený, Jan OFS

Sestry a bratři,  první část úryvku Matoušova evangelia nás nenechává na pochybách, že i v prvotní církvi se vyskytovali bratři a sestry chybující, kteří svým hříchem nejen narušili svůj osobní vztah k Bohu, ale také k církevní obci, ve které je Kristus tajemným způsobem trvale přítomen. Tento sociální rozměr každého hříchu se častokrát dostatečně neuvědomujeme ani my. Domníváme se, že se jedná výlučně o vztah mezi námi a Bohem, na kterém naši bratři a sestry nemají žádný podíl. To je ovšem zásadní omyl. Každé naše provinění, byť by bylo sebeskrytější, napadá a zraňuje společenství lásky církve Kristovy.

Proto nám nemůže být jedno, když se bratr nebo sestra vlastní vinou dostává do situace odvrácení od Pána, protože jeho duchovní zranění je i naše duchovní zranění. Slova Matoušova evangelia nám dávají inspiraci, co máme dělat, když dojde k nějakému zjevnému porušení Božího zákona ze strany našeho bližního. Vidíme zde jakýsi pokus o právní upevnění Boží spásné vůle ve vlastní církevní obci.

Všimněme si hned první věty v 15. verši: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ Napomenutí mělo odedávna v židovství dlouhou tradici. Nezodpovědně jedná tedy i ten, kdo by mlčel k přestupku, ke hříchu svého bratra. Cílem napomínání, které požadoval dokonce i Zákon, nebylo odsouzení, ale zpětné získání bratra a tím také znovunastolení Božího řádu ve společenství. Nikdo proto neměl napomínat druhého ve hněvu. Už v jednom z pravidel kumránské obce můžeme číst:

„Každý má svého bližního napomínat v pravdě a pokoře a ve vlídné lásce mezi sebou. Nikdo nemá hovořit k druhému ve hněvu nebo s bručením nebo s tvrdošíjností nebo horlivostí bezbožného ducha. A nemá jej nenávidět v jeho neobřezaném srdci; nýbrž téhož dne jej má napomenout, ale nemá kvůli němu na sebe naložit vinu. Dále nemá nikdo přednést záležitost proti druhému před mnohými, jestliže tím nedošlo k napomenutí před svědky.“

Krajním případem, když dotyčný jeví známky zatvrzelosti, je pak právo obce vyloučit hříšníka ze společenství a toto vyloučení je závazné i před Bohem, protože, jak čteme v 18. verši 18. kapitoly, „Cokoliv svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoliv rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“

Ale toto není naštěstí úplně poslední a definitivní slovo. Posledním prostředkem, co se týká pořadí, ale zdaleka ne posledním co do účinnosti, kterým se obec může pokusit pohnout k obrácení hříšníka, je zahrnout jej do svých modliteb. Jistota vyslyšení pak vyplývá z Ježíšových slov: „Shodnou-li se dva z vás na zemi o kteroukoliv věc, za niž by prosili, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích.“ A teď si dejme ruku na srdce: Jak často ve svých modlitbách prosíme Pána za naše chybující bratry a sestry?

U tohoto 19. verše, kterým nám Ježíš dává příslib Božího vyslyšení, se ještě poněkud zastavme. Je totiž vysoce aktuální pro naši situaci a právě pro tuto chvíli.

Sestry a bratři, proč jsme se na tomto místě právě dnes sešli? Přece právě  proto, abychom se společně setkali s naším Pánem, a to jak ve slově, tak i ve shromáždění. On před svým utrpením naléhavě prosil za to, aby všichni jeho učedníci byli jedno. A my dnes s bolestí vidíme, že tato jeho touha zůstává naší vinou nenaplněná. Jsme zde přítomni proto, abychom před Pánem deklarovali svoji touhu po úplné jednotě a v pokoře za ni prosili. Právě Kristova slova nás naplňují nadějí, že i tyto naše prosby dojdou podle jeho příslibu vyslyšení. Nevíme, kdy a jak se to stane, ale pokud naše společné prosby budou skutečně upřímné a vytrvalé, naše naděje dojde určitě svého naplnění, protože Bůh je svému slovu věrný.

Ve 21. verši se Petr ptá Ježíše, kolikrát že má svému bratru odpustit. A myslí si, že sedmkrát je počet víc než dostatečný. Představme si, bratři a sestry, že by Bůh s námi jednal právě tak. Sedmkrát a dost! To by byl malér. Naštěstí tomu tak není a právě proto dává Pán Petrovi jasně najevo, že Boží vlastností je odpouštět neustále, a tak se i my máme chovat podobně.

Také my, křesťané, jsme si navzájem ubližovali a nebyli jsme vždy dobrými svědky Boží lásky, která objímá celý svět. A tak i my si máme navzájem co odpouštět. Buďme při tom tak velkorysí, jako je velkorysí a milosrdná sám Bůh.

Sestry a bratři, věříme, že naše vzájemná vůle po jednotě je ve shodě s vůlí našeho Pána Ježíše Krista, který založil jedinou církev a přeje si, aby byla viditelným obrazem jednoty mezi ním, Bohem Otcem i Duchem svatým. Na cestě k této jednotě, která nebude jenom dílem lidským, ale především dílem Božím, může každý z nás udělat zcela konkrétní kroky. Můžeme totiž, ba jsme přímo povinni, pěstovat a prohlubovat vzájemnou lásku. Kolik jsme si v tomto ohledu ještě dlužni! Láska je prvním předpokladem vnitřní jednoty. Vynasnažme se tedy, abychom se milovali. Ne jenom teoreticky. Ať se naše láska projevuje konkrétními skutky, aby naše společné svědectví o Kristu bylo věrohodné.

Kéž bychom dospěli do situace, kdy by naši nevěřící bratři a sestry mohli opět o nás křesťanech prohlašovat: „Pohleďte, jak se milují.“ K tomu, aby se tak stalo, je povolán přispět svým dílem každý z nás. Amen.

Jan Pečený OFS

trvalý jáhen