Dějiny dogmatu o neposkvrněném početí Matky Páně - 3. Období vrcholné scholastiky

Pospíšil, Ctirad Václav OFM

 To, co se profilovalo již v době církevních otců a co dostalo jasnou podobu u mistrů monastické i počínající scholastiky, se pochopitelně projevovalo i u mistrů vrcholné scholastiky. Všichni autoři zastávali mínění, že Panna Maria musela být v okamžiku početí vtěleného Slova svrchovaně očištěna a posvěcena, všichni zastávali mínění, že musela být vykoupena, odlišnosti se týkaly doby, v níž mělo k očištění a posvěcení dojít. Je patrné, že tajemství očištění a posvěcení Matky Páně bylo stále vnímáno jako předpoklad vtělení, a proto mariologie nebyla nikdy odtržena od christologie.

 Tomáš Akvinský (+ 1274) rozhodně nepatřil k obhájcům svátku Mariina početí. Podle jeho mínění byla Maria počata jako každý jiný člověk v dědičné vině, z níž ale byla osvobozena již v Annině lůně před svým narozením.

„Církev slaví narození blahoslavené Panny. V církvi se totiž slaví svátek jedině tehdy, je-li někdo svatý. Z toho vyplývá, že blahoslavená Panna byla svatá při svém narození, a proto byla posvěcena již v mateřském lůně.“[1]

 

 

 Hlavním důvod, proč podle Tomáše Akvinského není možno hovořit o neposkvrněném početí, spočívá v ohrožení základní pravdy křesťanské víry ohledně univerzálního rozsahu Kristova vykupitelského díla.[2] Druhý důvod spočívá v tom, že k posvěcení Mariiny duše mohlo dojít až v okamžiku, kdy tato duše existovala.[3] Tomáš však klade toto očištění a posvěcení do prvního okamžiku po Mariině početí,[4] což znamená, že z určitého hlediska bychom jeho mínění mohli uvést do souladu s dogmatickým prohlášením z roku 1854, jak uvidíme později. Je však nepopiratelné, že to byli právě tomisté, kdo až do poloviny devatenáctého století ostře vystupovali proti učení o neposkvrněném početí a opírali se o argumenty pocházející z díla Andělského doktora.

 Již jsme mohli konstatovat, že v případě Augustina z Hippo existovalo v dané věci určité napětí mezi rozumem a srdcem. Cosi podobného můžeme vidět i u Tomáše, který na jednom místě tvrdí:

„Maria byla naprosto čistá od každé viny, protože neupadla do dědičné, smrtelné ani lehké viny.“[5]

 

 

 Tento text však Tomáš sám nenapsal, jedná se o repotatio, tedy záznam posluchače Tomášovy přednášky. Dále musíme přiznat, že v některých rukopisech chybí zmínka o dědičné vině. Z uvedených důvodů musíme zaujmout vůči tomuto svědectví opatrný postoj. Je však nesporné, že v následujících staletích se odpůrci neposkvrněného početí odvolávali na  Tomáše Akvinského, jak jsme již poznamenali. Právě autorita tohoto velkého církevního učitele rozhodnou měrou přispěla k tomu, že dogma bylo prohlášeno až na počátku druhé poloviny devatenáctého století.

 Bonaventura, Tomášův současník a největší teolog františkánské školy, ve svém monumentálním Komentáři Sentencí (4 svazky, více než 3300 stran textu) velmi dobře mapuje mínění týkající se očištění a posvěcení Panny Marie po jejím početí i neposkvrněného početí. Serafický doktor dokonce tvrdí, že nauka o neposkvrněném početí rozhodně neodporuje víře, neboť toto Mariino osvobození nebo spíše uchránění před pádem do dědičné viny plně závisí na Ježíši Kristu a na jeho vykupitelském díle.[6] V této věci se tedy Serafický doktor výrazně lišil od Tomáše, který po vzoru svého učitele Alberta Velikého (+ 1280)[7] hodnotil učení o neposkvrněném početí jako názor, který není v souladu s pravou vírou. Bonaventura sám se však přiklání spíše k mínění, že Maria byla počata s dědičnou vinou[8] a teprve následně očištěna a posvěcena.

 Jestliže mistři z pevninské Evropy a především z pařížské univerzity byli v zásadě proti učení o neposkvrněném početí, zakladatelé immakulistického hnutí pocházeli zpravidla z Anglie nebo Irska. Ve stopách Eadmera kráčel ve 13. století Robert Grosseteste (+ 1253), biskup z Lincolnu, který byl také mistrem prvních učitelů teologie mezi anglickými františkány, a proto velmi výrazně ovlivnil myšlení anglických františkánů i v následujících generacích. Tento významný autor ve svém sermónu Tota pulchra nejprve dokládá, že neposkvrněné početí bylo možné, a posléze se přiklání k názoru, že Maria skutečně byla uchráněna od poskvrny dědičné viny od prvního okamžiku své existence.[9]

 V Robertových šlépějích kráčel františkánský profesor Guilelmus de Ware (+ 1300), pod jehož vedením studoval Jan Duns Scotus (+ 1308), přezdívaný Doctor Subtilis a pro své mariologické názory také Doctor Marianus. Je známo, že tento mistr zemřel relativně mlád, a proto nestačil dát svému dílu definitivní podobu. Prezentace Scotem zastávaných pozic je tudíž z hlediska textové kritiky velmi nesnadná i proto, že doposud neexistuje kompletní kritické vydání různých reportací jeho přednášek z Paříže a Kolína, kam se musel několik let před svou smrtí uchýlit kvůli tomu, že se vzepřel diktátu francouzského panovníka. Pokud se ale jedná o mariologii tohoto autora, je dnes k dispozici velmi solidní kompendium Scotových textů.[10] Navíc některé pasáže Scotova díla obsahující jeho mariologii se dnes již dají vyhledat v novém kritickém vydání.

 Prezentovat myšlení „Jemně rozlišujícího doktora“ na několika řádcích není snadné. Bohužel se nemůžeme vyhnout velkým zjednodušením. V první řadě je třeba podtrhnout souvislost mezi Scotovou christologií a mariologií. Tento autor odmítá otázku, zda primárním účelem vtělení Slova je vykoupení z hříchu, anebo dovršení díla stvoření, protože on sám vnímá vtělení jako cílovou hodnotu, k níž je celé stvoření zaměřeno; je tudíž nesprávné ptát se „proč Kristus“, protože všechno je „kvůli Kristu“ a zaměřeno ke Kristu (srov. Kol 1,16).[11] To ale znamená, že prvotní a dědičný hřích nejsou nutným předpokladem vtělení.[12]

 Je naprosto evidentní, že tajemství Mariina neposkvrněného početí nesmí být v rozporu s tajemstvím Kristova univerzálního prostřednictví v díle vykoupení.

„Je zcela jasné, … že Maria zcela nutně potřebovala Krista jako Vykupitele a že by se na ni vztahoval zákon dědičné viny …, pokud by v její prospěch nezasáhla milost Prostředníka. Jestliže všichni ostatní potřebují Krista, aby prostřednictvím jeho zásluhy obdrželi osvobození od dědičné viny, do níž upadli, tak tím spíše ho potřebuje ona jako Prostředníka, který by ji uchránil před tím, aby upadla do poskvrny dědičné viny nebo se sama hříchu dopustila. “[13]

 

 

 Tato milost uchránění před dědičnou vinou není udělena bez ohledu na Kristovo vykupitelské dílo dovršené na dřevě kříže, ale – jak Scotus definuje – na základě předzvěděných Kristových zásluh,[14] jedná se tedy o „praeredemptio“ - předvykoupení. Pravda o neposkvrněném početí tudíž rozhodně neodporuje Kristovu univerzálnímu vykupitelství, protože je vznešenějším způsobem vykoupení někoho před hříchem uchránit, než ho z již nastalé situace hříchu zachraňovat a uzdravovat.[15] Scotus dokáže z tohoto rozlišení mezi dokonalejší a méně dokonalou formou mediace vytěžit další argument ve prospěch neposkvrněného početí:

„Kristus byl zajisté svrchovaně dokonalý Prostředník, a proto měl jistě moc naprosto dokonale zprostředkovat vykoupení nějaké jiné osobě. Kristus by však nebyl svrchovaně dokonalým Prostředníkem a Vykupitelem, pokud by neuchránil svou Matku před poskvrnou dědičné viny.“[16]

 

 

 Je-li uchránění před tím, aby někdo do hříchu upadl nebo aby na něm ulpěla poskvrna dědičné viny, nejvyšším možným myslitelným stupněm vykupitelství, pak by Kristus ve skutečnosti nebyl tím nejdokonalejším myslitelným Vykupitelem a Prostředníkem, pokud by alespoň v jednom případě tuto svou moc neprojevil. Podle Scota tedy neposkvrněné početí vyžaduje sama důstojnost nejen vtěleného Slova, ale také Krista jako Prostředníka vykoupení a spásy, tedy ukřižovaného Slova.

 Musíme konstatovat, že Jan Duns Scotus danou otázku nejen vyjasnil, ale že dokonce vypracoval první systematické zpracování teologie Mariina neposkvrněného početí.[17] Maria byla vykoupena tím nejvznešenějším možným způsobem, když byla kvůli Kristovým zásluhám uchráněna jakékoli poskvrny dědičné viny v prvním okamžiku své existence. Podle Scota tedy není přesné hovořit o Mariině očištění. Díky tomu došlo k velmi důležité změně situace na teologické scéně, protože kvůli obrovské autoritě Bernarada z Clairvaux, Tomáše Akvinského, Bonaventury z Bagnoregia se na konci 13. století zdálo, že otázka je definitivně vyřešena, a proto se o ní nedisputovalo. Nesmíme se tudíž divit tomu, že Doctor Marianus při svých úvahách stále opakuje „videtur probabile“, nebylo totiž možné, aby se v době svého života na univerzitní půdě otevřeně postavil proti výše zmíněným autoritám.[18] Scotova argumentace ale vedla k tomu, že otázka byla znovu nastolena. Dalším důsledkem Scotova teologického výkonu bylo to, že celá františkánská rodina se v dané záležitosti velmi rychle odklonila od mínění zastávaného Bonaventurou a stala se velmi aktivní nositelkou tak zvaného „immakulistického hnutí“. V dané souvislosti se zdá být vhodné připomenout Eadmera a motivace, které ho vedly k obraně svátku Mariina početí. Přilnutí františkánů ke Scotovým tezím totiž bylo plně v souladu s jejich rozhodnutím stát na straně chudých.[19] Konečně je třeba podtrhnout, že Scotovo zdůvodnění nakonec převzalo magisterium římskokatolické církve, když v roce 1854 definovalo tajemství neposkvrněného početí Panny Marie jako dogma.

 Na závěr tohoto oddílu je mou povinností připomenout ještě jedno jméno: Raymundus Lullus (+ 1315), který sice nebyl menším bratrem, ale s františkánskou rodinou byl ve velmi úzkém spojení. Tento podnikavý muž sepsal první pojednání o neposkvrněném početí Panny Marie v lidovém jazyce a podle všeho to byl on, kdo jako první použil výraz „Immaculata Conceptione“, který velmi záhy zobecněl.[20]

Ctirad Václav Pospíšil OFM



[1] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, III, q. 27, a. 1. Tentýž názor se objevuje i v Tomášově Komentáři Sentencí, III, d. 3, q. 1, a. 1.

[2] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, I – II, q. 81, a. 3.

[3] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, III, q. 27, a. 3.

[4] „Věří se však, že k tomu došlo ihned po početí a vlití duše.“ Tomáš Akvinský, Quaestiones Quodlibetales VI, a. 7.

[5] Tomáš Akvinský, Expositio super Salutatione angelica scilicet Ave Maria, in Opuscola Omnia IV, Paris 1927, s. 459.

[6] Srov. Bonaventura, Comm. Sent. III, d. 3, p. I., a. I, q. II; Opera Omnia III, s. 67.

[7] „Domníváme se, že přesvatá Panna Maria nebyla posvěcena před vlitím duše do jejího těla. Někteří však zastávají opačné mínění. Jedná se ale o blud odsouzený svatým Bernardem v jeho listu adresovaném konovníkům v Lyonu.“ Albert Veliký, Comm. Sent. III, d. 3, a. 4.

[8] „Tento způsob vypovídání je rozšířenější, rozumnější a bezpečnější. Je rozšířenější, pravím, protože téměř všichni se domnívají, že Maria byla podřízena zákonu dědičné viny, což lze vyvozovat ze skutečnosti, že musela snášet mnoho strázní. Není rovněž možno říci, že by to vše snášela pro vykoupení někoho jiného. Nelze také říci, že by tyto strázně zvolila sama dobrovolně…“ Bonaventura, Comm. Sent. III, d. 3, p. I., a. I, q. II; Opera Omnia III, s. 67.

[9] Srov. E. Longpré, „Robert Grossetete et l´Immaculée Conception,“ Archivo Franciscano Hitorico 26, 1933, s. 550 – 551; Servus of St. Anthonis, „Robert Grosseteste and the Immaculate Conception,“ Collectanea Franciscana 28, 1958, s. 211 – 227.

[10] Srov. R. Zavalloni – E. Mariani (ed.), La dottrina mariologica di Giovanni Duns Scoto, Roma 1987.

[11] Zájemce o podrobnější informace odkazuji na: C. V. Pospíšil, Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 2. vydání, Praha 2002, s. 185 – 189; C. V. Pospíšil, „Základní christologické inspirace v díle Jana Duns Scota a jejich aktualita,“ in P. R. Beneš – P. Hlaváček (ed.), Historia Franciscana, Praha 2005, s. 9 – 33. V tomto příspěvku zájemce nalezne obsáhlou bibliografii týkající se christologie tohoto autora.

[12] Srov. Jan Duns Scotus, Reportatio Parisiensis, III, d. 7, q. 4. Rozhodně není bez zajímavosti, že tuto argumentaci přebírá významný představitel pravoslavné teologie: srov. N. Bulgakov, L´Agnelo di Dio. Il mistero del Verbo incarnato, Roma 1990, s. 225 – 229.

[13] Jan Duns Scotus, Reportatio parisiensis, III, d. 3, q. 2.

[14] „Trojicí předem ustanovené Kristovo utrpení bylo aplikováno na blaženou Pannu, a tak právě díky Kristově zásluze byla blažená Panna uchráněna jakékoli viny…“ Duns Scotus, Lectura III, in Commissione Scotista,  Opera Omnia XX, Citta del Vaticano 2003, s. 124.

[15] „Je větším dobrodiním uchránit někoho před zlem, než připustit, aby se do něho upadlo, a pak dotyčného z nastalé situace zachraňovat.“ Jan Duns Scotus, Ordinatio III, d. 3, q. 2.

[16] Jan Duns Scotus, Lectura III, in Commissione Scotista, Opera Omnia XX, Citta del Vaticano 2003, s. 123.

[17] Srov. A. Gardeil, Le donné révélé et théologie, Paris 1910, s. 176.

[18] Srov. A. Da Roc, „Il Dottore dell´Immacolata,“ in: Regina Immaculata, Roma 1955, s. 153.

[19] Srov. C. V. Pospíšil, Maria – mateřská tvář Boha, Kostelní Vydří 2004, s. 64 – 65.

[20] Srov. R. Roschini, Maria Santissima nella storia della salvezza III, Isola dei Liri 1969, s. 151.