Cena za světlo - Klářino velikonoční tajemství
Cristiana dello Spirito OSC
Duchovní cesta Kláry byla vždy pokládána za přímočarou. Podle skromných informací a výkladů vyzařuje z její postavy opravdová jednota, pocit jasnosti. Všechno spěje k tomu, učinit z ní světici bez problémů, bez historie. Ta jasnost je skutečná – tvoří část jejího charismatu. Avšak… ta milost něco stojí! Svědectví sester v Procesu svatořečení se shodují ve zdůrazňování „kritického“ přechodu života Kláry. Jde o její nemoc, střízlivě připomínanou, která změní její životní rytmus.
Chceme-li časově určit tento přechod, svědkové nás vedou zpět až do roku 1224, asi do 30 let věku Kláry. To je začátek její nemoci. Soudě podle svědectví, její nemoc se bude zmírňovat i zhoršovat, avšak bude od nynějška její společnicí. Jak bychom si mohli představit, že něco takového nebude mít odezvu na vnitřní cestě světice, lidské i duchovní?
Život Kláry se u sv. Damiána odvíjel podle čtyř základních hledisek, typických pro tradiční klášterní život:
1. Pokání a askeze.
2. Modlitba a bdění.
3. Práce a služba.
4. Touha po mučednictví.
Podívejme se, co přinesla Klára nového v těchto bodech a jak docházelo ke změně v jejich uskutečňování během doby její nemoci.
I. Základy
1. Seznam vypočítávající Klářiny asketické praktiky je dlouhý: posty a újmy opravdu přísné, nesnesitelná žíněná roucha, lůžko z chrastí s říčním kamenem jako poduškou… V tom se Klára projevuje jako „zbožné ženy“ své doby. Prof. Bartoli mluví o praxi – ne o duchu – odlišné od Františkovy. Někoho to vede až tak daleko, že mluví o „svaté anorexii (nechutenství)“ těchto „kajícnic“.
2. V mnišské tradici je půst spojován s bděním. Po doplňku nebo jitřní Klára v modlitbě pokračovala.
3. Třetí tradiční činností je ruční práce. Klára pracuje svýma rukama tak jako její sestry. Víme, že předla: to byl průmysl oné doby. Kromě toho se tu projevuje františkánská známka bratrské služby – obtížné, namáhavé služby sestrám, především nemocným a těm, které vycházely za almužnou, uskutečňované s týmž evangelním duchem, jakého František přenesl na své první bratry, aby ošetřovali nemocné a sloužili jim. Jako abatyše se Klára cítí dvojnásob zavázána „umývat nohy“ svým sestrám. Máme mnoho svědectví tohoto „dávání se“ Kláry svým sestrám: „Když byla zdravá, obsluhovala své sestry a umývala jim nohy a nalévala vodu na ruce; a někdy umývala sedadla nemocných“ (Proces I,12 – FP II. 2936).
Uvědomme si, že neměly vodovod! Vodu bylo třeba vynést ze studny do ložnice. Pomysleme rovněž výšku stupňů schodů z klauzury vzhůru do ložnice, že měly jen prosté dřevěné schodiště, a… ta voda se nám bude zdát zlatá!
Je tu jiná poznámka, která zdůrazňuje její minoritu: „Když přikazovala sestrám, aby něco udělaly, dávala příkaz s velkou ostýchavostí a pokorou, a častěji spíše to chtěla udělat sama než přikazovat druhým“ (Proces I,10 – FP II. 2934).
4. K doplnění obrazu chybí jen pečeť. Mučednictví bylo skutkem křesťanské oběti par excellence, znamením „největší lásky“. Původně jediný čin, který mohl potvrdit svatost. V kalendáři breviáře uchovávaného u sv. Damiána nenacházíme víc než sto osmdesát dní, z nich však asi sto je zasvěceno památce mučedníků. Touha Kláry po mučednictví je potvrzena dvěma svědectvími v podobě přání jít do Maroka (Proces VI,6 –
V roce 1221 je Kláře 26 let; žije devátý rok u sv. Damiána, když se dozví, že v Maroku bylo umučeno několik z prvních bratří, a ona chce být k nim připočtena. Říká to sestra Cecílie: „Měla takový žár ducha, že chtěla vytrpět mučednictví z lásky k Pánu“ (3829). Je to oheň zachvacující hořlavý materiál. Je to půda připravená z touhy dát svůj život, tak jako její Vzor, jako nejvyšší důkaz lásky. Klára miluje, kdo ji může zadržet? Její sestry, které ji znají, pláčou, že už ji nelze zadržet. Má snad pochybnosti? Pomyslela na své sestry? Modlila se dlouho, rozvažovala? Hledala, radila se? S kým? Od touhy k otázkám, od modlitby k uvažování, až se s plánem sdělí sestrám. Můžeme předpokládat, že se s tímto plánem svěřila aspoň Františkovi.
II. Přechod
1. Dvě svědkyně konstatovaly souvislost spojující kajícnosti s její nemocí (Proces I,8 -
Odevzdávala se chudému Ukřižovanému praktikami smělé kajícnosti. Chovala se tak, protože si takto aktivně, velkomyslně zvolila sloužit Pánu. Teď jí však nemoc dala pocítit, že je slabá, bezmocná, odkázaná na dobrotu svých sester. Všechny tyto události zasáhly do jejího života a způsobily, že se dostala do situace závislosti a zdrženlivosti, která je důsledkem každé těžké nemoci.
2. Není-li Klářina nemoc klinicky příliš jasná, svědectví Procesu uvádějí podmínky choré osoby přinejmenším občas. Klára se jeví neschopná nejen pohybovat se sama uvnitř domu, ale i změnit polohu na lůžku a dokonce i udržet se bez podpory zpříma, když ji posadily. Tyto podmínky znemožňují účastnit se v chóru společné liturgické modlitby.
Pokud současný Damián nezkresluje příliš, jak vypadal starý, pak dispozice určitých míst prozrazuje vůli po spojení a účasti přes určité překážky. Připomeňme si malou oratoř s uchovávanou Nejsvětější, těsně u ložnice: cihlovou podlahu, v níž lze odkrýt okénko nad chórem kaple v přízemí. To jsou detaily, které dosvědčují, že ztráta liturgického a společného rozměru modlitby není Kláře nijak lhostejná. Ve středověku měli docela jinou citlivost než my pro symbolickou a sborovou – audiovizuální! – řeč liturgie, jež byla styčným bodem s Kristem a jeho poznání v jeho tajemstvích a v jeho církvi. Vnitřní a vnější smysly, afekty, představivost byly zapojené do celé liturgické služby; gesta, postoje, pohyby tvořily součást samé modlitby. Když to víme, můžeme lépe změřit ochuzení, jaké představuje pro Kláru její nemoc.
3. Viděli jsme, že se Klára zabývala ruční prací, posluhováním nemocným a jakoukoli jinou službou v domě, když „raději sama se pustila do práce, než aby poroučela sestrám“ (Život 12 – 3180). Je mnoho činností, které nemoc znemožňuje, a to není to nejmenší. Je zde opravdové převrácení všeho: Klára, která na nich lpí, potřebuje ve všem pomoc. Proces nešetří výrazy jako: …nechala se přivést, …nechala se narovnat, nechala se zdvihnout… Z takových okolností načerpá umění obracet se na druhé a obětovat své právo zasahovat přímo příkladným jednáním.
Uvědomujeme si, co to vyžaduje od ženy, která ví, že je zodpovědná za své společenství, aniž by se chtěla zříci evangelního a františkánského ideálu autority jako služby? Jaká hloubka pohledu, jaká šíře srdce tu musela být, aby dál sloužila všem, zatímco si nechala sloužit a musela o službu prosit?
Kromě toho byla doba, kdy se sv. Damián podobal spíše špitálu než klášteru. Společenství zahrnovalo dvě kategorie sester: početné nemocné a ty, které dávaly v sázku svou budoucnost, když se vyčerpávaly při jejich obsluhování… František na to naráží ve svém Napomenutí: „Ty, které tíží nemoci, i ostatní, které se pro ně namáhají, vy všechny se snášejte v pokoji…“ (FP II., str.347). Je poměrně snadné být chudým, když je člověk ve formě! Avšak v oné situaci nemoci bylo bezpochyby nezbytné odhalit nové formy víry, trpělivosti, minority, až „snášet v pokoji“ takovou závislost a neužitečnost, nehledě k zodpovědnosti Kláry za každou ze sester i za celek.
4. Opustili jsme Kláru s velkým plánem v srdci, jenž byl rovněž velkou touhou. Mezi rokem 1221 (tj. rokem, kdy uvažovala o mučednictví) a rokem 1224 se událo mnoho věcí na této úrovni, aniž bychom byli povinni myslet si, že nemoc byla rozhodující příčinou, vynuceným zřeknutím se tohoto rozhodnutí. Předpokládáme, že při něm sehrál svou duchovní úlohu František. Napomenutí Audite poverelle (1226) se pravděpodobně vztahuje na „revizi života“ na kapitule o přísnostech: „Prosím vás pro velkou lásku, abyste zdrženlivě užívaly almužen, které vám dává Pán.“ (Slovo zdrženlivě je zde třeba chápat v tradičním smyslu: žádné krajnosti v askezi.)
III. Nové nebe a nová země
Vypůjčili jsme si biblický výraz jako název této třetí etapy od krásné klasické postavy renesance Camilly Baptisty Varano. Tak definovala to, co dlouhá a tvrdá zkouška uskutečnila v jejím životě: nebe představuje duši a země tělo. Na všech stranách, po zkoušce, se znovu vynoří nebe.
Klára už nemá takové kajícnosti. Už není všudypřítomná a vrcholně oddaná modlitbě a službám. Neodejde do Maroka: nemůže doufat v mučednictví! Co bude dělat v následujících třiceti letech? Skončila historie její svatosti? Co se děje v jejím životě, v jejích dnech, v jejím srdci? Většina svědectví, bohatých na zprávy o obrácení a hrdinství jejích ctností, odpovídá prvním létům jejího života ve sv. Damiánu. Ustání činností v mnohotvárných situacích slabosti a neschopnosti zanechává v druhé etapě jejího života dojem prázdnoty.
Přesto je to v této nové souvislosti, zdánlivě ochudobněné, kde se objevují hodnoty osobního povolání Klářiny svatosti a způsobu života Chudých paní. Je nezbytné nyní uvážit existenciální a duchovní dispozici. Pokusíme se ji popsat prostřednictvím základních postojů, které ji podle našeho názoru charakterizují.
1. Zůstat
Při vynucené nečinnosti číhalo na Kláru dvojí nebezpečí: na jedné straně vzpoura a útěk, a na druhé rezignace a zřeknutí se.
Máme dojem, že známe její situaci a pevnost, s jakou ji chce prožívat přes všechny potíže. Přitom nás to vede myslit na ženy v evangeliu a mít na srdci situace bezmocnosti a smrti. Maria „stála“ u kříže, Magdaléna „stála“ u hrobky. Zde je rozměr stálého a skrytého života, klauzury. Zde je rovněž jeden z nejhlubších rozměrů evangelní a františkánské chudoby, v zabarvení trpělivosti ve zkouškách, tak milovaném Františkem. Zůstat v situaci bezmocnosti a prožívat ji podle způsobů, které si vybere Pán. Zde je klauzura, která neobsahuje nic dobrovolného, v níž opakem není otevření, propuštění, ne-li únik, útěk: obtížná pokušení pro Chudou paní.
V Bibli je tento postoj vyjádřen výrazem „hypomoné“, které naše slovo trpělivost nedokáže plně vystihnout. Kristus, první křesťané, mučedníci, stejně jako chudí Jahve v žalmech, jsou příklady tohoto postoje. Ti neopouštějí místo zkoušky, ale vytrvávají na něm, chudí a volající k Bohu.
2. Vyzývat
Jedním z postojů, který zkouška vyvolává u Kláry, je výzva k sestrám k vzájemné pomoci.
Její minorita se brzy proměnila v sesterskou službu, aktivní, pokornou, namáhavou. Ochota k obtížným pracím v klášteře z ní učinila příklad tiché oběti. Nutnost ukazuje, stává se výzvou k obětování ostatního, otevírá prostor k dialogu, k využití schopností, k účinnému společenskému rozměru. Klára se stává abatyší-služebnicí na nejhlubší úrovni: méně svou aktivitou a příkladem svých ctností než vyzařováním své integrální duchovní zkušenosti; méně tím, co dělá, než průzračností svého očištěného bytí. Soucit, který projevuje a přijímá, obrací se ve velké dobro, které se rozdává mezi Chudými sestrami.
Zde je však františkánská hodnota: bratrská-sesterská minorita, jejíž skutečné podmínky byly vytvořeny samotným Pánem v životě u sv. Damiána, nezbytném prostředí svatosti Kláry.
3. Stát se modlitbou
Nepochybně se Klára modlila v prvních dvanácti letech svého řeholního života stejně tak jako v následujících. Modlitba však nebyla jejím jediným prostředkem. Četné situace, s nimiž se vyrovnávala „na nohou“, bohaté obětavou horlivostí, energií, iniciativou, se připomínají, když již ubohosti byly postupně větší než schopnosti. Zůstalo jí jen útočiště chudých Jahve: modlitba. Modlit se, aby žít, je totéž jako žít, aby prosit; znamená to volat k Pánu a ke svým sestrám s toutéž prostotou.
Zdá se, že jedním z prvních zázraků Kláry je uzdravení pěti sester prostřednictvím znamení kříže (Proces I, 16 – 2940). Svědkyně zpřesňuje, že to bylo předtím, než Klára onemocněla. Byla to situace ve společenství, kdy zkoušky se množily, oběť již nebyla vhodná. Je třeba vycházet z této zkušenosti, kdy znamení kříže a modlitby vyslovované Matkou byly přijímány jako „lék“ společenství (Proces I,18 – 2942). Nepochybně krátce potom František, když se dozvěděl o charismatu, které se tu projevilo, posílá bratra Štěpána do sv. Damiána, „aby svatá Klára nad ním udělala znamení kříže. Když ho udělala, bratr na chvíli zaspal na místě, kde se svatá Matka modlívala; když se potom probudil, trochu pojedl a odešel osvobozen“ (Proces II,15 – 2958).
Spánek, modlitba, odvolání se na spásu, kterou přinesl Kristus (znamení kříže), to je celá terapie Kláry. Stačilo vstoupit na místo modlitby, a tak přistoupit k tajemství spásy a přijmout její plody.
4. Být, milovat, trpět
Jsme v srdci velikonočního tajemství. Klára už prorozjímala utrpení svého Boha: nyní je čas mlčení, pasivity, lásky. Jde o to být, milovat, trpět.
„Žít podle dokonalosti svatého evangelia“, to znamená: žít plně evangelium, a v důsledku toho prožívat velikonoční tajemství.
Kde je Klářina
Při posvátném „tvoření“ počátků události uložily či doporučily mlčení, chudobu, klauzuru, mučednictví, které mohou být označeny jako „nevnuknuté vůlí člověka“. Kontemplativní a eucharistický rozměr povolání Kláry se utvářel uvnitř její existenciální zkušenosti.
Když to prožívala, jako by vstoupila do tajemství Kristova. V Něm přišel pro ni čas být, milovat, trpět, aby „Otec byl oslaven v celé své svaté církvi“, a to až v „nejslabších údech“ tajemného Těla svého Syna.
Cristiana dello Spirito OSC
selecciones de FRANCISCANISMO 75/1996
z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM