Kanach, Boleslaw OFMCap.

 „To je mé přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (Jan 15,12). Těmito slovy začal Svatý otec kázání na náměstí sv. Petra, když vyzdvihl k důstojnosti oltáře blahoslaveného Zefyrina - našeho spolubratra ve sv. Františkovi, jenž obětoval svůj život, když bránil mladého kněze vedeného k zastřelení.

 Kdo byl Zefyrin Giménez Malla, než byl vyhlášen za blahoslaveného? Známými nazývaný El Pelé byl cikánské národnosti. Jako první Cikán 1) byl vyvýšen ke slávě oltáře. Narodil se ve Španělsku v rodině kočovných Cikánů, pro které místo ani čas narození dítěte nehrají zásadní úlohu. Měli radost ze zázraku narození, dlouho při této příležitosti slavili, zvláště že se narodil chlapec. Rodina byla katolická, neboť 26. srpna 1861 přinesla syna ke křtu. Zefyrinovou vlastí byl cikánský tábor - a cesty vedly nakonec do místa, odkud se přišlo: k Bohu. Když dospěl, spojil se cikánským sňatkem s Terezií Giménez Castro. Manželé se rozloučili s táborem a usadili se v Barbastro, kde se budoucí blahoslavený zabýval obchodem s koňmi, v nichž se dobře vyznal.

 Zefyrin se projevil jako člověk podnikavý, schopný, přitom poctivý a obětavý. Získal si všeobecnou úctu a důvěru. Roku 1912 uzavřel se svou Terezií katolický sňatek. Dozrával nábožensky, postupně se účastnil různých apoštolských činností ve farnosti, vstoupil do Sdružení sv. Vincence z Pauly, do Bratrské noční adorace, nakonec se stal františkánským terciářem. K terciářským slibům přistupoval vážně. Vlastní rukou pomáhal chudým Cikánům i Španělům. Nosil u sebe růženec a při každé příležitosti posouval jeho zrnka a šeptal modlitby k Ježíšově Matce, k níž měl tu největší úctu. Měl rád děti a děti měly rády jeho. Často se shromažďovaly před jeho domem, aby poslouchaly příběhy o Ježíšovi, apoštolech a svatých. Měl podivuhodný dar vypravování, malování a strhujícího slova. Cikánské děti, ale nejen ty, mu naslouchaly a učily se milovat dobrého Ježíše.

 Zefyrin se stal v Barbastro svatým člověkem dobré rady, třebaže do konce života zůstal analfabetem. Nestyděl se za svůj původ. Byl hrdý na starou cikánskou kulturu, kterou dokázal napojit duchem hluboké víry.

 Koncem června 1936 - v období „rudé španělské revoluce“ - se začaly vyřizovat účty s „nepřáteli lidu“, kteří stáli na stráži Božího zákona a ne marx-leninských idejí. Běsnila rudá policie, které nebylo na překážku, že mezi týranými byli samí lidé práce. Nenávist zaslepuje, je v ďábelských službách. Zefyrin Giménez Malla se postavil na obranu mladého kněze, kterého vedli k zastřelení. Tím se ale stal „nepřítelem lidu“ a dostal se do vězení. Při osobní prohlídce mu našli v kapse růženec, podle revolucionářů důkaz zpátečnictví, pověrčivosti, a jeho osud byl zpečetěn. Jeden z milicionářů, který znal Zefyrina jako dobrého člověka, se ho pokusil zachránit, a prosil, aby mu růženec šetrně vrátili. Zefyrin však zůstal věrný svému přesvědčení. Odvážně vyznal víru, smířen s vězením i smrtí. Ve vězení se modlil růženec a těšil ostatní „nepřátele španělského lidu“.

 Ráno 2. srpna 1936, v den, kdy řád sv. Františka skládá díky Matce Boží Andělské, jejímž prostřednictvím dostal sv. František od Boha „porciunkulový odpustek“, byl zastřelen u zdi hřbitova v Barbastro. Před smrtí stačil vykřiknout: „Ať žije Kristus Král!“ Po nějaký čas ležel u hřbitovní zdi na výstrahu pro ostatní skryté „nepřátele lidu“. Jeho mrtvé prsty svíraly zrnka růžence.

Obraz bl. Zefyrina, jak jej vykreslil Jan Pavel II. při blahořečení 4. května 1997:

 „»Nazval jsem vás přáteli« (Jan 15,15). Také v Barbastro zemřel za víru, kterou žil, Cikán Zefyrin Giménez Malla, známý jako El Pelé. Jeho život dokazuje, že Kristus je přítomný mezi různými národy a rasami a že všichni jsou povoláni ke svatosti, kterou lze dosáhnout zachováváním jeho přikázání a vytrváním v jeho lásce (srov. Jan 15,10). El Pelé projevoval štědrost a pohostinství chudým, třebaže sám byl chudý; byl poctivý v práci, věrný svému lidu i své cikánské tradici, obdařený neobvyklou přirozenou inteligencí a darem rady. Nade vše pak byl člověkem hlubokých náboženských zásad.

 Častá účast na mši sv., úcta k Matce Boží a modlitba růžence, účast na činnosti různých katolických sdružení, to vše mu pomáhalo milovat celým svým já Boha i bližního. Proto také riskoval vlastní život a neváhal se postavit na obranu kněze, kterému hrozilo uvěznění; za to byl sám uvržen do vězení, kde nikdy nezanechal modlitby a i ve chvíli, kdy byl zastřelen, držel v dlani růženec.

 Bl. Zefyrin Giménez Malla dokázal zasévat shodu a solidárnost mezi své rodáky, zprostředkovával rovněž při zmírňování sporů, které občas vznikají mezi Cikány, čímž ukazoval, že Kristova láska nehledí na hranice rasové a kulturní. Dnes se El Pelé přimlouvá za všechny před tváří společného Otce, a církev ho dává za vzor k následování a výmluvné svědectví všeobecného povolání ke svatosti, zvláště Cikánům, kteří jsou s ním spojeni blízkými pouty kulturními a etnickými.“

 Věrnost františkánskému povolání. - V Řeholi SFŘ v druhé kapitole »Zásady života« čteme: „Sekulární františkáni mají proto hledat osobu živého Krista a působícího v bratřích a sestrách, v Písmu sv., v církvi a v liturgii. Křtem, kterým se stávají živými údy církve, a ještě více spojeni s ní profesí, mají se stávat svědky a nástroji jeho poslání mezi lidmi. Jako »kající bratři a sestry« svým povoláním, podníceni silou evangelia, ať podle příkladu Kristova utvářejí svůj způsob myšlení a jednání úplnou a dokonalou vnitřní proměnou, kterou evangelium nazývá »obrácením«, a kterou vzhledem k lidské slabosti je třeba brát na sebe každý den. Ať se účastní svátostného života církve, zvláště v eucharistii... Ať vydávají svědectví své nesmírné lásce k Marii Panně následováním jejího úplného podřízením se svých tužeb Bohu... spojujíce se se spásným posláním Ježíše, který svou vůli složil do rukou Otce, ať plní závazky vlastního stavu ve všech okolnostech života, a jdouce za chudým a ukřižovaným Kristem, ať ho vyznávají i v obtížích a pronásledováních.“

 Celá druhá kapitola Řehole SFŘ, třebaže je to řehole obnovená papežem Pavlem VI., odzrcadluje tu řeholi, která zavazovala bl. Zefyrina a tehdy žijící „kající bratry a sestry“, a byla jejich ukazovatelem cesty. Toto jsou známky, které zdůraznil Jan Pavel II. při blahořečení našeho spolubratra ve sv. Františkovi: neochvějná víra, láska k Bohu a bližním, úcta k Matce Boží, zamilování si modlitby, zvláště růžence, touha po eucharistickém chlebu, duch prostoty, chudoby a pokoje, služba potřebným bratřím a dělení se s nimi o svoji chudobu, a když bylo třeba vydat svědectví věrnosti evangeliu, obrana ponížených. Ani ve vězení nepřestal svědčit o Kristu.

 Blahoslavený Zefyrine, Matka církev nám tě dává za vzor františkána žijícího v dobách šílejícího ateismu a stanoví tvoji liturgickou vzpomínku na 4. května, v měsíci zasvěceném Ježíšově Matce, kterou sis tak zamiloval prostřednictvím růžence. Žádáme tě, vyprošuj nám u Boha potřebné síly, abychom dokázali každého dne uskutečňovat Františkovo: Pokoj a dobro!

1. Podobně jako v č. 11/2004 ponecháváme označení „Cikán“, španělsky „gitano“ (čti: chitano), neboť kmenový název Rom nelze přenášet do jiné oblasti. – Pozn. překl.

 Boleslaw Kanach OFMCap.

 Bl. Zefiryn Giménez Malla

 Glos sw. Franciszka 12/2004

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM